The Legend of Zelda: Majora's Mask 3D

To je Majora’s Mask, prosím pěkně. Konkrétně Majora’s Mask 3D, tedy předělávka patnáct let starého díla, které vyšlo v roce 2000 na Nintendo 64 a do historie se zapsalo jednak jako labutí píseň konzole N64, jednak jako nejdivnější Zelda vůbec, ve které vlastně vůbec nepotkáte princeznu Zeldu. Majora’s Mask 3D je logickým důsledkem výborného a úspěšného remaku Ocarina of Time 3D, z něhož koneckonců dost čerpá. Oproti okaríně je ale maska o stupínek složitější.

Předně to není dětská hra. Tituly ze série The Legend of Zelda tradičně klamou tělem a pod infantilně vypadající slupkou se skrývají nevídaně komplexní hry, jejichž ovládnutí zabere i ostřílenému pardálovi desítky a desítky hodin. Nebavíme se přitom o náročnosti ve smyslu těžkých potyček s odolnými nepřáteli (Majora’s Mask 3D patří mezi nejtěžší díly v sérii, ale zrovna souboje má naopak jedny z nejlehčích), nýbrž o složitosti ve smyslu pochopení všech malých ozubených koleček, která se v těchto japonských hodinkách točí. Právě čas zde hraje naprosto klíčovou roli.

Tik ťak, tik ťak… 

V dolní části displeje vás neustále straší ukazatel času, který se konstantně sune ke konci třetího dne a pokud do té doby (tj. zhruba do hodiny reálného času) nestihnete splnit nějakou významnou příběhovou část, ztratíte veškerý dosavadní postup. Návraty časem přežijí jen klíčové předměty a jednou splněné questy už také nemusíte opakovat, ale přijdete o veškeré rupie (ledaže jste si je uložili do banky), munici, známosti, progres v dungeonech a občas dokonce musíte opakovat i souboje s bossy. Na poměry série jsou jednoduché, avšak i tak je jejich přežvýkávání otravné.

Koncept tří dnů zbývajících do konce světa je nevšední a dává vzniknout jedinečně temné a mystické atmosféře, která nemá v sáze The Legend of Zelda obdoby. Obyvatelé Terminy se mezi sebou dohadují, zda měsíc skutečně spadne, nebo ne, a jestli mají zůstat na plánovaný karneval, nebo radši vzít roha. Jeden z nejsložitějších (vedlejších) questů končí sotva dvě hodiny před pádem měsíce, když se vám po třídenní práci konečně povede sjednotit zamilované snoubence. Město se tou dobou už otřásá v základech, ale oni jsou konečně svoji a vy jste dotáhli jeden z nejdojemnějších úkolů v historii Zeldy.

Koncept tří dnů zbývajících do konce světa je ale také pěkně depresivní - nejen z pohledu postaviček ve hře, ale i vás, hráčů. Od strašáka se sice naučíte melodii, která tok času zpomalí, ale rozhodně nezastaví. Ručička je neustále na očích a člověka neustále stresuje. Výsledkem jsou myšlenkové pochody, kterými se ve hrách normálně vůbec nezabýváte - když na vás NPC ve hrách pořvávají „Rychle, rychle! Není času nazbyt!“, moc dobře víte, že klidně můžete zapustit kořeny a nic se nestane. Ne tak v Majora’s Mask. Tam to vypadá zhruba takhle:

„Ok, zbývá mi poslední den. Co teď? Stihnu ještě projít celý dungeon? Asi ne. Tohle je Zelda a Zelda má pěkně složité dungeony. Ale nějaký vedlejší úkol bych stihnout mohl, jsou jich tu mraky. Mohl bych jít pomoci farmářce v obraně proti čarodějnicím… Ba ne, nemohl, to jsem měl udělat ve 2 ráno druhého dne, teď už je pozdě. Což mi připomíná, že jsem si zase zapomněl vyzvednout výhru v loterii – moc dobře jsem věděl, jaká čísla padnou, však tyhle tři dny opakuji už asi podesáté. Tak aspoň zajdu na drůbeží farmu, kde si majitel skoro řeže žíly z toho, že kvůli konci světa už neuvidí, jak z jeho kuřátek vyrostou pěkné statné slepice. Třeba bych mu mohl pomoci nějakou ze svých masek…“

Kvůli prvku neúprosného času má hratelnost Majora’s Mask jedinečný nádech, ale i přes spoustu zajímavých momentů možná zůstane v puse nepříjemná pachuť. Člověk neustále kalkuluje, neustále cestuje a občas zbytečně vytvrdne u úkolů vyžadujících otravné běhání tam a zpátky. Kvůli opakování již jednou splněných strávíte ve výsledku hraním o několik hodin více, než by bylo třeba. (Nutno podotknout, že v původní verzi jste se načekali ještě více…)

Déjà vu 

Atmosféru má Majora’s Mask jedinečnou a konstantně vás šikanuje časovým limitem, ale jinak se hraje a vypadá skoro stejně jako Ocarina of Time. Dává to smysl, původní verze Majora’s Mask z N64 vyšla ani ne dva roky po Ocarina of Time z roku 1998. Co do grafického zpracování jde o prakticky identické tituly (to platí i při srovnávání remaků), hra recykluje modely postav i předmětů, a velmi podobně také funguje.

