The Marvellous Miss Take

Sofiini parťáci 

Snaha zalíbit se co nejširšímu okruhu hráčů začíná již u nekonfliktní zápletky. Jak zpracovat příběh o lupičích drahých obrazů (a jiných kulturních děl), aby postavy byly dostatečně sympatické? Stačí popsat majitele galerií jako zloduchy, kteří vykradli rodinnou sbírku hlavní hrdinky Sofie Take. Pětadvacítka levelů, ve kterých se v izometrickém 3D pohledu v její kůži vydáte obrazy posbírat a vrátit nazpět do rodinného sídla, dostává na to konto úplně jiný rozměr, než je devastování světového kulturního dědictví. 

Pocitově se tedy jedná spíše o pohodový výlet do světa velkých krádeží bez morálního závaží, hodně podobný třeba filmovým Dannyho parťákům. Podílí se na tom, krom jiného, i trojice hratelných postav. Vedle Sofie si totiž zahrajete i za staršího lupiče - gentlemana Henryho a posléze též dětskou kapsářku Daisy.

Ruku v ruce s odlehčenou prezentací zlodějské tematiky jde též absence násilí. Kde v Monacu stříkala občas alespoň pixelovatá krev a v The Masterplan bylo možné spáchat skutečně nechutný masakr, v The Marvellous Miss Take je nejdrsnější ukázkou brutality ztráta Sofiina enormního klobouku. Ve světě přemrštěného videoherního násilí jde o překvapivě svěží náhled, a přestože jde o ukázku podobnosti s mechanikami casual her, má tento tvůrčí záměr rozhodně pozitivní vliv na hratelnost.

Vybraného chmatáka či spíše chmatačku provázíte po relativně malém levelu s cílem posbírat omezený počet obrazů či jiných trofejí (obvykle okolo deseti kusů) a zároveň se nenechat polapit strážnými. Hráč si ovšem musí do určité míry dávat daleko většího majzla než v ostatních stealth hrách.

Přestože odhalení neznamená automaticky konec mise a restart (tím je až polapení), cesta k němu pak obvykle bývá dost krátká a rychlá. Jenom občas se po odhalení podaří znovu šikovně ukrýt, počkat na zklidnění situace a pokračovat v loupení. The Marvellous Miss Take má jistě celou řadu vlastnosti typických pro casual hry, ale nemožnost použít násilí a prostřílet se ven v případě odhalení jde společně s rychlejším tempem vstříc hráčům, co touží po náročnější hratelnosti.

V jednoduchosti je klasa

Na druhou stranu, v misích netrávíte ani náhodou tolik času jako v jiných hrách. Díky omezenému rozhledu postav se The Marvellous Miss Take lépe hraje v kratších dávkách a s užitím adrenalinové improvizace namísto sáhodlouhého plánování - díky tomu si také užijete celou řadu napínavých a zábavných konců, které jsou kolikrát zajímavější než podařený lup. Zatímco v prvních kolech prostorem šmejdí omezení hlídači, později dojde i na kamery nebo třeba psí čmuchaly.

Stejně tak přibývá i typů lupu - původní obrazy později rozšíří i hlavní cennost daného podlaží a sejfy, které po otevření automaticky spustí alarm. Způsob kradení se navíc mění podle jednotlivých postav - kulhající Henry loupí jenom v noci (protože nedokáže běhat), Daisy naopak namísto obrazů sbírá strážím klíče, aby si odemkla sejf. Jednotlivé mise ale hráč vždy plní jen s jedinou postavou a při opakování s jinou se mu tedy dostane jiného zážitku. 

Plánování je pro amatéry!

Vzdor solidní variabilitě postav je ale The Marvellous Miss Take pořád spíše arkádovou stealth hrou, což je jedině dobře, ačkoliv by se hra možná lépe vyjímala na nějaké mobilní platformě. Nejde jenom strukturu hry, která sází na kratší levely s intenzivní hratelností. Ovládání je rovněž jako dělané pro jedno tlačítko - jeden klik na podlahu je chůze (nedělá rambajs), podržením kliku se Sofie rozběhne (dělá rambajs).

Pokud však podržíte kurzor na místě panáka a nikoliv mimo něj, učiní naopak zvuk upozorňující stráže (Sofie zahvízdá, Henry poklepe holí). Čas od času sice hra nabízí možnost využít jednorázově nějaký předmět včetně věcí vydávající zvuky nebo teleportéru, ale přesto je ovládání jednoduché jako facka.

Snaha působit maximálně přístupně, ale pořád zajímavě i pro klasické hráče se projevila i na grafickém zpracování hry. Příjemná modernistická stylizace à la 50. léta je rozhodně jiná káva, než pohled shora v Monaco nebo The Masterplan. Například na noční scenérie při hře za Henryho je doslova radost pohledět.

Pastelově laděných her je ale zároveň mezi casual tituly dost na to, aby The Marvellous Miss Take svou stylizací odlákala část kýženého PC publika. Byla by však škoda spojit si na základě grafiky hru s různými F2P ždímačkami z Facebooku a nikoliv s Úžasňákovými či Evil Geniusem. 

Nesuď knihu podle obalu 

Křivka náročnosti The Marvellous Miss Take stoupá úměrně k odhalování nových variací základních herních principů a mise v pozdějších fázích hry už nabízí příjemnou výzvu, aniž by se kdykoli změnily v nehratelnou noční můru. Hraní je příjemně plynule a člověk si skoro nevšimne, že za odpoledne odehrál půlku základních misí.

K dosažení vyšších met a tím pádem i hodnocení ale The Marvellous Miss Take brání nedostatečné rozvinutí základního, jakkoli řemeslně velmi slušně zpracovaného, konceptu. Ačkoliv se jednotlivé levely hrají velmi dobře a minimálně polovina z nich nabízí i slušnou výzvu, hře chybí jakési vyústění.

Dialogy mezi trojicí postav nikdy nepřekročí ráz nezbytné vaty, absentující editor neslibuje nová dobrodružství, zápletka se nepřekotí do zajímavější roviny, a ani mechanismy se ve finále nevydávají za hranice obvyklých žánrových postupů. Hře zkrátka schází okamžiky, kdy člověk poskočí na židli a zvolá: “Aha, to je docela chytrý!”

Máme tedy tu čest “jenom” s řemeslně dobře odvedeným projektem, který sice ani zdaleka není tak povrchní, jak se na první pohled může zdát, zároveň ale není tak zajímavý, jak by mohl být. Příjemné pojetí stealth hry, jdoucí proti některým zažitým žánrovým praktikám, ale určitě stojí za pozornost všech fanoušků stealth žánru.