The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom

Taky si ale pamatuju na představení The Legend of Zelda: Breath of the Wild, dlouho očekávaného nového dílu slovutné série, který si tehdy dával pořádně na čas. Vzpomínám si, že z videí na mě tehdy Zelda nedělala žádný závratný dojem, jenže pak přišel Gamescom 2016, kde jsem si mohl nový počin Eidžiho Aonumy vyzkoušet na vlastní pěst, tehdy samozřejmě ještě na Wii U.  

V ten moment ukázal tenhle ultimátní dobrodružný sandbox zuby, předvedl maniakální smysl pro detail a postupy, na které jsme ve hrách vůbec nebyli zvyklí, protože jsme je buď už zapomněli, nebo se nad nimi vývojáři nikdy nezamysleli.

Když hra nakonec spolu s novou konzolí vyšla, způsobila tak masivní poprask, že byly jeho otřesy patrné i v naší, Nintendu nepříliš nakloněné republice. Celý ten balíček nové unikátní konzole s novou unikátní hrou byl zkrátka Událostí s velkým U, z Breath of the Wild se přes noc stala klasika a herním prostorem se nesly zvěsti o tom, že by tohle docela dobře mohla být nejlepší hra všech dob. 

No a co teď?

Tenhle obšírný důvod k recenzi Tears of the Kingdom píšu proto, že pokračování slovutného díla přichází ve výrazně ztížené pozici. Fanoušci mají logicky po šestiletém čekání naděje vybičované na maximum, onen důležitý moment překvapení ale chybí a celý zeitgeist je výrazně jiný. Switch už není ona záhadná a unikátní hybridní konzole, díky masivnímu úspěchu zdomácněl i u těch, kteří by jinak o nákupu herního zařízení vůbec neuvažovali, ale především také začal technicky významně ztrácet dech.

Nintendo stále tvrdošíjně odmítá vydat silnější verzi, a i když konzoli pravidelně zásobuje skvělým obsahem, minimálně od třetí Bayonetty silně pociťuji, že těm nejlepším dnům Switche odzvonilo. Právě stáří jediné platformy, kde si můžete Tears of the Kingdom legálně zahrát, je také mou jednou, ale významnou kritikou. Chtěl bych si tu v příštích odstavcích vykřičet plíce chvalozpěvy na všechny ty skvělé zážitky, které mi nová hra poskytla (a taky to udělám), hladce a bez potíží to ale neproběhlo.

Link s princeznou Zeldou a několika dalšími přáteli v minulém díle zase jednou zachránili království, pro potřeby nové hry by ale nějaké delší relaxační období moc nefungovalo, a tak se samozřejmě všechno záhy dokonale podělá. Musím vzdát hold nemilosrdnosti vývojářů, kteří vás nechají sledovat, kterak je mladý hrdina bez bázně a hany s maximálním počtem nasbíraných srdíček drtivě sražen na kolena a obrán o všechno, abyste zas měli motivaci škrábat se postupně na vrchol a cítit, jak se váš Link s každým úspěchem nadechuje s o to větší kuráží.

Celý úvod vás má ale hlavně poučit o existenci prastaré civilizace zvané Zonai, která si užívala množství nevídaných technologických výdobytků. Link při pádu do hlubiny ztrácí Zeldu, Master Sword a skoro i vlastní život, nakonec zaplatí jen svou rukou. Na poslední chvíli je ale zachráněn záhadným cizincem, který mu věnuje ruku novou a lepší. Však uvidíte sami.

Jako do sametové rukavičky

Zlí jazykové by mohli snadno namítnout, že Tears of the Kingdom jsou takovým Breath of the Wild 1.5, a do značné míry by měli pravdu. Pokud jste předchozí hru hráli, budete tady jako doma. Od uživatelského rozhraní až po základní hratelnost a fungování světa jsou obě hry víceméně totožné, velmi podobné je i základní schéma příběhu.

Nintendo s novým dílem nepředvádí razantní revoluci, bere ale vše, co minule fungovalo, mnohé aspekty posouvá na vyšší úroveň a přihazuje k tomu zásadní novinky, které hráčský zážitek nesmírně obohacují a značku ještě víc posouvají do role sandboxového svatého grálu, ve kterém svoboda v řešení problémů hraje absolutní prim. A to je skvělé.

V rámci tutorialové oblasti nasbíráte první sadu důležitých skillů a hlavně si navyknete na škálu, kterou Tears of the Kingdom nabízí. Celý úvod se odehrává na ostrovech plovoucích vysoko nad zemí a po překonání závrati vám dojde, jak obrovský prostor pro prozkoumání vám Nintendo tentokrát připravilo. A to v tu chvíli ještě ani netušíte, že vzdušné zámky a krajina dole pod nohama nejsou to jediné, co čeká na vaši návštěvu.

