The Occupation

V roli novináře

Zatímco běžní Angličané osmdesátých let trsali v rytmu svého brit-popu, země se zmítala v politické nestabilitě. Na těchto základech vznikl smyšlený, ale mrazivě uvěřitelný příběh o bombovém atentátu, jehož okolnostem se pokusíte porozumět v roli investigativního novináře Harveyho Millera. A protože je The Occupation velmi rafinovaná, dovolí vám pochopit z příběhu jenom tolik, co podpoříte vlastnoručně sesbíranými indiciemi a na co také zbude čas, který v ní reálně ubíhá.

Detektivně laděnou adventuru se stealth prvky podkresluje také povedený soundtrack z gramofonových desek a kazetových magnetofonů. To je znamení, že historickou podobu má ve hře opravdu vše, dokonce i technologie. Máte-li kladný vztah k retru, hra vás okamžitě nadchne a o to snáz si zvyknete na její svérázné herní mechaniky. Pak už ani nebudete vnímat horší technickou optimalizaci.

Teroristický čin ve městě Turing z dubna 1987 spouští lavinu otázek, na které se jakožto významný novinář pokusíte odpovědět, nicméně běžná práce na objednávku vydavatelství brzy získá širší rozměry. Jelikož herní mechaniky a umělá inteligence průběžně reagují na každý váš krok i rozhodnutí, děj se vydá mnoha nepředvídatelnými směry a nebude snadné vybrat nakonec jednu z mnoha teorií o tom, kdo za útokem doopravdy stojí.

Když se zablesklo

V centru města se zablesklo a ozvala se děsivá rána. Nejrůznější konspirační teorie o původcích atentátu ukazují na honosné sídlo politicko-podnikatelské organizace Bowman Carson Group. Do budovy společnosti vstupujete v novinářské dvojroli. Oficiálně hodláte uskutečnit několik rozhovorů s jejími představiteli, ale zároveň se jako soukromé očko za každou cenu pokusíte nahlédnout více pod pokličku.

Jelikož bez silných argumentů by rozhovory vyzněly spíše jako PR cvičení sloužící k očištění firmy, budete slídit po různých stopách. To je základ pro delikátní atmosféru se schizofrenním chováním hrdiny a spoustou nervydrásajících momentů. Ten pocit, když v cizí kanceláři prohlížíte pár posledních papírů, zatímco za dveřmi už se rýsuje silueta kompromitovaného úředníka…

Často budete balancovat na hraně diskrétnosti i zákona. V podniku jste oficiálně hostem, ale potajmu také parazitem, který, když se nikdo nedívá, rozbaluje zmuchlané papírky s hesly do počítačů, krade z kabelek čipové karty, leze z fasádního lešení do oken zdánlivě nedobytných místností a schovává se pod stolem jako malé děcko, když hrozí prozrazení.

Vždy a všude vám hra ponechá naprostou volnost v rozhodování. Bude zcela na vás, k jakým vyšetřovatelským závěrům se nakonec dopídíte a jakými prostředky. To vše při vědomí, že ať uděláte cokoliv, reálně dosažitelné jsou také další možnosti, o které se jistě nenecháte ochudit v některém z dalších startů celé kampaně. The Occupation je úžasně znovuhratelná a v každé alternativě se objevují jiné informace, jiné příběhové sekvence, tedy i nové zážitky.

Tak trochu jiné hraní

Schizofrenní atmosféra k sobě poutá neortodoxní herní mechaniky. Hra například často střídá hlavní příběhové role, takže odvážný novinář nakonec není jediná postava, za kterou si zahrajete. Za pozornost stojí například charismatická Scarlet Carsonová, žena z popředí podniku, která se s bombovým útokem nemůže morálně smířit, což na věc vrhá nové světlo. Jsou ale její motivy upřímné?

Osudy různých protagonistů se v ději možná střetnou, možná ne. A možná v dobrém, možná ve zlém, to už je na vás, neboť portrét událostí vzniká v novinářském zápisníku opravdu živelně. Od hry lze vlastně očekávat vše, jenom ne systematickou, přehlednou kauzu. A to i kvůli častému střídání časových rovin a reálně plynoucímu času, který omezuje rozsah všeho, co lze v dané kapitole stihnout.

Čas se stane vaším soupeřem. Je to veličina, která vám sice umožní svobodně se rozhodovat a zaujímat různá stanoviska k nejrůznějším maličkostem, plyne z ní však také riziko, že se v záplavě možností nestihnete zorientovat a nic podstatného nezjistíte.

