The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D

Kde jsou ty časy

Ano i ne. Ocarina of Time 3D totiž trpí něčím, co lze nazvat syndromem Duke Nukema. Od roku 1998 už zkrátka uplynulo docela dost let a na hře je to prostě znát - Zelda už není mladice a Link jakbysmet. Je to podobné jako v případě kontroverzního DNF, který se vyráběl tolik let, že navzdory svému mladistvému vzhledu Duke ve skutečnosti seděl doma na gauči, navlečený v teplácích a obalený artritidou. Ocarina of Time sice má v rukou polehčující okolnost v podobě označení „remake“, to ale nic nemění na tom, že současný hráč se na ni bude dívat jako na novinku, protože v době vydání ji jednoduše nehrál. A v takovém případě by ho klidně mohlo potkat docela nemilé překvapení.

Ve hře se opět zhostíte role Linka, a to rovnou od útlého věku, kdy si ho vyhlédne vůdce stromových lidí, Strom, a poví mu, že ho čeká skvělá budoucnost. Ta budoucnost se samozřejmě jmenuje Zelda, která mu vyjeví, že měla vidění, v němž Ganondorf dělá problémy a otravuje svět - takže bude potřeba ho zachránit. Hrdinný Link proto vyrazí na dobrodružství svého života a zkusí spasit Hyrule před zkázou.

Samozřejmě, nic se zprvu nezdá takové, jaké se nakonec ukáže. Příběh se zkomplikuje, protáhne a zamotá. Takže se příběh zprvu tváří naivně, jakmile se ale před vámi pořádně rozvine, strhne vás a ještě rádi se jím necháte unášet.

Možnosti, otázky a rozhodnutí

V případě Zeldy je však příběh spíš takový bonus navíc – ta totiž byla vždycky o hratelnosti. A co jiného by tedy mělo rozhodnout, zda ji budete milovat nebo ne, než právě hratelnost. Rozhodování to naštěstí není nijak složité. Pokud totiž čekáte moderní adventuru/RPG, která vám vše vmete přímo do obličeje a spíše než překážky vám bude pod nohy házet odměny a popohánět vás kupředu, od Zeldy se ničeho takového nedočkáte. Nezapomínejte, že je to remake hardcore hry.

Takže se připravte na obrovský otevřený svět, který je až po okraj naplněn questy, questíky a nejrůznějšími kratochvílemi, jako je hraní na okarínu, ježdění na koni a navštěvování nejrůznějších „atrakcí“, které vás dovedou zaměstnat na desítky hodin.

Jedna věc je ale pobíhat po krajině a hrát si, druhá věc je hrát. K tomu, abyste mohli hrát, potřebujete vědět, kam máte jít a co tam máte dělat. Zjišťování těchto dvou věcí vám zde dost možná zabere velkou část hrací doby. Přece jen, kdysi se hry s hráči ani zdaleka tolik nepáraly jako dnes. Tehdy se tomu říkalo „radost z objevování“, dnes tomu říkáme „běhání za šipkou“.

Je velmi milé, že se Nintendo nerozhodlo naroubovat do hry nějaký potupný systém, který by vás vodil za ručičku, ale samozřejmě vydat hru bez podobné nápovědy je dneska v podstatě komerční sebevražda. Takže bylo rozhodnuto, že se krajina zaplní speciálními kameny, které jsou schopné vám na otázky dát odpověď. Ta má formu vize, která útržkovitě naznačí a zbytek nechá na vás. Radost z objevování je  zachována, přesto je hra poněkud přístupnější. Nedozvíte se vše, ale vždy jste správně nasměrováni.

Pak už jen stačí vědět, odkud ta vize pocházela, doběhnout tam a ponořit se do útrob nějakého vypečeného dobrodružství. Měrou vrchovatou si užijete puzzlíků, hledání věcí, promakaných bojů s bossy i normálními nepřáteli a horlivého přemýšlení nad tím, co že vám to uniká k vyřešení problému. Aby toho nebylo málo, je každý dungeon jiný a logicky tak prověří vaše dovednosti pokaždé jiným způsobem. Tady je potřeba strategicky mačkat spínače, tu zase bloudit labyrintem nasloucháním melodii hrané na okarínu, jinde je třeba hledat klíčky a otevírat si jimi cestu...