Už v oné startovní lokaci můžete strávit několik hodin, protože Tears of the Kingdom jsou v první řadě hrou pro hračičky, pro ty, kteří hodlají vytěžit možnosti svobody na maximum. K tomu slouží především první z nových skillů, jimiž vás obdaruje magická ruka. S její pomocí totiž můžete manipulovat s předměty, a dokonce je spojovat k sobě, abyste tak vyráběli… Inu, co se vám zrovna zamane. Na začátku to může fungovat třeba tak, že porazíte dva nebo tři stromy, jejich kmeny spojíte dohromady, připojíte plachtu a voilà, máte k dispozici vor. Nebo si s trochou píle a času postavíte most přes jinak nepřekonatelnou propast. 

Dokonalý sandbox

Ta pravá zábava ovšem přichází v momentě, kdy vám hra představí technické zázraky ztracené kultury Zonai. Napřed půjde třeba o větrák, plamenomet nebo přenosný kotlík na vaření, v pozdější fázi se dostanete k raketovým pohonům, horkovzdušným balonům a hlavně k řídícím jednotkám, které vám pomohou výtvor ovládat. Tyhle řádky nedokážou ani zlomkem nastínit, jak obrovským gamechangerem tenhle mechanismus je a kolik radosti vám v průběhu hraní přinese. Vůbec nepochybuji o tom, že v příštích týdnech, měsících a patrně i letech budeme na internetu sledovat stále odvážnější a bizarnější konstrukce a mechanizovaná přibližovadla. 

Moment, kdy Link stojí před vysokou strmou horou, na kterou mu jeho omezená stamina prostě neumožňuje vylézt, a tak si z pár prken, horkovzdušného balónu a louče vytvoří vlastní pohodlnou cestu nahoru, mě v počátku donutil zavýsknout nadšením. Později se budete na jednoduchém letadélku vznášet v oblacích a řešit jen dostatek energie, která mechanická udělátka pohání. Je to fantastické a limity (kromě zmíněné energie) nastavuje jen vaše představivost.

Tím ale výčet schopností vůbec nekončí, Link totiž tohle „spojování“ může aplikovat i na zbraně. Na meč tak lze třeba přilepit kámen a posílit jeho schopnosti, případně na něj našroubovat plamenometnou dračí hlavu nebo doslova cokoli jiného, co se povaluje všude kolem. Totéž platí pro štíty. Kuriózně na ně můžete přimontovat klidně i výbušný barel, a protože jste pořád ze své strany krytí, nebohý protivník, který se pokusí o útok, na rozdíl od vás pocítí jeho explozivní sílu. Tento mechanismus do značné míry vyvažuje stále přítomné opotřebování zbraní, kvůli kterému si na svůj arzenál nesmíte zvlášť zvykat, protože se v pravidelných intervalech obměňuje.

Dokonce i na vystřelované šípy můžete nabalovat získané materiály a měnit jejich účinek. Oči malých netopýrů z nich třeba dělají naváděné projektily, různé druhy plodin přidávají elementální náboj a díky svítícím rostlinám si ze šípů můžete v temném podzemí dělat provizorní louče. Už jen tyto dva skilly, které dostanete v prvních desítkách minut hraní, obohacují formuli načrtnutou v Breath of the Wild a posouvají ji na úplně jinou úroveň.

Link se taky naučí vracet čas, což mu pomůže nejen v logických hádankách, ale i při navigaci terénem. Z nebeských ostrovů totiž čas od času spadne balvan a není nic snazšího než si na něj stoupnout a vrátit ho v čase na jeho původní místo, čímž si vytvoříte provizorní nebeský výtah. Poslední základní schopností je možnost „proplout“ stropem a dostat se třeba z jeskyně až na samotný vrchol hory nebo do dalšího patra dungeonu. Nefunguje to vždy, ale pohybu v náročném terénu to dává opět úplně nový rozměr.

Cestou necestou

Pokud jste hráli Breath of the Wild, jistě si vzpomínáte, že svět je skutečně rozsáhlý a členitý a podobně jako v Death Stranding musíte počítat s jeho topografií. Link nemá neomezenou energii, vydrží sice chvíli šplhat nebo plachtit na svém malém rogalu, ale síly ho mohou v tu nejméně vhodnou chvíli opustit a máte zaděláno na malér.

Právě plánování cest a hledání způsobů, jak si přesun po obřím světě usnadnit, patří k základním a velmi uspokojivým součástem hratelnosti. Stejně jako minule si můžete chytit koně a registrovat ho v síti stájových zařízení, můžete ho také třeba zapřáhnout za vůz a hromadu materiálu převézt o něco pohodlněji. Musím se ale přiznat, že díky novým modelům cestování mi průzkum koňmo zas tolik neučaroval, přeci jen hra obsahuje mnoho lákavějších variant.

