The Legend of Zelda: Echoes of Wisdom

Echoes of Wisdom se možná na první pohled vedle Tears of the Kingdom tváří spíš jako menší odbočka, ale nenechte se mýlit. Kuráže má ostatně na rozdávání – jednak propojuje reaktivnost světů z novodobých dílů s tradičnějším designem a úhlem pohledu z těch starších ve stylizaci remaku Link's Awakening, jednak jde o vůbec první hru, kde se skutečně hraje za titulní princeznu. Ne, hry pro CD-i od Philipsu se nepočítají a mohou směle upadnout v zapomnění. A ne, ten chlapec se zelenou čapkou celou dobu nebyl Zelda.

Na druhou stranu, ne že by na identitě hratelné postavy reálně až tak záleželo. Abyste si Echoes of Wisdom užili, rozhodně ani nemusíte znát žádnou z předchozích iterací příběhu o statečném šermíři a moudré princezně. Stejně jako Link, i Zelda je v podstatě němá a její hlavní charakterovou vlastností je vůle zachránit svět, který se Ganon snaží zničit. Tentokrát pomocí trhlin, jež království Hyrule pomalu stahují do temné dimenze, kde neplyne čas. Do jedné z nich strhne i Linka, a tak je řada na Zeldě, aby svého nejvěrnějšího ochránce vysvobodila pro změnu ona.

Čarovná hratelnost

Podobně jako v případě A Link to the Past, i tady v úvodu padá vina za zkázu celého království na ni, z vězení ale uprchne s pomocí světelné bytůstky Tri, která Zeldě věnuje kouzelnou hůlku a také schopnost svět z temnoty postupně zase vyvést tím, že se společně do trhlin vydají a osvobodí ostatní bytosti světla.

Příběhově zkrátka Echoes of Wisdom konvencemi nijak neotřásají, i když si pro sebe občas pódium ukradnou třeba pidižvíci bažící po cukrové vatě nebo smutná epizoda osamělého yetiho. Hlavní kouzlo výměny protagonistů a originalita celé hry tkví v něčem úplně jiném.

Echoes of Wisdom totiž obrací naruby celou hratelnost. Princezna sama o sobě nedokáže bojovat, nevyskočí kdovíjak vysoko a ani toho moc neuzvedne. Díky kouzelné holi ale umí vyčarovat kopie předmětů i nepřátel, které na své cestě za záchranou světa potká, což jí propůjčuje ohromné množství svobody při řešení hádanek, soubojů i hledání cest, jak se někam dostat.

Každou příšeru, kterou jednou porazí, může posléze v přátelské formě vyvolat a s ní porážet další nepřátele. Jednotlivé objekty stojí určité množství dílků magické energie, přičemž nejnovější kopie přemazávají ty nejstarší. Zelda pochopitelně časem zesílí, takže jich může vyvolávat víc a s menším úsilím, stejně jako najde cestu, jak do boje přispět i vlastní rukou.

Kde je vůle, tam je cesta

Zprvu ale budete na sebe stavět stolky, bedny a postele, abyste si vytvořili improvizované schodiště, a bojovat s primitivními blobíky Zoly, kteří toho moc nevydrží. Postupně se kouzelná kniha zaplní ozvěnami silných rytířů a bokoblinů, ohnivými, bleskovými i ledovými netopýry, krtky, spoustou podvodní havěti, trampolínami, vodními bloky, pojízdnými plošinkami a spoustou dalších prvků, se kterými se můžete kreativně i strategicky do sytosti vyřádit.

Později také získáte schopnost přesouvat věci na dálku, což opět přijde vhod v hlavolamech, ale i v boji. Podobně jako v Tears of the Kingdom platí, že neexistuje špatné řešení, pokud tedy vedlo ke kýženému výsledku. Jsem si celkem jistá, že jsem spoustu situací řešila zbytečně absurdně složitě, avšak maximálně se zde naplňuje rčení, že kde je vůle, tam je cesta.

Legenda se ostatně neptá, jestli jste rozezleného ohnivého obra pižlali stovkou vodních blobů, nebo ho vyřídili pár ranami sekerou. Navíc není nad to, když si uprostřed lítého boje vyčarujete postel a šlofíkem si spravíte pošramocené zdraví – a už teď jsem vám ohledně možností kouzlení prozradila víc, než nezbytně potřebujete.

Celý systém v tomto výborně kopíruje šablony posledních dvou velkých Zeld, které podněcují touhu objevovat a hrát si na hřišti, takže vás nechci připravovat o ty milé momenty: „Cože, tohle jde?!“, kdy si na konkrétní nepravděpodobné interakce a zákonitosti ozvěn přijdete sami. Nejužitečnější nové hračky, které úplně změní váš styl hraní, se navíc schovávají v mnohdy nepovinných jeskyních a dungeonech, což je vynikající motivace pro jejich prolézání.

Menší výtku mám v tomto ohledu akorát k přehlednosti uživatelského rozhraní, veškeré ozvěny se vám totiž v nabídce zobrazují v jediné řadě. Tu sice můžete různě řadit, třeba podle nejpoužívanějších nebo nejpozději získaných, ale s víc než 120 dostupnými kouzly už může být hledání ideální věci pro danou příležitost poměrně zdlouhavé. Zvlášť když jde o hodně situační předmět, který jste dlouho nepoužili.

Co se Zelda naučila od Linka?

Jak Zeldina síla postupně roste, přijde na způsob, jak si od Linka vypůjčit tradiční bojové schopnosti, konkrétně jeho meč a štít, luk a bomby. Je nicméně vázaný na speciální energii, která rychle ubývá a vypadává primárně z trhlinových verzí nepřátel, a tak si tuhle výpůjčku nejspíš budete šetřit hlavně do soubojů s bossy a na hádanky, kde nebudete moct jinak.

