The Medium

Musíme říct, že úvodní minuty nás nadchly krásně zpracovanou atmosférou postsocialistické reality, promítnuté do bytu hlavní hrdinky. Odporná kachličková koupelna nám připomněla dávno zapomenuté útlé dětství v paneláku na pokraji devadesátek, masivní radiátory a obligátní záclony krásně kontrastují se starožitným nábytkem.

Navzdory tomu jsme se ale hned v prvních minutách nemohli zbavit dojmu, že něco nesedí. Nechápejte to špatně, The Medium je svým vizuálním zpracováním O PARNÍK jinde než předchozí hry od Bloober Teamu a třeba sluneční svit líně dopadající na parkety je velmi hezký, celková podoba scény ale připomíná uměle naaranžovaný katalog IKEA, pokud by tento obsahoval výhradně ošklivé a zašlé zboží socialistické provenience. Jednotlivé modely jsou sice provedeny velmi hezky, celkové vyznění je ovšem nedůvěryhodné.

Výlet do přírody

Po krátké úvodní epizodě, která vás především naučí hru ovládat a taky vám připomene, jak mohou být statické úhly kamery vůči ovládání nepohodlné, se milá Marianne usazuje na svůj motocykl a vyráží vstříc opuštěné socialistické ozdravovně Niwa. Opět, pokud máte pocit, že tento text už dalece překonal povolené penzum užívání slova „socialistická“, máte jej oprávněně.

Niwa je tak odporná jako představa stejně pojmenovaného plísňového sýra a byla taková patrně dávno předtím, než si z ní nemilosrdný zub času ukousl svůj díl. Zároveň se tu zjevně stalo něco velmi zlého, což Marianne pocítí už na parkovišti a vám to musí dojít také, protože už zde zazní jasný rukopis Akiry Jamaoky, dvorního skladatele hudby a tvůrce ambientních ruchů pro sérii Silent Hill. Strávili jsme na tom parkovišti tolik času v líbezných představách, jaké by to bylo, kdyby se Polákům splnilo nejtajnější přání a povedlo se jim milovanému japonskému psychohororu přiblížit. Spoiler: Nepovedlo!

Za zamčenými dveřmi rekreačního centra se pak rozjede to pravé drámo. V první řadě je třeba osvětlit, co je The Medium vlastně zač. Není to totiž akční adventura, jak by si mnozí mohli myslet, je to naprosto klasická 3D adventura s několika stealth pasážemi, o nichž si více povíme později.

Za oponou reality

Než se stačíte rozkoukat a pokochat zdobným socialistickým realismem (ha), přijde na řadu první moment s rozdvojenou obrazovkou, ve kterém se potkáte s malou jednorukou (a lehce ožvýkanou) holčičkou s uměleckým jménem Sadness. Mimochodem, je velká škoda, že v komunistické provozovně jsou všechny plakáty, dopisy a pohlednice psané anglicky, stejně tak všechna jména jsou anglická, a pokud chcete roleplayovat, musíte si představovat, že Jack je Jacek, Thomas je Tomasz a Sadness je třeba... hm... Małgorzata.

Ponechme teď na chvíli stranou příběh a to, že stačil jediný telefonát od neznámého člověka, aby se Marjána vydala na neznámé opuštěné místo bez toho, aby věděla, co ji tam čeká. Rozdvojená obrazovka slouží především pro efekt a také pro řešení některých hádanek.

Vtip je v tom, že prostředí obou světů je dost rozdílné a některé aktivní předměty se nacházejí jen v jednom z nich. Někdy navíc dojde na situaci, kdy musí hrdinka opustit své fyzické tělo úplně a vydat se do míst, kam se dostane jen ve své spirituální podobě. V praxi tak budete po většinou hledat nějaký zdroj emoční energie (nebo co to je), který následně dokáže v reálném světě třeba rozjet výtah. Kdyby tohle skutečně fungovalo, mohly by skupinky fanynek My Chemical Romance zásobovat elektřinou celá města.

