The Last Oricru

Verdikt
60

Větvený příběh se zajímavými motivy a kooperativní multiplayer hrají The Last Oricru do karet. Škoda technických problémů a některých špatných designových rozhodnutí.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: GoldKnights
Vydání: 13. října 2022
Štítky: third person, fantasy, akční, rpg

V žánru moderních akčních RPG, kterým se povšechně říká souls-like kvůli pramáti žánru, je v posledních letech plno stejně jako v segmentu akčních adventur. Své želízko do ohně nyní vkládá i tuzemské studio GoldKnights, které po letech vývoje vydalo své akční RPG The Last Oricru. Sází v něm především na dva originální aspekty, větvený příběh, který můžete ovlivnit svými činy, a gaučový kooperativní multiplayer, díky kterému si kosení nepřátel můžete užít ve dvou.

Kdybych měl definovat žánr souls-like, budu všechno to běhání mezi ohníčky/lucernami/terminály, sbírání duší a náročné bosse jmenovat až ve druhém sledu. Pro úspěch a naplnění příslibu je pro mě totiž klíčový především zábavný a hlavně přesný soubojový systém, na který se můžu dokonale spolehnout i v tak jemných aspektech, jako je parírování nebo dokonale načasované úhyby a kryty. Tato disciplína je přirozeně velmi náročná a ne každý adept s touhou postavit se vedle všech těch Dark Soulsů, Elden Ringů a třeba i Niohů ji zvládne. Bohužel se to úplně nepovedlo ani GoldKnights, ale o tom až později.

Příběh hry vás zavede na planetu Wardenia, autoři sami hru popisují jako medieval sci-fi, protože se v ní mísí fantasy i sci-fi motivy a kromě máchání mečem budete řešit třeba i umělou inteligenci. Jste Silver, člen lidské posádky, která se na Wardenii ocitla bohužel přímo v probíhající válce. Vedou ji mezi sebou vznešení a povýšení Naboru v čele s královnou Hadrianou a rasa inteligentních krys, které už mají dost otrocké práce pro své nabubřelé pány.

Jak už jsem zmínil, jedním z největších taháků hry je možnost přidat se k libovolné straně a vidět tak příběh z různých úhlů, navíc Ratkini a Naboru nejsou ti jediní, kteří mají nějakou agendu, a tak je ve hře docela dost možných variant. Příběh i motivace obou frakcí na první pohled působí dost černobíle a jednoznačně, právě variabilita je ale na hře to úplně nejlepší.

Musíte jen překousnout dvě zásadní překážky. Jednak se z nějakého důvodu prakticky všechny postavy snaží být za každou cenu vtipné, hýří slovními hříčkami a dost tím ubližují celkovému vyznění hry, která vedle toho zpracovává poměrně vážná témata, jako je otroctví nebo genocida.

Druhým problémem je váš hlavní hrdina. Ten je na vtipkování a slovní hříčky doslova přeborníkem, kdy veškeré dění komentuje ve stylu Honzy Majera z Horkého léta. Protagonista má navíc prapodivný dabing, který nejvíce připomíná Crestfallen Warriora sedícího ve Firelink Shrine z prvních Dark Souls a mnoho sympatií mu to nepřidá.

Z Oricru je zkrátka cítit česká stopa tradičního tuzemského herního humoru, kterou doplňují předměty, jako je „Sword of Jenda Legenda“, případně krysí generál Draap. Tonální rozkol mezi závažnými událostmi a tím, že se každý, koho potkáte, snaží získat titul největšího čtveráka, je sice značný, ale věřím, že leckomu bude připadat domácky okouzlující. Musím navíc dodat i to, že navzdory výše uvedeným výtkám mě příběh zajímal. Propojení fantasy a sci-fi mi přišlo dost originální na to, aby mi zvědavost vydržela až do konce.