Množství energie si ale časem můžete zvýšit, stejně jako posílit výzbroj, a tak se princezna ke konci dokáže v boji i sama ohánět docela obstojně. Ojediněle dojde i na plížení, kdy se Zelda umí schovat do vázy, a dokonce v ní i skákat. Strategie vázu hodit, dokonale zmást stráže a utíkat směrem k východu ale může být podobně efektivní – stejně jako jsem na bystré hlídky párkrát vyzrála tak, že jsem jim třeba proklouzla těsně pod stropem.

Nechybí tradiční sbírání srdíček a jejich úlomků, plus nějaká ta výbava, která vám umožní třeba déle dýchat pod vodou nebo přežívat v jiných nehostinných podmínkách. Správná Zelda se pochopitelně neobejde ani bez oboustranně výhodného přátelství s marnivou vílou, u níž za úplatu můžete zvyšovat množství cingrlátek, která princezna může nosit najednou.

Přijde taky na převleky, z nichž jeden poskytuje zcela zásadní schopnost mluvit s kočkami, další si zase můžete odemknout díky figurkám amiibo, pokud už se vaše láska k sérii propsala i do fyzického světa.

Pověnovat se můžete různorodým drobnějším vedlejším úkolům a aktivitám, ke kterým patří mimo jiné sbírání turistických razítek, lov žaludů nebo závody na koních – ostatně na hřbetu jednoho z nich se můžete pohybovat i po vlastní ose, ale navzdory jeho vrcholné roztomilosti nejde vzhledem k členitosti terénu a nemožnosti čarovat o nejpraktičtější volbu. Vaši bystrost prověří také výzvy v dódžó, kde přijdete o veškeré sesbírané ozvěny a musíte danou místnost v časovém limitu vyčistit jen pomocí toho, co se v ní nachází.

Osobně jsem si z nepovinného obsahu nejvíc užila stavění automatonů se zmateným mechanikem, který Zeldu nutí mu nosit příšery ze všech koutů světa. Z nich potom staví jejich šílené mechanizované kombinace, jež bojují po vašem boku, nestojí žádnou magickou energii a jsou zatraceně silné, akorát je musíte manuálně nastartovat a případně taky platit za jejich opravu. Ale hlavně, kdo by po kapsách nechtěl nosit skákajícího kraba, který dští páru?

Místní obdobou vaření je potom míchání smoothies z dvojice ingrediencí u dedikovaných stánkařů. Výsledné nápoje vám nejen doplňují životy nebo energii, ale mívají i různé další krátkodobé efekty. Se šťávou z chilli kupříkladu Zelda jen tak nezmrzne, milkshake s kamennou bramborou jí umožní rychleji šplhat po skalách, po dalším dryáku se z ní stane obratnější plavkyně nebo si může vlastní kůží posvítit na cestu v temné jeskyni.

Ne všechny kombinace přísad sice budou úplně poživatelné, ale ty vyzkoušené se vám postupně ukládají do vlastní knížky receptů, a tak napodruhé už budete tušit, jestli k sobě třeba máslo a hrozny v tekuté podobě ladí. Rupií se válí všude dostatek, tak se nezdráhejte experimentovat.

Mapa je, na poměry části série viděné z vrchu, až překvapivě rozsáhlá, přičemž se v ní vystřídají veškerá obvyklá podezřelá prostředí, mezi kterými můžete vcelku svobodně přecházet hned od začátku. Z travnatého okolí hradu Hyrule se vydáte k moři a řece, do džungle, do vesnice Kakariko na úpatí sopky, pouště, kouzelného lesa, do hor a pochopitelně často i do podzemí, kde vás čeká změna perspektivy s pohledem z boku po vzoru The Adventure of Link, která vás se získanými ozvěnami donutí nakládat zase trochu jinak.

Každopádně hra vypadá v rámci zvolené stylizace krásně, byť jde rozhodně o jeden z těch roztomilejších pohádkovějších dílů přístupných třeba i pro menší děti, s čímž souvisí i níže nastavená základní obtížnost. Spousta těžších puzzlů je čistě dobrovolná, ale pokud máte za sebou třeba všechny svatyně z Breath of the Wild nebo Tears of the Kingdom, mozky vám určitě nezavaří na víc než pár minut. Mně pouť k závěrečným titulkům mi trvala okolo třiceti hodin, při vyzobávání nepovinných věcí jsem byla poměrně pečlivá, ale pořád mi pár pochůzek ještě zbývá splnit.

Staré a nové funguje!

Musím snad jen zopakovat stokrát omílaný povzdech, jaká je škoda, že i Echoes of Wisdom vychází na hardwaru s těmi parametry, jakými Switch disponuje. Občas dochází k propadům snímkování, paradoxně ne při vyvolávání většího množství interaktivních ozvěn, ale hlavně při rychlejším pohybu po mapě. Rozhodně ovšem nejde o žádnou technickou katastrofu a Link's Awakening na tom bylo svého času podstatně hůř. Silnější hardware už si ale portfolio Nintenda při svých povšechných kvalitách zkrátka zaslouží.

A The Legend of Zelda: Echoes of Wisdom jsou ostatně důkazem, že si princezna Zelda čas od času zaslouží svou vlastní plnohodnotnou hru, kde druhé housle hraje pro změnu Link. Příjemně nicméně ilustrují taky fakt, že kombinace starého a nového může v sérii i v rámci jedné hry výborně fungovat, protože klasický lineárnější střih s nově nabytou svobodou ladí výborně. Tohle není nějaký polovičatý spin-off, jakého se na jaře dočkala druhá z ikonických princezen Nintenda. Tohle je Zeldina legenda.