The Order: 1886

The Order je ve své podstatě "střílečka s krytem", vycházející z konspiračních teorií, které naznačují propojení rytířů krále Artuše s templáři, svobodnými zednáři a jinými tajnými řády. Jedná se o vděčné téma, které oplývá dobrodružnou mystikou, a dovoluje autorům pohrát si s nitkami reality i fikce tak, aby výsledná tapiserie obsahovala jak příběhy známé, tak i zcela nové.

Příběh The Order vypráví o alternativní viktoriánské Anglii, kde tajný řád (titulní Order) bdí nad bezpečností královny i celé země. Krom anarchistů, kteří chtějí svrhnout režim, tu totiž jsou i děsivá stvoření noci s výrazně záhadnějšími úmysly. Naštěstí je tu Sir Galahad a jeho řádoví bratři a sestry.

Kde končí cutscéna?

V první řadě je potřeba zmínit, že se tvůrci The Order rozhodli pro velmi nepopulární krok a ořízli poměr stran na nudli formátu 21:9. Při hraní The Order: 1886 jsou sice černé pruhy taktéž otravné, ale posléze jsem zjistil, že situace není zdaleka tak kritická jako v The Evil Within. Kamera je posazená dál za hlavní postavu, framerate je naprosto plynulý a zorné pole se zdá širší. Navíc je zde konečně dosaženo kýženého efektu: skutečně nepoznáte přechod mezi perfektně vypadající in-game animací na úrovni současných renderovaných filmečků a hrou.

The Order se vydává zajímavou cestou, kdy se poměrně věrně snaží simulovat klasickou filmovou kameru – ano, rozostření pohybu, hloubka ostrosti nebo filmový šum není nic nového, ale zde je v tom skutečný záměr a vše do sebe zapadá. Že to není jen pouhé „hele, hodíme na to šum, ať je to jakože filmovější. A taky hrozně výrazný motion blur, ať je to jakože akční! Nebo prostě stáhni nějaké shadery a filtry a dej je tam.“ Vizuální stránka je jedním slovem úchvatná. Animačky mají filmové kvality, kamera je profesionální jak z hollywoodského filmu a přechody mezi příběhovou animací a hrou jsou naprosto plynulé a přirozené.

Pod mikroskopem

Tvůrci tedy na kameru aplikovali celou škálu filtrů, pomocí nichž dosáhli filmového efektu. Hra díky tomu vypadá příjemně „měkce“, namísto aby ukazovala jako břitvu ostré okraje objektů i v dálce. Zlí jazykové mohou nicméne tvrdit, že je to kvůli zakrytí textur v nízkém rozlišení nebo špatných modelů.

Ve hře sice lze nejspíš najít nějaký zastrčený kout, který je o něco méně vyumělkovaný než zbytek hry, ale konkrétně s postavami a nejrůznějšími objekty si dali autoři neskutečnou práci. Pokud nasměrujete (pro tento účel trochu nevhodnou) 3rd person kameru blíže k některému z předmětů, spatříte krásné detaily – i psací stroj zastrčený v úplně nepodstatné místnosti má vymodelované jednotlivé klávesy. To samé platí i o zbraních či důležitých objektech, které můžete pomocí analogové páčky otáčet v ruce podobně v L.A. Noire.

Hlavní atrakcí jsou samozřejmě virtuální herci. Pokud jsme při hraní The Last of Us uznale kývali, že virtuální herectví skutečně dokáže v člověku vyvolat emoční odezvu, pak The Order: 1886 posouvá tento obor na novou úroveň. Mimika je snad to nejlepší, co jsem zatím ve hře viděl. Oči jsou jako živé, a když se dvě postavy setkají pohledem, skutečně máte pocit, že se na sebe dívají a nezírají kamsi do prázdna.

A když vám kamera ukáže, jak vypadá nepříčetně rozzuřený Galahad z pohledu nepřátelských očí, člověka z toho až zamrazí. Motion Capture (respektive Performance Capture) je zvládnuto na výbornou a v tomto ohledu vývojáři nekompromisně naplnili svoje sliby na sto procent.

