The Mound: Omen of Cthulhu
Ve vnitřnostech této chapadlovité bestie se skrývá unikátní a atmosférická hra s řadou směle využívaných prvků a nápadů, které v jiných hrách tak bolestivě chybí. Jenže zároveň postrádá dostatečné množství slizu, abyste ji mohli spořádat bez zakuckání a myšlenkami na to, že v ní zůstalo příliš nevyužitého potenciálu. Na občasnou expedici do makabrózní džungle to stačí, ale častější důvod k dobývání budete hledat jen stěží.
Správné pojetí kosmického teroru ze spisů H.P. Lovecrafta je nebývale náročnou disciplínou, na které si vylámalo zuby nejen spousta spisovatelů a spisovatelek, ale také řada videoherních studií. Makabrózní fascinace vesmírem, vodní hladinou a rybím slizem požaduje nejen specifický přístup, ale také péči. Dodnes tak jednou z nejlepších digitálních adaptací zůstávají Dark Corners of the Earth, jemuž ale v moderní historii zdatně sekunduje třeba Bloodborne, Dredge či Darkest Dungeon. Zařadí se k nim i horká multiplayerová novinka s téměř bahnitým názvem The Mound: Omen of Cthulhu?
Dobývání Ameriky trochu jinak
Další výprava do světa plného chapadel je v režii chilského studia ACE Team. Na první dobrou se jedná o jejich nejvíce „dospělý“ projekt, jímž odhodlaně kráčí pár kroků od svých surrealistických předchůdců, jako je Rock of Ages, Zeno Clash či The Eternal Cylinder. Přes svědomitě rozeznatelnou temnotu ale nadále zůstávají věrní své radosti experimentovat, a tak v jistých aspektech stále zůstávají neotřelí.
Místo valících se kamenů a punkového fantasy vás ponoří (někdy doslova) do období španělského dobývání a kolonizace Ameriky v 16. století. Coby skupina odvážných průzkumníků a dobrodruhů se pod záštitou hrabivého mocipána opakovaně vydáváte na břehy dosud neprozkoumaného světa, skrývajícího ohromná bohatství. Vaším cílem ovšem nejsou primárně získané zlaťáky, ale titulní mysteriózní místo, kde se mají skrývat poklady až mýtických proporcí.
Hned v prvních krocích vám ale bude jasné, že v tomto případě nebudou největším nebezpečím domorodci doplnění faunou a flórou. Docela brzy vám dojde, že jde o místo prokleté a hustá džungle skrývá nástrahy, nad nimiž rozum prostého pozemšťana zůstává stát. Tedy pokud se jim nepoddáte a nenecháte se přilákat vábením hnilobných entit.
Džungle nedá nic zadarmo
Spojení období konkvisty a fantaskních prvků už spolehlivě nabízel třeba GreedFall, přesto přidání hororového koření a otevřeně přiznané inspirace Cthulhu mýtem vytváří neotřelou a vábivou kombinaci se silnou atmosférou. Proto mě téměř jímá lítost, že je The Mound: Omen of Cthulhu multiplayerovou kooperací až pro čtyři hráče, postavenou na opakovaných „zápasech“, v nichž se snažíte získat bohatství a přežít.
Není vysloveně pravdou, že by tu kompletně chyběla příběhová linie. Skrze zápisky předchozích výprav se vám postupně formuje obraz nového světa a jeho upadání do šílenství, za něž mohou hrůzy číhající pod zemským povrchem. Jenomže jak už podivně střižený prolog naznačí, snaha o konstrukci děje hraje třetí, možná až čtvrté housle.
Je to přitom škoda, protože atmosféra dokáže rovným dílem vtahovat i děsit. Expedice zvládají vytvořit neopakovatelné momenty napěchované všudypřítomným napětím z toho, jestli se vám tentokrát povede odejít se zdravou kůží i myslí. Avšak stejnou mírou dokážou frustrovat.