Jakmile hodiny odbijí čas na další dějství, to aktuální propadne minulosti. A to je větší trest, než kdyby vás hra vrátila na začátek úrovně. Děj se totiž nemilosrdně posune dál a odstřihne vás od dosavadních poznámek, domluvených schůzek, vyšetřovatelských indicií a příběh se vydá směrem, kterým jste možná ani nechtěli jít.

Hlavně potichu

Autoři z White Paper Games se snažili, aby herní zábava vyplynula z přirozenosti. Aby to, co funguje ve skutečném světě, dávalo smysl také v jejich hře. Proto je možné k úkolům přistupovat instinktivně, vždyť k některým indiciím se nachomýtnete třeba i nechtěně odposlechnutým rozhovorem. Každopádně na své specifické herní prvky hra příliš neupozorňuje.

The Occupation je zábavná vlastně jen do té míry, do jaké umíte ve hrách realisticky uvažovat. Platí to hlavně o stealth systému bez jakéhokoliv rozhraní, co by vás vodilo za ručičku. Můžete jenom hrubě odhadovat, nakolik jste v zorném poli jiných postav. Každá tajná akce je díky tomu zárukou mimořádného napětí. Kdyby vám někdo skutečný sáhl na rameno ve chvíli, kdy se na obrazovce přehrabujete v cizích písemnostech, neskončilo by to dobře.

Přirozenost a logika hraní jsou klíčové podmínky k úspěchu. Jestliže se třeba vloupáte do zamčené kanceláře pro důležitý dokument a předtím neshodíte ty správné pojistky, projede vámi jako břitva zvuk alarmu. Hra ale nenapoví, že se to může stát. Na druhou stranu, vypnutá elektřina logicky vylučuje hledat informace v počítačích, což si musíte uvědomit už před pojistkovou skříní.

Jelikož je stealth systém poněkud vzdálen klasickým designérským klišé, stejně jako celá hra, poplach nemusí znamenat, že se na vás hned vrhne strážný s pistolí. Postavy se chovají víceméně jako obyčejní lidé. Necourají jako roboti ve svých pravidelných koridorech a nejednají rychlostí blesku, ani neomylně. Pokud vás strážný nenačapá přímo při činu, bude nejistý a po neutrálním proslovu vás raději nechá být. Ostatně, všechny důležité postavy se umějí obratně vyjadřovat a zvlášť rozhovory s představiteli firmy slibují autentický zážitek.

Autenticita je vůbec magické zaklínadlo, které ve hře vychází z propracovaných detailů. Například grif, s jakým si postava zapaluje cigaretu, je k nerozeznání od skutečnosti. A opět nechybí logika. Když si například večer chcete venku přečíst poznámky, musíte si vlézt pod lampu, aby bylo na papír vidět.

Vrcholem je špičková interaktivita předmětů. Podrobně lze ovládat prakticky cokoliv, od hudebních stanic v rádiích až po sklopné prkýnko od záchodu. Většinou jde o nedůležité, ale krásné detaily, které podtrhují vysoce funkční celek. Hra jde tak daleko, že v ní můžete (a někdy i musíte) dokonce skenovat, tisknout a faxovat dokumenty.

Ach, ty překážky

Podrobné mechanické ovládání pochopitelně vyžaduje cvik a byť se autoři snažili, občas se nevyhnete omylům a třeba záznamník nechtěně vypnete místo toho, abyste jen převinuli pásek. Občas krkolomný je i celkový pohyb postav, kterým se nechce příliš běhat, rády se zasekávají o překážky a když po nich vyšplhají, nemohou zase slézt. Ani krytí nefunguje úplně spolehlivě.

Dá se říci, že ovládání způsobuje více nepříjemností, než by bylo nutné. Povedenou technickou optimalizací se hra prostě chlubit nemůže, takže zamrzí i otravné bugy. Některé dokonce mohou znemožnit i pokračování v misi, to když například čipová karta doslova obletí dveře, skrz které potřebujete projít. Občas také vypadne nějaká ta textura a obraz se zasekne na znamení, že grafika, byť stylová, potřebovala více vyladit.

The Occupation ocení, když její svéráznost a neobratnost dokážete vzít s nadhledem. Není to snadné, zpočátku mate tím, jak skáče z postavy na postavu i z jedné časové roviny do druhé. V její myšlence a originálních postupech se ale skrývá velká síla, kterou nejlépe objevíte opakovaným hraním. A sami zjistíte, že se do něj budete muset čím dál méně nutit.