Poměrně zarážející je ale zjištění, že se několik úseků hry odehrává ve stísněných podzemních tunelech. A též finále, od kterého by člověk čekal něco grandiózního, je (co se týče výpravnosti) poněkud skromné. Přitom po celou hru vývojáři jasně dokazují, že engine v pohodě utáhne i skutečně velkolepé scény. Že by je tlačil čas?

A už budu hrát?

Hustota a délka nehratelných scén je až nepříjemně překvapivá. Nezřídka se vám stane, že po stejnou dobu, kterou skutečně hrajete, pak sledujete nádhernou příběhovou animaci. Zda je to dobře, nebo naopak špatně, je na vašich preferencích. Jen podotýkám, že v kontextu hry a vývojářského záměru, dává tento způsob vyprávění smysl.

Když se konečně chopíte ovladače a pustíte se do hraní, zjistíte, že The Order: 1886 má stejné slabiny jako kritikou vřele přijaté The Last of Us. Vzhledem k tomu, že se jedná o klasickou "cover shooter", tušíte už z dálky, že na prostranství s několika metr vysokými zídkami se strhne přestřelka. A že občas dojde i na plížení nebo odemykání dveří prostřednictvím minihry.

Souboje jako takové ničím nevybočují ze současného standardu. Z různých míst se na větší prostranství nahrnou nepřátelští vojáci, kteří se schopně kryjí, a využívají přednosti svých zbraní: chlapík s přesnou puškou zůstává vzadu, dva jeho kumpáni s kulomety vás krycí palbou donutí zůstat v krytu a jejich opancéřovaný kamarád s brokovnicí vás nenápadně obejde, aby vám nakonec provětral vnitřnosti dávkou rozžhaveného olova.

Když dojde na souboj zblízka, můžete akční klávesou provést brutální manuální útok, jehož průběh se mění kontextuálně v návaznosti na okolní předměty. Někdy nepříteli rozmáznete hlavu o zeď, jindy mu zase polechtáte bránici nožem. Na několika místech se střetnete tváří v tvář se smečkou Míšenců neboli Half-breeds. Jedná se v podstatě o klasické vlkodlaky, proti nimž funguje opakování celkem jednoduché taktiky. Naštěstí se s nimi nesetkáte příliš často, tudíž se těchto soubojů nestihnete „přejíst“.

Délka hry

Hojně diskutovaným tématem se před vydáním stala délka The: Order: 1886. Zda debata odráží oprávněné obavy o stav současného herního průmyslu, nebo často až hysterické reakce odráží lehkost, s jakou lze dnes udělat kauzu prakticky z každé maličkosti, je na vašem uvážení. Posuďte: Mirror’s Edge, Spec Ops: The Line, Max Payne 2, Silent Hill 3, Soldier of Fortune, Chronicles of Riddick. Jde o hry z rozmezí let 2000 až 2012, které krom akčního žánru mají ještě něco společného: herní dobu v rozmezí cca 6-8 hodin a vysokou cenovku, typickou při zahájení prodeje pro prakticky všechny AAA tituly.

Vždycky existovaly hry, jejichž příběhovou linku šlo v naprostém klidu pokořit pod deset hodin. The Order na střední obtížnost při prvním dohrání vystačí na necelých devět hodin. Jistě, najdete hry, které vám za stejnou cenu nabídnou několikanásobně delší zážitek. Ne vždy je to však záruka, že se budete po celou dobu bavit.

Jednou rytířem, navždy rytířem…

The Order: 1886 je ultimátní klukovská fantazie, akční verze klasických Verneovek říznutá těmi nejlepšími filmovými „týmovkami“. Má něco z Penny Dreadful, něco z American Horror Story a svým způsobem i přebírá kostru z Mission: Impossible. Na její špionážní kosti věší steampunková ozubená kolečka a mlhou prosycené reálie viktoriánské Anglie. Pokud chcete ještě jedno přirovnání, pak The Last of Us se „chová“ jako americký seriál, zatímco The Order je seriál britské BBC.

Je tedy zjevné, že The Order: 1886 není vhodná pro fanoušky sandboxové hratelnosti, realistických vojenských simulaci nebo rozsáhlých RPG evropského střihu. Jestliže jste si ale zamilovali filmově střižené tituly jako Uncharted nebo spíše příběhem ještě více svázané The Last of Us, budete z příběhu Sira Galahada nadšení.