Vybavení na cestu?
Kdyby mi někdo hrozil fanatickým rituálem, abych The Mound: Omen of Cthulhu k něčemu připodobnil, vypadl by ze mě Hunt: Showdown říznutý s Deep Rock Galactic. Celý dobyvatelský život se točí kolem výprav, na něž se vydáváte z relativního bezpečí lodě Tempestad. U kapitána si vyberete kontrakt, který určuje primární cíl, náročnost i dostupnou počáteční výbavu.
Ve výbavě najdete několik chladných a střelných zbraní, mezi nimiž se skrývají arkebuzy, luk, kuše, mačety, rapíry či třeba sekery. Každý z těchto kusů si lze u kovadliny za získané žetony vylepšit, či nahradit silnější verzí. Kromě toho dostanete ještě zásoby jídla pro uzdravování, sole ke vzkříšení padlých, projektily a jiné podpůrné prostředky. Jelikož je ale váš inventář omezený, stejně budete muset dát valnou řadu věcí rovnou na povoz.
Po přípravě si vyberete jednu z dostupných map. Celkově jich ve hře najdete 18. Jde o ručně vytvořené kulisy, tedy žádné procedurální úrovně. To vybízí k aktivnímu osvojení si jejich rozložení, ale také v pozdějších fázích hry například pozbyde smyslu mapa, kterou si můžete zakoupit. Navíc s ohledem na pohyb jsou zbytečně restriktivní a nakonec se některé od sebe zase tolik neliší. Zpočátku ale logicky nebudete mít dostupné všechny. Abyste otevřeli další, musíte získat lodní deníky ze zdejších pevností, které současně fungují jako primární prostředek sdílení nastíněného příběhu.
S vozkou v nebezpečí
Jakmile si konečně odbudete přípravy, lze vyrazit po souši, a to až společně se třemi dalšími hráči. Každý ovládá jednu z dostupných postav, které jsou na začátku čtyři, ale postupně si odemknete další. V zásadě jde ale jen o vizuální změny, protože všichni si tu jsou rovní a neoplývají unikátními schopnostmi. Žádné třídění na jednotlivé role tudíž nečekejte.
Na jednotlivých mapách pak hledáte cenné poklady a jiné zdroje, které ukládáte k vašemu vozkovi, jenž se vás snaží doprovázet na každém kroku. Někdy mu ale v plnění cíle stojí vytažený most, jindy jeho nepřesvědčivé řidičské schopnosti, s nimiž by Pavlák bezpečně neprojel. Nemusíte ho ale nijak chránit, protože nemůže umřít. Kromě mysteriózních artefaktů s vysokou peněžní hodnotou tu najdete i jídlo či speciální okultní předměty, které skrývají řadu herních výhod. Abyste si je mohli odnést, musíte se z expedice dostat živí. A že se budete muset otáčet.
Příroda se brání
První kroky na pláži i v džungli působí relativně mírumilovně, ale brzy se střetnete s podivně se chovajícími domorodci, prazvláštně velkými stonožkami i jinými temnými bytostmi, kterým leckdy nechybí slušná dávka slizu či rybích blan. Výčet je to pestrý a v rámci lovecraftovského světa i skvěle ztvárněný. Rozpadající se těla přicházejí znovu k životu, silné dehtové masy a mořem znetvoření tvorové zkrátka dokážou umocnit atmosféru.
S těmi všemi lze poměřit síly, ale často jde o cestu směrem do hrobu. Z části za to mohou nepřesvědčivé souboje. I když se každá zbraň chová trochu jinak a má třeba i alternativní využití, máchání postrádá důslednější odezvu a pozbývá přesvědčivého registrování zásahů. Střelba je na tom o něco lépe, jenže tu byste měli využít až v opravdu nahnutých situacích.
