The Last Tinker: City of Colors

Verdikt
66

Před geniálně rozhádaným světem barev se odehrává mírně zmatená a spíše nudná plošinovka. Téma rasismu v ní mohlo být také zpracováno méně dětinsky, neboť právě děti si The Last Tinker: City of Colors nejspíš nezamilují.

Počítač

WindowsWindows

8,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

8,99 €Steam

LinuxLinux

8,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$14,99PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Minimi Productions
Vydání: 12. května 2014
Štítky: indie hra, plošinovka, adventura, akční, logické

Národní revoluce často získávají vzletná přízviska, jaká vůbec nereflektují napětí, kterým jsou v ulicích doprovázeny. Například Oranžová revoluce asi sotva připomene pravou barvu šrámů na hlavách protestujících. Ale proč ten politický začátek - akční plošinovka The Last Tinker: City of Colors je ukázkový případ, kde barvy a zvolené téma opravdu sedí. I v Last Tinker totiž dojde k revoluci či spíše rovnou k občanské válce a bude se v ní bojovat o barvy, lépe řečeno barvy budou bojovat přímo mezi sebou.

Barevný rasismus

Představte si svět namalovaný na papír. K lepšímu porozumění snad přispěje vzpomínka na nedávný hit Tearaway pro PS Vita. I malé dítě ví, že k namalování světa potřebuje barvy, zatímco barvy zase potřebují citlivou ruku „stvořitele“, co dá tahům štětce harmonii. Taková je ideální představa. A ta druhá? Právě o ní vypráví Last Tinker. Stanete se retušérem výkresu, který před vámi kdosi namaloval tak nešikovně, že se barvy na čtvrtce zbláznily a začaly se chovat jako lidé. Začaly se nenávidět!

Odpovědět na to, jak se mohou červená, modrá a zelená nesnášet, je asi tou největší motivací, proč Last Tinker hrát. Zcela netypické téma není atraktivní jen samo o sobě. Při personifikaci barev autoři svou myšlenku dále rozvinuli a ztělesnili ji do smyšleného města, které se kvůli vzájemné antipatii odlišně nabarvených obyvatel rozdělilo na tři znepřátelené čtvrti. Červené postavičky nedůvěřují zeleným, zelené sepisují protestní nóty proti modrým a modré nesnášejí všechny a všechno.

Farmářův idiot

Last Tinker neotřelým způsobem probírá téma rasismu a xenofobie. Tvůrci velice vtipně usadili svět a jeho obyvatele do natolik ujeté stylistiky, že ačkoliv se všechny "rasy" navzájem obviňují z méněcennosti, jsou všichni obyvatelé namalovaného města s prominutím tak neskutečné životní nuly. Svým chováním i vzhledem vás donutí nejen k smíchu, ale i k pláči, častokrát k obojímu.

Pitoreskní postavy tvůrce přímo vybídly k tvorbě podivných herních situací. Třeba daleko za hlavním náměstím, kde ještě skupina naivních kropenatých tlamiček potichu protestuje s hesly za svobodu a jednotnost, připravuje farmář Muddy na svém políčku novou sadbu žampionů. Sám se tak trochu podobá produktu vlastní zemědělské činnosti, ale to jste ještě neviděli jeho pomocníka. Je to jedna z nejlegračnějších (a nejzoufalejších) postaviček, jaké se v posledních letech ve hrách objevily.

Dobrácký idiot, jakási směs Ralpha Wigguma a Štrúdlíka z Pánů kluků, se stala určitým symbolem a snad i poselstvím hry. Nikdo není tak dokonalý, aby měl právo povyšovat se nad jiné. Nejde ani tak o toho neškodného pomocníka, ale právě o všechny postavičky, které se mu ve hře víceméně podobají a jsou schopné proti sobě nesmyslně válčit.

Nastolte nový řád

Dostáváme se tím k pointě hry. Právě vy jste spojovací element mezi znepřátelenými národy. V sérií úkolů a plošinovkářského kaskadérství musíte nastolit řád a vymýtit z papírového města všechny nenávistné bludy. Právě ty způsobují, že se metropole kvůli své xenofobii paradoxně odbarvuje a postupné blednutí znamená i ztrátu existence.

