The Last Story

Japonská pohádka

Příběh nezačíná zrovna netypicky: sirotek Zael se dá dohromady s druhým samotářem jménem Dagran a spolu s dalšími kolegy vytvoří žoldáckou skupinu, která za patřičnou finanční odměnu pomáhá, kde je jejich pomoci zrovna potřeba. No a osud tomu chtěl, aby se podívali na vcelku nevinný ostrůvek Lazulis. Hned v prvním dungeonu se Zaelovi poštěstí získat záhadné speciální schopnosti a ještě o pár kapitol později se náš hrdina bezhlavě zamiluje do neznámé dívky. Dobrodružství, v němž není nouze o překvapivé zvraty, zradu, přátelství a příšery k poražení může začít, jakkoli působí zpočátku jalově a předvídatelně.

Na poněkud kýčovitých základech se ale tvůrcům překvapivě daří budovat zajímavý příběh, kde hrají hlavní roli nečernobílí členové vaší žoldácké bandy a jejich vzájemné vztahy. Právě fungující chemie mezi postavami, ještě umocněná povedeným dabingem a božskými hudebními podkresy, a jejich roztodivné motivace vás budou táhnout k Wii až do té doby, dokud neodhalíte poslední kapitolu úžasného příběhu.

Vyprávění si pak můžete ozvláštnit vedlejšími questy, které na sebe občas berou poměrně nezvyklou podobu celých vedlejších kapitol, ale hra zůstává, s výjimkou těchto krátkých odboček, přísně lineární a za žádnou cenu vás nenechá rozmělnit silnou dějovou linku. Což je pro vyprávění příběhu sice dobře, ale hráče navyklé na šmejdění po rozlehlých exteriérech asi nepotěší, že prakticky všechny vedlejší úkoly najdete v ústředním městě, do něhož máte volný přístup jen ve vybraných herních kapitolách.

Neovlivníte nic, ale skvěle si to užijete

K vyprávění příběhu se pak váže i to, že rozhovory ve hře spíše čtete, než abyste je jakkoliv ovlivňovali. Vzbuzuje to pocit, jako byste se spíše dívali na film. Ano, postavám i celkovému hernímu spádu to pomáhá, ale hráčům navyklým na iluzi možnosti volby v rozhovorech může podobná představa přinášet kopřivku.

Nejen příběhem však je živo RPG a The Last Story má mimo něj schované ještě další trumfy v rukávu. Tím nejvýraznějším je akční bojový systém. Téměř po celou dobu hraní a logicky i ve většině soubojů ovládáte jen Zaela a postupně se učíte vychytávky specifické pro jeho bojový charakter – kupříkladu vyběhnutí po stěně a skok na nepřítele, rozprašování magických kruhů (které může mít jak pozitivní, tak negativní efekt), lákání nepřátel a další. Mimo toho ale ovládá i střelbu z kuše, přeskakuje překážky, umí se přilepit ke zdi nebo můžete hru jednou za minutu zapauzovat a zadat příkazy svým spolubojovníkům, kteří ovládají zase jiné specialitky.

Kombinací RPG vývoje postav, klasického vylepšování zbraní i brnění a tohoto bojového systému vzniká zcela dynamický zážitek, který vás dokáže bavit dlouhé hodiny. Je jenom škoda, že hra po vás ve většině případů nechce, abyste jednotlivé finesy využili pořádně, takže si po většinu času vystačíte i se základním sekáním, které občas ozvláštníte použitím nějakého toho magického kruhu a hozením okolo se povalující bomby. Souboje se tak stávají příliš jednoduchými a z pocitu neporazitelnosti vás vytrhne snad jen smrt (v průběhu jednoho boje můžete ale bez jakéhokoliv postihu zemřít až pětkrát) a unikátní souboje s bossy, kde naopak své schopnosti a bystrou mysl zapojit musíte.

Koření každého správného RPG

Souboje s bossy vůbec představují jedny z nejlepších částí hry. Není proto divu, že se autoři tyto skvělé části hry rozhodli vystřihnout a využít znovu v multiplayerovém režimu, kde musíte společně s dalšími hráči porazit tužší variantu předem vybraného bosse. Odměnou jsou vám pak mimo dobrého pocitu i předměty do singleplayeru. A pokud náhodou není kooperace vaším šálkem kávy, můžete se vyřádit i v kompetitivním deathmatchi. To není v JRPG titulech příliš často k vidění.

Mimo povedených soubojů si však autoři dali práci i s jinými prvky, především s level-designem. Jednotlivé kapitoly se od sebe diametrálně liší a je radost jednotlivé dungeony prozkoumávat a bojovat v nich. Dá se říct, že pokaždé vás láká vyzkoušet něco trochu jiného a své dělají i porůznu rozmístěné zničitelné předměty a bomby. S jejich pomocí tak najednou můžete zjistit, že na rozdíl od spousty jiných RPG není nic pevně dané.

Zael může třeba v zápalu boje prokopnout zvětralou kamennou stěnu nebo přikázat mágovi, ať místo snahy shodit nepřátele z mostu shodí most samotný. Herní prostředí se tak z velké části zbavuje sterility, která je jinak pro tento žánr typická. Ve spojení s jednou z nejlepších grafik na Wii jde o malý zázrak. Bohužel si tyto prvky občas vyberou svou daň v podobě poklesu framerate. Nic není zdarma.

Mimo tuto malou chybu a výtku k občas nízké obtížnosti (je ale fakt, že se autorům zase povedlo odstranit nudné grindování) však lze The Last Story jednoznačně doporučit. Sevřený příběh spolu s postupně se vyvíjejícím bojovým systémem a pestrým herním prostředím tvoří vynikající mix, u kterého se úžasně pobavíte. A jak dlouho? Pokud splníte i několik vedlejších úkolů, můžete počítat přibližně s 25 hodinami herní doby.