Jak jsem už naznačil, i základní schéma příběhu je dost podobné předchozímu dílu. Link hledá Zeldu a jeho pátrání ho postupně zavede do několika částí království, které se potýkají s vlastním závažným problémem. A ten je samozřejmě potřeba vyřešit.

Každá lokace má své specifikum, v horách na východě je zima, v tunelech kolem sopky zas žár automaticky zapaluje šípy a bez ochranného oděvu i samotného Linka. Pokaždé je tedy třeba získat odpovídající vybavení, jinak se moc daleko nedostanete.

V každé lokaci na vás čeká dungeon, kde musíte překonat především sérii logických hádanek a nakonec i obligátního bosse. Primární odměnou je kromě posunu v příběhu i avatar spolubojovníka, který Linkovi poskytuje svou unikátní schopnost. Princ Sidon tak třeba umí Linka obalit ve vodním štítu, kolega z rodu ptačích lidí vás zase svými křídly dokáže popohnat při plachtění vzduchem.

Pohoda, klídek, bokobliňáček

Nový díl klade větší důraz na příběh, než tomu bylo minule, vyprávění je navíc tentokrát daleko poutavější a lépe táhne hráče kupředu, mimo jiné i díky tomu, že dokáže docela slušně budovat nejistotu z toho, co se to vlastně děje. Zároveň je třeba říct, že i když je království v háji a prastaré zlo opět vystrkuje pařáty, a i když mají obyvatelé jednotlivých provincií nemalé problémy (to je eufemismus, nevím, zda se hovínka tekoucí z nebe dají označit za „nemalé problémy“), celkové vyznění hry je nesmírně pozitivní.

Nintendo tohle zkrátka umí, takže i v nové Zeldě jsou na sebe (skoro) všichni hrozně hodní, zelená luka s vlnící se trávou jsou poseta barevnými kytičkami a když už by vám mohlo být trochu smutno, určitě se objeví sběratel koročích semínek Hestu a zatančí vám svůj veselý taneček. Jakkoli nad zdejším světem zase jednou visí Damoklův meč blížící se zhouby, obyvatelé jsou zkrátka v pohodě a vlastně chtějí, abyste takoví byli i vy. Asi už si na prekérky zvykli. Každopádně je tahle klidná atmosféra příjemně osvěžující, hlavně proto, že v Tears of the Kingdom strávíte desítky, potenciálně stovky hodin.

Vedlejších úkolů a nejrůznějších aktivit je tady stejně jako minule enormní množství, ale hra vás ani tentokrát nevede za ručičku a opět se ve vás snaží spíše vzbudit zvědavost a touhu po objevování, tak jako třeba loňský Elden Ring. Mapa je opět posetá desítkami svatyň, ve kterých budete občas testovat svaly, daleko častěji ovšem šedou kůru mozkovou. Svatyně jsou sice často značně svázány pravidly, pořád ale pro splnění úkolu budete mít obrovské množství svobody a pohledem zpět se musím smát tomu, jak absurdními způsoby jsem některé překážky zdolal. Předpokládám ale, že kdyby mě sledovali designéři z Nintenda, byli by absolutně spokojení – protože právě o kreativitě celé hraní Tears of the Kingdom je.

Co se týče Linkova vývoje a základů soubojového systému, od minula se toho mnoho nezměnilo. Za plnění zkoušek ve svatyních si budete postupně vylepšovat maximální zdraví a výdrž, v soubojích se budete snažit dobře časovat uskakování, abyste mohli nepřítele zasypat sprchou ran ve zpomaleném čase, důležitou roli opět hraje vaření a míchání lektvarů s posilujícími efekty. 

Ani se nebudu snažit předstírat, že jsem dokázal obsáhnout všechno, co svět Tears of the Kingdom nabízí. Budete hledat poklady starého loupežníka, pracovat pro lokální noviny, objevovat obří podzemní říši a velmi pravděpodobně také narážet na umně poschovávaná tajemství v otevřeném světě. Tears of the Kingdom nejsou hrou, která se má sežrat za dva týdny. Pokud ji budete chtít opravdu vytěžit, dost možná si letos už nebudete muset pořídit nic dalšího.

Takže za deset?

Nintendo to opět dokázalo, přineslo enormní, obrovské a obsahem naplněné dobrodružství, ve kterém je každý aspekt mistrně vyvážen a detailně promyšlen, přičemž v centru všeho stojí hráč, kterého vývojáři s povzbudivým úsměvem jen mírně ponoukají, aby zkusil tohle či tamto, s absolutní jistotou, že se mu to bude líbit. Vzpomínám si, jak jsem před šesti lety s nadšením sledoval, kterak se jablko zakutálené k ohništi samo od sebe opeče, protože tak by to přece mělo být.