Svého Silvera jsem profiloval jako válečníka, hra má klasický RPG systém s několika atributy, do kterých můžete investovat body směněné za esenci, místní obdobu duší. Zajímavým prvkem, který umožňuje do jisté míry obměňovat build, jsou prsteny. Většina z nich totiž dokáže směnit body z jednoho atributu za jiný. Pokud tedy víte, že nikdy nebudete kouzlit, můžete si na úkor intelektu přidat body k síle nebo třeba obratnosti. Případně když jako válečník budete chtít otestovat magickou vlastnost své zbraně, lze to udělat i naopak.

Překvapilo mě, že je hra zpočátku relativně snadná, navíc vedle základní obtížnosti nabízí i příběhový režim, který dokáže absolvovat každý hráč bez ohledu na schopnosti. Jak se ale ukázalo, obtížnost je spíš nevyvážená, protože můžete obrovskými porcemi hry procházet takříkajíc s prstem v nose, čas od času ale přijde moment tvrdé stopky. Zatímco první bossy v postatě moc neodlišíte od běžných nepřátel, vzápětí vás hra zavře do relativně malé místnosti s brutálním bijcem, který i mého stabilně levelovaného a opancéřovaného borce dokázal zabít v rámci jednoho komba či dvou běžných úderů.

Soubojový systém je, jak už jsem naznačil výše, dost problematický. Bohužel mu chybí ladnost a hlavně spolehlivost, kterou se pyšní titáni žánru. K dispozici máte samozřejmě lehký a těžký útok, krytí, úhyby, kotouly a parry, případně speciální vlastnost vaší zbraně, kterou může být třeba plošné ohnivé kouzlo nebo elektrické výboje. Dokud se bijete s jediným nepřítelem, je vše v zásadě v pořádku a bez větších problémů, ty ovšem nastávají, když se protivníků objeví více.

Nevím, jak jsou na tom verze pro ostatní platformy, ale na mé PlayStation 5 se v těchto momentech framerate pravidelně odporoučel pod hranici snesitelnosti na obrazovce jsem sledoval slideshow, kterou vzápětí vystřídala strohá obrazovka s informací o úmrtí. V kombinaci se spamováním některých útoků a prakticky neexistujícími okénky nezranitelnosti v situacích, kdy jste třeba sraženi k zemi a v animaci se nemůžete nijak bránit, umí Oricru rozehrát frustrační peklo. Někteří nepřátelé (jmenovitě zvláštní ptačí muži) mají navíc podivně nastavenou detekci útoků, a tak vám uštědřují drtivé poškození i v momentě, kdy by vás očividně neměli zasahovat.

The Last Oricru má v současné době zkrátka skutečně velkou porci technických potíží, počínaje nejrůznějšími vizuálními glitchi, které se bezpochyby brzy podaří opravit, až k závažnějším záležitostem, jako je zmíněný framerate nebo fakt, že se hra každých pár minut na okamžik zasekne, jako by nahrávala další kus prostředí, což je na relativně kompaktních jednotlivých mapách a s přihlédnutím k SSD v nových konzolích docela záhadné.

Mimo to se hře ale nevyhnuly ani problematická designová rozhodnutí. Je například těžké odlišit, které úkoly jsou hlavní a které jen vedlejší, zároveň nevíte, v jaké fázi se vám ten či onen úkol už nepovede splnit. Měl jsem tak třeba zničit sérii katapultů (což jsem považoval za hlavní úkol), přičemž v lokaci jsem jich našel osm a poslední devátý jsem minul. Předpokládal jsem ale, že ho najdu o něco později, jenže mi hra zničehonic v polovině další lokace oznámila, že jsem selhal.

Totéž platí pro situaci, kdy mě třeba hra vybídla, že mám pro královnu zajistit hlavu jistého významného krysáka. Po jejím opatření jsem potkal jednoho z královniných vojevůdců, kterému jsem hlavu předal a považoval to za splnění úkolu, ukázalo se ale, že si tento zmetek následně přivlastnil zásluhy pro sebe. Za normálních okolností bych variabilitě tleskal, líbilo by se mi ale, kdyby mi hra naznačila, že mám na vybranou. Už proto, že patrně nabízí vícero různých výsledků jednotlivých situací, bych chtěl mít své rozhodování pod kontrolou.