Ocarina of Time na vás chrlí jednu výzvu za druhou, a pokud nejste zvyklí žádat o radu hru samotnou nebo internet, naučí vás to. Staromilec, který ve vás potenciálně dříme, ji za to bude milovat. Pokud naopak máte rádi hry, kde doběhnete do jeskyně, všechno vyvraždíte, vyberete truhly a jdete o jeskyni dál, velmi brzy nad Zeldou zlomíte hůl. Adventurní prvek, který jasně stanovuje tempo pro postup jednotlivými částmi hry, je totiž neúprosný.

Tři rozměry na dvou obrazovkách

S rostoucí obtížností je rovněž zapotřebí vylepšovat Linka, a proto musíte hledat srdíčka a zvětšovat si jejich maximální počet, nakupovat nejrůznější vybavení a podobně. Což znamená šmejdit po lokacích, zkoušet a zase šmejdit – čímž se vracíme k radosti z objevování. Plněním vedlejších úkolů dostanete spoustu zajímavých předmětů, s nimiž se lépe plní questy hlavní. Musíte zapracovat také na svých dovednostech, protože budete-li stát během soubojů jako kůl v plotě, nedostanete se ani do půlky. Jen máchat mečem nestačí, je třeba také myslet.

Dotykový displej vám zabíjení a vůbec existenci ve hře do jisté míry velmi usnadní, neboť se na něm nacházejí čtyři sloty pro rychlý předmět, aktuální mapa a celá řada dalších nabídek. Novinkou, kterou se velmi brzy naučíte mít rádi, je možnost rozhlížet se pomocí gyroskopů. Pohled sklouzne do Linkových očí a vy pak pohybem 3DSkem hýbete hlavou. Do jisté míry se tím řeší mírně problematická kamera, která sice jde vycentrovat na základě vašeho současného pohledu, ale i tak občas vyvádí psí kusy. Nejedná se nicméně o nic ukrutného.

Lepší než grafická pocta

Samotné přepracování do moderního hávu se povedlo na jedničku. Hra nešetří propracovanými modely, milými detaily a celkově je velmi sympatická na pohled. Minimálně ze začátku to zajímavě kontrastuje s tím, jak drsná vlastně je. Ale u her od Nintenda to není nic nového, stačí vzpomenout na Maria. Taky je to roztomilé a barevné a po půl hodině hraní byste nejraději vyhodili DSko oknem.

Poněkud horší je však využití samotného 3D efektu. Je sice pravda, že vám před očima co chvíli rejdí nějaké víly, a když třeba nesete kohouta nad hlavou, máte pocit, jako by vám peří mělo vletět do obličeje, tím ale víceméně putování třetím rozměrem končí. Naštěstí to ale v tomhle případě není zase takový problém, protože nesmíte zapomenout, že máte v ruce hru na desítky hodin. Pokud byste je se Zeldou strávili při zapnutém 3D, vaše oči a možná i žaludek by se vám posléze ukrutně pomstily...

Návrat královny?

Psát verdikt pro hru, jako je Ocarina of Time, je docela ošemetná a do jisté míry i zbytečná záležitost. Pokud si ji koupíte, koupíte si zkrátka starou a hordami hráčů zbožňovanou Zeldu, které někdo provedl důkladný facelift a nepatrně ji zpřístupnil nápovědou. Pakliže jste ji hráli kdysi, víte naprosto přesně, do čeho jdete – do vynikající, dlouhé, výživné a tuhé third person adventury, říznuté RPG prvky. Jinak řečeno, milovali jste ji tehdy, budete i teď.

V případě, že jste zatím neměli s hrou tu čest, k ní ovšem přistupujte obezřetně. Hra sice má nezanedbatelný kult osobnosti, který by vás mohl mystifikovat, to ale neznamená, že vám její pomalejší tempo a neúprosná hratelnost v kontrastu moderních her budou vyhovovat, přestože je sama o sobě naprosto skvělá i po těch letech.