Ve světě duchů nicméně mohou číhat nebezpečí, jednak v podobě hejn zlobivých můr, před nimiž vás naštěstí může zachránit štít z nasbírané emoenergie, jednak v podobě odpudivého slídivého zmetka, který vás může čapnout, a pokud zrovna nemáte v rukávu (doslova) pár kapek šťávy, abyste ho odrazili mocným emoúderem, můžete se rovnou připravit na loading.

Pojedeme z kopce

Právě první setkání s tímto ultimátním zlem bylo zlomovým okamžikem, kdy to pro nás s The Medium začalo jít poněkud z kopce. Jednak si autoři vyplýtvali odhalení záporáka příliš brzo, jednak následná pasáž s útěkem v plné nahotě ukázala rozvrzaný game design. Není totiž nic zábavnějšího než běžet v úzké chodbě proti kameře, aby se tato v určitém bodě obrátila a totálně vám tak rozhodila orientaci (a ovládání), což vás na následující křižovatce buď hodí do hejna můr, nebo do náruče arcilotra.

Kupodivu to ale není to nejhorší. Mnohem bizarnější jsou stealth pasáže v situaci, kdy zjistíte, že zmetek podobně jako vy umí přecházet mezi světy, a můžete jej tak potkat i v tom našem. To by mohlo zahrát na kýženou strunku nejistoty, mohli byste si říct a vzpomenout přitom na parádní remake Resident Evilu 2, který blížícím se dusáním Mr. X v tu nejméně vhodnou chvíli budil dokonalou hrůzu.

Jenže podobně jako v o poznání méně povedeném remaku Resident Evilu 3 je tady setkání s démonickým bastardem striktně naskriptovanou záležitostí, kterou byste jednak dokázali spočítat na prstech jedné ruky, jednak je tak děsivě předvídatelná, že si sami budete připadat jako médium.

Hoho, řekli si ale autoři, když už nevymyslíme náročnější systém umělé inteligence, tak to hráči osolíme jinak! A skutečně: V našem reálném světě je démon neviditelný, vidíte z něj pouhé obrysy a malou šipečku, která naznačuje, kde se zrovna pohybuje. Nezávidíme hráčům, kteří neoplývají rysím pohledem, protože vykoumat v temné místnosti, jestli je vám nebezpečí v patách, nebo máte volný průchod ke dveřím, to je docela kumšt.

Dovolená pro šedou kůru

Těchto akčnějších pasáží je ve hře ovšem poskrovnu, daleko častěji budete prostě courat opuštěnými chodbami a řešit „hádanky“. Proč uvozovky? Protože bez uvozovek by šlo o urážku hráčského intelektu. Drtivá většina problémů se dá vyřešit v rámci jediného pokoje, a když ne, vede vás hra pěkně za ručičku, abyste náhodou nemuseli moc přemýšlet. Navíc autory podezíráme, že se vždycky do nějakého nápadu zamilovali a jali se jej několikrát zopakovat, aby si ho hráč teda jako taky užil. 

Vyvolávání fotek tradičním způsobem skrz máchání v chemikáliích? No jasně, tak aspoň dvakrát, a jen ať hezky počítají ty vteřiny pod světlem a ve vývojce, jinak si to budou muset pěkně zopáknout! Když někdo v krakovské kanceláři přišel s ideou využití zrcadel jako portálů do jiné dimenze, muselo to způsobit masivní mejdan, protože půlku hry nebudete dělat nic jiného. A masivní kleště na štípání řetězem zamčených dveří se zjevně staly hororovým klišé číslo jedna.

Během toho všeho se navíc vaše protagonistka pohybuje děsně p o m a l u a když ji přimějete k běhu, připomíná animace spíše opatrný přesun na toaletu v okamžiku nejvyšší nouze, ne svižný pohyb někoho, kdo chce pobyt v děsivém hotelu smrsknout na nezbytné minimum.