Principy hádanek jsou dost podobné jako minule. Máte k dispozici luk, kterým aktivujete vzdálená tlačítka, vystřelovací kotvu, kterou se přitahujete na dálku, dále též lupu, kterou odhalujete skryté plošinky či jeskyňky… a samozřejmě i kouzelnou okarínu, kterou ovládáte tok času a další. Dokonce se můžete těšit (resp. děsit) na několikapatrový vodní chrám.

V dungeonech vás celou dobu tlačí čas a vidina ztraceného postupu v případě, že orientačně náročný labyrint nestihnete projít na první pokus. Je to stres a po prvním fiasku se naučíte před každým vstupem do chrámu zahrát Song of Time, abyste na průchod měli tři celé dny. Autoři si to asi uvědomili a ve hře je tak rekordně nízký počet dungeonů (čtyři), kterým však sekunduje rekordní počet vedlejších aktivit a úkolů (hodně moc). Majora’s Mask je ohromná hra a dokončení příběhu znamená, že jste viděli sotva polovinu obsahu.

Ona „maska“ není v názvu jen tak a během honu na maskovaného uličníka jménem Skull Kid, který má s celou tou měsíční lapálií co dočinění, Link často střídá různé masky. Některé mu jen propůjčí nějakou dílčí vlastnost navíc (rychlejší běh, delší skoky, vstup do mléčného baru aj.), jiné jej ale zhola přemění v jiné, nyní už mrtvé stvoření. Stačí nasadit masku gorona a z Linka se stane velký hnědý geroj, které se umí rychle kutálet a mocně bušit do země. Jde o velmi vítané změny herních stylů, protože Link coby člověk umí jiné věci než Link coby goron či zora. A rozličné vlastnosti musí při řešení všudypřítomných hádanek adekvátně kombinovat.

Do kapsy ideální 

Kdo hrál Ocarina of Time 3D, ví, že historicky revoluční Zelda funguje skvěle i na handheldu Nintendo 3DS. A protože Majora’s Mask byla vystavěna na základech Ocariny, její remake logicky funguje na 3DSku neméně skvěle. Na horním displeji běží samotná hra, zatímco na dolním dotykovém máte k dispozici mapy nebo inventář. Předměty tak jsou vždy po ruce a z tohoto ohledu je hraní komfortnější než na N64.

Jediným, leč nepříliš častým problémem remaku je kamera v souvislosti s kontextuálními klávesami. Zvlášť ovládání kutálejícího Linka-gorona umí být, ehm, pěkně neovladatelné. Tyto trable se však dají účinně eliminovat připojením druhého joysticku (circle pad pro) nebo hraním na novém modelu 3DS, jehož gumový pahýl druhou páčku jakž takž nahrazuje.

Autoři předělávky samozřejmě nezasahovali do páteře N64 verze, ale provedli celou řadu menších změn, které z výsledného produktu dělají o něco méně obstarožní záležitost. Můžete častěji ukládat, můžete častěji posouvat čas, můžete si nechat radit od vševědoucího Sheikah šutru, můžete se teleportovat a v neposlední řadě máte po ruce intuitivní deník, který zaznamenává všechno důležité a obsahuje kalendáře důležitých postav, takže víte, kdy se s kým sejít.

Celkově tak páni restaurátoři odvedli skvělou práci a Majora’s Mask 3D je plnohodnotným remakem, do něhož evidentně šla hromada práce – vždyť jeho tvorba zabrala více času než tvorba originálu! Verze na 3DS vypadá prakticky ve všech ohledech lépe než originál z N64 a rozhodně nejde o rychlokvašku jako v případě jiných remaků, kterých je v aktuální nabídce her přehršel.

Ta divná Zelda 

Koupit, či nekoupit? Pokud jste ještě nikdy žádnou Zeldu nehráli, Majora’s Mask 3D pro vás bude pravděpodobně příliš velké sousto. Ačkoli jde o přístupnější hru než v případě původní verze na N64, stále mluvíme o tuze komplexní adventuře, která umí Zeldou neotrkané hráče velmi rychle odstrašit. A to by byla škoda. Spíše proto doporučujeme Ocarina of Time 3D, jejíž nápady vás i dnes dokážou dostat do kolen a hra jako taková je přátelštější, vyladěnější a mnohem lépe vás uvede do světa The Legend of Zelda.

Pokud však už máte nějakou tu Zeldu za sebou a Majora’s Mask jste na N64 minuli, tuhle předělávku pro Nintendo 3DS byste si neměli nechat ujít. Nejednou vás pěkně vystresuje, ale ve výsledku nabídne jedinečný pohled na celou sérii o princezně Zeldě a chrabrém rytíři v zelené tunice. Majora’s Mask je zkrátka The Legend of Zelda pro pokročilé.