S ohledem na bláznivost námětu se snad už ani nelze divit, že hlavní roli mezi znepřátelenými obludkami získal opičák v pruhovaných štulpnách a šálou kolem krku. Jako hrdinská postava z akční plošinovky měl být nejspíš extravagantním protipólem Maria či Sonica. Dá se říct, že zůstal někde na půli cesty. Charismatem se dvěma ikonám zcela jistě nevyrovná, nicméně hra s ním alespoň jasně naznačuje, pro jakou skupinu hráčů je přednostně určena.

Ano, Last Tinker působí dojmem, že si hru užijí především mladší hráči. Dětinskost je vedle výstřednosti další charakteristikou tohoto dobrodružství. Obludky vydávají písklavé hlásky, úkoly se omezují na primitivní řetězce typu udělej-dostaneš a počet zářivých penízků, navracejících body do života, se vám ani nebude chtít počítat. Celé téma xenofobie je podáno natolik polopaticky, jako by snad Last Tinker měla ambice stát se interaktivním vzdělávacím programem pro základní školy.

Přikován k plošinám

Zájem dětí na první pohled koneckonců upoutá i extrémně barevná grafika, která sice nevyniká v počtu polygonů, ale je opravdu roztomilá. „Dětskost“ hry se projevuje také v plošinovkářské hratelnosti. Řada pohybů je silně automatizovaných, například při skákání po kráterech uprostřed vody se opravdu nemusíte bát, že by z nich opičák uklouznul. Je k nim doslova přikován.

Rozhodně tedy od Last Tinker nečekejte hardcorovou náladu, jádro plošinovkářských úkolů spočívá maximálně v dobrém načasování. Některé útesy, dejme tomu, mohou pravidelně mizet pod hladinou a na hráči zůstává, aby jen odhadnul, kdy se má do skákání pustit.

Podobné je to se vším. Plošinovkářskou jednoduchostí si hra určitě pomáhá k příjemně odpočinkovému, ale zároveň i svižnému tempu. V jedné minutce dokáže hrdinná opice (snad jediný reálný tvor ve hře) udělat čest svým schopnostem a vyskákat po mnoha přírodních plošinách, šplhat po žebřících, ručkovat po liánách a dokonce se adrenalinově povozit po dlouhatánských špagátech spojujících jednotlivé lokace města. Vás to přitom nebude stát ani špetku úsilí.

Nuda na scénu

Problém je v tom, že Last Tinker po první hodince či dvou veškerou rozvernou dětinskost vypráská do několika zajímavých nápadů, které se pak průmyslově opakují. Jednoduchost se postupně spojí s nepříliš motivující a poněkud lineární hratelností, v níž se určité typy arkádových výzev stávají stále nudnějšími, protože si je hráč dobře pamatuje.

Intenzivně se ve hře mění snad jen prostředí, které brzy začne stále silněji upřednostňovat extravaganci před logikou. Hráč se postupem času dostane do stále křečovitějších oblastí, které se kvůli členitosti terénu, po kterém opice hopká, stane velmi nepřehledným.

Rozeklanost krajiny, přestože linearita hry zůstává stále patrná, působí hráči ve spolupráci s oslepujícími barvami a neposednou kamerou velké orientační trable.

Raději mír než souboje

Poslední dětské (a asi i dospělácké) nadšení z neobyčejně stylizované hry s horším designem levelů spolehlivě hasí soubojový systém. Je poskládán z poměrně jednoduchého spektra komb a několika druhů zázračných schopností, které sice prostřednictvím úkolů více méně lehce získáváte (obtížnost questů je opravdu nízká), nicméně bojování s nabídnutou výbavou úplně snadné není.

Lehká zmatenost z prostředí a nemotivující sběr schopností pro krkolomné souboje jsou dominantními prvky, pro které Last Tinker nelze nazvat zrovna tou nejkvalitnější plošinovkou. Pyšnit se může opravdu jen geniálně zpracovaným námětem, který však kontrastuje s vysokou mírou infantility. A ta se zase míjí účinkem kvůli všem zmíněným herním problémům.

Je to opravdu škoda, válka barev totiž mohla klidně vejít do herních dějin. Ne jako návrat legendárních her s výraznými maskoty, natolik si opičák sympatie nezískal. Ale jako hra, která humorně a přitom chytře personifikuje lidské problémy. Taková by si zasloužila příznivější verdikt už z principu. Jenomže principy nehodnotíme.