A kde je ten horor?

I když, děsivém... On totiž největší problém The Medium tkví v tom, že vlastně strašidelné není, což v rámci žánru považujeme za docela prekérní situaci. Nevíme, čím je to způsobené. Patřičně odpudivé opuštěné místo s pohnutou minulostí, navíc uprostřed lesů, vydařené ambientní zvuky, hezká hra světla a stínu, to vše tu je, a přesto jsme navzdory noční herní seanci neměli ani chvíli pocit opravdového strachu.

Příběh je zpočátku klasicky zašmodrchaný, Marjána nachází stopy, jejichž smysl se projeví až o dost později, přesto je v klíčových momentech dost předvídatelný. Snad nebudeme příliš spoilerovat, když zmíníme, že děvče není jedinou postavou, kterou ve hře ovládneme, a právě tyto momenty se nám líbily asi nejvíc.

Next-gen? Ale kdeže!

Výhradám se bohužel nedokázala vyhnout ani technická stránka. Znovu opakujeme, The Medium vypadá zdaleka nejlépe ze všech her, které Bloober Team dosud vypustil na svět, zároveň to ale pořád nestačí na přestup do vyšší ligy. Hra je nesmírně nekonzistentní, některé obrazovky vypadají doslova skvěle, jinde si člověk láme hlavu nad staršími vyjádřeními, že s tímhle museli čekat až na novou generaci konzolí.

Svět The Medium je ohromně statický a do značné míry i prostý. My jsme ale už před mnoha lety na strojích mnohem slabších, než je Xbox Series X, hráli divoké multiplayerové záležitosti ve split-screenu, kde se, z podstaty věci, musely vykreslovat často i zcela odlišné lokace. Nebudeme autorům sahat do svědomí, ale tak trochu si říkáme, jestli celá ta pompa okolo duální obrazovky nebyla jen mazaným marketingovým tahákem ve chvíli, kdy je to prakticky jediná zajímavá věc na celé hře.

Navíc, a to je horší, má i na té slovutné současné generaci hra s výkonem občas docela problém. Registrovali jsme poklesy framerate, pop-in textur (i u zkoumaných předmětů, kde to považujeme za zvlášť ostudné) a nahrávací časy rozhodně nejsou tak bleskové, jak to SSD umí, ba právě naopak. Připočtěte k tomu prkenné animace a podivně rozmazaný obličej hlavní hrdinky při chůzi a budete si jisti, že Bloober Team má pravdu, když se nechce řadit do AAA produkce.

Abychom jen nehanili, některé obrazovky jsou naopak vyvedeny velmi hezky, ray-tracing v kalužích a na lesklých površích vypadá k světu a celková východoevropská atmosféra na nás dýchala oním povědomým dojmem. Připočíst k tomu lze i kvalitní hudbu a zvuky a vlastně i dabing. Kdyby jen ty vnitřní monology nebyly tak zoufale špatně napsané!

Ja pierdolę!

The Medium je ryze průměrná hra. Od totálního průšvihu a zapomnění ji zachraňuje jen a pouze Game Pass, který by také měl být jediným způsobem, jak se k ní dostanete. Zaplatit za tento zhruba sedmihodinový zážitek 1400 korun je čiré bláznovství. Pokud jste hladoví po strachu a napětí a za každou cenu chcete hře dát šanci, opravdu si ji napřed aspoň vyzkoušejte skrz předplatné.

Na závěr snad už jen povzdechnutí, že tohle měla být ta první „velká“ hra pro Xbox Series X/S. Microsoft by pro zlepšení image svých exkluzivit potřeboval něco úplně jiného a obávám se, že notná masírovací kampaň ublížila i samotnému Bloober Teamu. Tak snad ten Resident Evil dopadne v květnu líp.