Tahle magie logicky fungujícího světa tady je pořád. Při dešti nelze lézt po skalách, prostě proto, že to klouže, a v bouřce se zas nedoporučuje mávat kolem sebe železnými předměty, protože by do vás mohl uhodit blesk. Tohle a tisíc jiných detailů vytváří geniální mix oné skutečné emergentní hratelnosti, k níž se mnohá studia snaží přiblížit, ale jen moderní Zeldy ji servírují s takovou samozřejmostí.

No a pak je tu ta druhá strana mince, kvůli které, navzdory všemu svému nadšení a lásce, prostě nemůžu dát absolutní hodnocení, byť obsahově si ho Tears of the Kingdom bezpochyby zaslouží. Tím důvodem je technický stav. 

To, že má Switch už notnou dobu technicky po sezóně, to je prostý fakt, ostatně už v době vydání nešlo o žádného siláka, nicméně Nintendo v průběhu let dokázalo, že i tak na tuhle platformu dokáže vydávat vyloženě krásné hry. Samotná estetika Tears of the Kingdom je bezesporu krásná také, unikátní grafický styl novým dílům série velice sluší a třeba výhledy do krajiny s ohromným množstvím vzdálených objektů (i na nebi) působí epickým dojmem, a to navzdory tomu, že z čistě technického hlediska musí kvůli možnostem konzole docházet k velkému množství kompromisů. 

Hrál jsem na svém rok starém Switchi OLED, primárně v dokovacím režimu. Ačkoli není grafika Tears of the Kingdom úplně stavěna na 164cm 4K televizi, nacházel jsem v ní ohromné množství půvabných detailů a samozřejmě se z logiky platformy smiřoval s tím, že detaily textur často nejsou poplatné moderní době, hrany jsou většinou zubaté a vzdálenější objekty zcela postrádají detaily. Zmíněná stylizace si s tímhle vším umí docela slušně poradit a grafiku jako takovou bych s přihlédnutím k možnosti vzít si tenhle epos kamkoli rozhodně nevyčítal.

Co ale vyčíst musím, jsou naprosto otřesné pády framerate, které mě často zastihovaly v těch nejméně vhodných situacích. Toho, že hra neběží úplně čistě, jsem si všiml už v tutorialu, kde se ale sekání omezilo na chvíle, kdy jsem magickou rukou dával dohromady své první neumělé konstrukce. O mnoho horší situace nastala v momentě, kdy se na mě v podzemní pevnosti vrhl větší zástup nepřátel a hra místy začala připomínat slideshow, což je, jak uznáte, v takové situaci zvlášť nepříjemné.

Zdaleka nejhorší zážitek jsem si ale odnesl od jednoho z bossů, jakéhosi bahenního žraloka, který umí rozsáhlou arénu zapatlat hnědou kašovitou břečkou. V průběhu souboje začal výkon klesat snad až k jednociferným snímkovacím hodnotám a to, že se mi nakonec podařilo (po několika pokusech) bosse zdolat, připisuji spíše shodě šťastných náhod než hráčskému skillu, na který se v takové sekanici logicky vůbec nelze spoléhat. 

Různé poklesky framerate přicházejí především v situacích, kdy se na scéně děje hodně věcí a nedejbože třeba ještě zapálíte suchou trávu. Uvědomuju si limity Switche, na druhou stranu Nintendo připravuje hru na jednu jedinou konzoli bez mezigeneračních variant, je tedy s podivem, že tyto problémy prošly přes testovací oddělení. Zároveň chci dodat, že jsem své problémy konzultoval s nejmenovaným slovenským kolegou (ahoj Matúši), který dle svých slov na nic podobného při hraní nenarazil. Doplním, že jsem hru měl nainstalovanou přímo v úložišti konzole, která jiné hry zvládá (v rámci možností Switche) zcela standardně.

Fanfáry!

Navzdory těmto výtkám, navzdory tomu, že jsem si u zpropadeného žraloka málem vyrval vlasy a rozštípal Switch o koleno, je moje nadšení z Tears of the Kingdom naprosto masivní. Je to fantastická záležitost, jeden z jasných adeptů na hru roku, jednoznačná povinnost pro všechny majitele Switche bez ohledu na to, že framerate je (z mojí zkušenosti) občas pekelně nízký. Zcela záměrně jsem se v recenzi snažil o mnoha aspektech mluvit jen v náznacích, protože tahle hra si zaslouží, abyste ji plně objevovali sami a z každého nálezu měli dětskou radost, která je ve hrách čím dál vzácnější.

Eidži Aonuma a jeho tým dokázali překonat sami sebe a po šesti letech na kapesní konzoli naservírovali dobrodružství, které jí mohou její silnější a větší kolegyně závidět. Jen se nemohu zbavit představ, jaké by to bylo, kdyby se autoři nemuseli ohlížet na tak svazující technické limity.