The Mound: Omen of Cthulhu totiž přichází s pěkným mechanismem rušení přírodního řádu. Každá zlomená větev, výstřel či padlý nepřítel dopomáhají tomu, aby Prastaří proti vám brojili čím dál více a váš zdravý návrat se tím postupně vzdaluje. Proto je zapotřebí rozvážného postupu a leckdy se vyplatí nezávodit s časem, ale důsledně se proplétat hustou vegetací a krčit se ve stínech.
Kousek od smrti
Když to nebudete dělat, brzy zjistíte, jak moc dokáže být titul zlý. I v prvotních misích není od konce nikdy daleko a jediný slabý článek dokáže zhatit celou výpravu. Hra vás tak nutí nejen se učit, aktivně prozkoumávat svět a využívat všech dostupných prostředků, ale také pevné kooperaci. Komunikace a dobrá koordinace je vitálním klíčem úspěchu a pokud ji s kamarády nemáte, umřete podobně rychle jako třeba v GTFO.
Z podstaty je logické, že zážitek ze sólové hry s naprosto tupým botem, je zlomkový. V podstatě to platí i o sezeních s náhodnými lidmi. Studio sice zakomponovalo minimalistický, přesto maximálně účinný systém komunikace přímo do hry, ale ani to vás neušetří spousty nadávek a nepříjemností ve chvílích, kdy narazíte na nějakého kolegu s inteligencí věrného přisluhovače prastarých bohů.
Zároveň byste se tím z části ochudili o umně zpracovaný systém příčetnosti. Dlouhé toulání v nepříznivých podmínkách dokáže zanechat spoustu šrámů na mozku a vy začnete zpochybňovat realitu. Nastoupí halucinace a s nimi záměna přátel za nepřátele, náhle zjevování monster a další prvky, kvůli kterým si nebudete jistí, kde vám hlava stojí. Nefunguje to sice moc v klidných pasážích, ale jakmile nastane zmatek (a on nastane), dokáže vytvořit situace plné paranoie, přesně jak Lovecraft zamýšlel.
Strasti nejen Prastarých
Jádro je tedy solidní a v rámci herního zážitku i poměrně unikátní. Proto mě nesmírně bolí, že ho ACE Team nedokázal lépe zaobalit. Nedaří se mu nabízet přesvědčivé množství háčků, kvůli nimž by se hráči chtělo opakovaně vracet. Variabilita cílů misí je nedostatečná a zážitek v zásadě zůstává stejný. Chybí výraznější pocit postupu a objevování nových aspektů, které se dávkují příliš rozvážně. Relativně brzy odhalíte většinu toho, co hra nabízí, a následně dává jen málo důvodů, proč v ní setrvat.
Roli v tom hraje rovněž strašlivá technická stránka. Možná s vydáním plné hry na ní studio zapracuje, avšak testovanou verzi na PlayStationu 5 trápily neustálé pády, kolísavá snímkovací frekvence, zasekané animace a špatná odezva při míření. Navíc hra nabízí pouze jediný režim výkonu, který má zřejmě upřednostňovat plynulost, ale to se mu ani trochu nedaří.
Problematická je také zvuková stopa, která si pravidelně dávala pauzu na cigaretu. Když ovšem funguje, atmosféru dotváří zdařile, ačkoliv vyslovené hrátky zvukového designu nečekejte. K tomu si připočtěte pár zbytečných přešlapů, jako jsou otravné animace při ničení zámků u truhel a lezení, nebo občas problémové připojení k ostatním hráčům, a dostanete dostatek prvků, jež výsledný zážitek negativně ovlivňují.
Jistě, The Mound: Omen of Cthulhu má tu polehčující okolnost, že vyjde na střídmých 29,99 eur. Navzdory tomu je zjevné, že si studio ukouslo až příliš velké sousto, které by potřebovalo více času a pravděpodobně i peněz. Někde v jádru se skrývá zajímavý titul, jaký by v ideálních podmínkách nabízel neotřelé zážitky. Zatím ale zůstává především nevyužitým potenciálem.