S úkolovým deníkem jsou obecně problémy, z nějakého důvodu mi v průběhu hraní opakovaně ukazoval některé absolvované úkoly jako nesplněné, navíc se po dosažení určitého počtu záznamů jeho okno zmenšilo a na mojí televizi s 65palcovou úhlopříčkou nebylo prakticky možné titěrná písmenka normálně přečíst. Když už tu navíc podobný deník musí být, občas by pomohlo, kdyby byl podrobnější. Hra mě třeba v jedné fázi vybídla, abych šel někoho zatknout a vzal si na pomoc jistou postavu. Upřímně jsem v tu chvíli vůbec netušil, o kom se mluví a hlavně - kde ho mám ve členitém městě hledat. Nakonec jsem na něj narazil šťastnou náhodou.

The Last Oricru v mnoha ohledech připomíná neotesaný diamant, hru s obrovským potenciálem, kterému hází klacky pod nohy nepříjemné objektivní skutečnosti. Naprosto chápu a beru v potaz, že hru vydává malé studio, navíc jako svou prvotinu, ale pod hromadou lásky a nadšení zkrátka neoddiskutovatelně prosvítá fakt, že si v některých aspektech vývojáři ukousli příliš velké sousto.

Odpustil bych prostší grafiku (která ale mimochodem někdy vypadá opravdu hezky) nebo animace, ale některé momenty působí skoro až amatérsky, třeba když k vám v rámci cutscény má promluvit vznešený šlechtic a aby se k vaší postavě dostal, dá se najednou i se svojí suitou do klusu. Souboje s bossy jsou v zásadě primitivní, až na případy, kdy monstrum z nějakého důvodu dostane schopnost zabít vás na jednu ránu a vy tedy nesmíte udělat žádnou chybu.

Oricru je zvláštní hra, kde jsou některé ambiciozní nápady zpracované v rámci možností skvěle, ale v jiných ohledech připomíná skoro až nadšenecký amatérský projekt a ne titul, který zaštiťuje velké vydavatelství. V tom tkví jeho krásné kouzlo, ale i velká smůla, protože nároky hráčů jsou nemilosrdné a těžko lze v době předplatných argumentovat třeba nižší cenou, když za hry platíme tím nejdražším, co máme – svým časem.

Co titul nakonec nejvíc zachraňuje, je vedle větveného příběhu i povedená kooperace, protože ve dvou se to lépe táhne, nepřátele si hezky rozdělíte a někteří bossové navíc umožňují speciální kooperativní mechanismy, které můžete využít k jednoduššímu odpravení. Při hraní ve dvou navíc lze využít i různé synergie, jako je třeba propojení energetickým paprskem, do kterého pak můžete chytat nebohé protivníky. Na pohodové společné hraní na jednom gauči poslouží Oricru velmi dobře, navíc tak můžete absolvovat celou kampaň a nemusíte se spoléhat jen na menší instance. Sekundární hráč je sice jen hologramem, který nemůže o ničem rozhodovat, ale na volbách se už na kanapíčku snad domluvíte.

Vlastně je mi trochu líto, že si autoři vybrali zrovna žánr souls-like. The Last Oricru by podle mého názoru mnohem víc slušelo zařazení mezi RPG evropského (čti německého) střihu, jako je Gothic nebo Risen, které ostatně místy výrazně připomíná. Zbavilo by se tak frustrujících momentů a mohlo by ještě lépe předvést své nejsilnější stránky. Díky zábavnému kooperativnímu multiplayeru a příběhu, který inspiruje k opakovanému hraní, nelze Oricru jen tak šmahem odsoudit a můžeme jen doufat, že dílčí chyby autoři opraví. Jsem zvědavý, jak nabyté zkušenosti zúročí příště.