The Last of Us: Part I (PC verze)

Verdikt
60

Hrát The Last of Us na PC je legitimní způsob, jak zažít ikonický příběh Joela a Ellie. Jenže nejde o způsob nejlepší, který by si hra takového formátu zasloužila. Korunovační klenot tří generací PlayStationu měl rozhodně přijít v lepší technické kondici.

Další informace

Výrobce: Iron Galaxy
Vydání: 28. března 2023
Štítky: third person, postapokalypsa, adventura, akční

The Last of Us je tady s námi už dlouhých deset let. Ikonická hra na třech generacích PlayStationu ukazovala, jak mají vypadat vysokorozpočtové adventury s důrazem na příběh, budování světa a práci s postavami.

Bylo nasnadě, že se stále rostoucím počtem portů exkluzivit Sony na PC dojde jednou také na tento klenot z výkladní skříně. Ten den právě nastal. Otevírá se opona, The Last of Us vchází na počítačovou scénu ve svém nejslušivějším a nejmodernějším hávu označeném jako Part I – a klopýtá…

Vytrvat a přežít

Poznámka na úvod: Článek myslí na ty, kteří by se k dobrodružství zapšklého Joela a přidrzlé Ellie na počítačích dostali poprvé, tedy zde nenajdete žádné spoilery. Mohli jste koneckonců schválně ignorovat seriál z produkce HBO a vyhýbat se prozrazení děje jenom proto, že jste si celý zážitek chtěli nejdříve dopřát na PC a s českými titulky, že?

Příběh The Last of Us je o přežití. O tom, jak daleko jsou lidé pro vlastní záchranu schopni zajít. Svět se proměnil, když parazitická houba Cordyceps přesedlala z hmyzu na člověka a obyvatelstvo se jejím působením proměnilo v bezmyšlenkovité agresivní stádo, které žene vpřed jen bazální pud sebezáchovy a biologická touha po nových hostitelích.

Lidstvo ve světě houbovité zombie apokalypsy jen tak tak přežívá a paběrkuje. Ztratili jsme moderní vymoženosti, technologie a společnost se až na výjimky smrskly do pár dobře bráněných usedlostí a karanténních zón, ve kterých platí stanné právo. A v jedné takové zóně začíná příběh zahořklého padesátníka Joela.

Joel má z poslední bostonské výspy civilizace propašovat čtrnáctiletou puberťačku Ellie. A tady se začíná odehrávat dojemný příběh, který konzolové hráče uhranul už před celou dekádou.

Zelená apokalypsa

Můžete právem namítat, že The Last of Us není nijak brilantní akce, že herní design environmentálních hádanek je zastaralý, že hra je vlastně spíše koridorový interaktivní film. Všechny tyto námitky jsou validní, a proto remake Part I pořád považuju tak trochu za promarněnou příležitost, která mohla tyto slabiny napravit.

Hra je ale stále špičková a nadčasová v tom, jak staví svět a jak pracuje s příběhem. Dohrál jsem ji už poosmé. Věděl jsem, jak dopadne, některé repliky znám slovo od slova. A přestože jsem většinu času na monitoru zkoumal technické zpracování a tento článek bych mohl klidně napsat po čtyřech, pěti odehraných hodinách, zase jsem The Last of Us propadnul až do úplného hořkosladkého konce.

Chtěl jsem se totiž zase dojímat nad památnými momenty, dramatickými scénami a emočními zvraty, při kterých se svírá hrdlo. A všechny do jednoho bez výjimky stále fungují převážně kvůli špičkovým hereckým výkonům a výborně napsaným postavám.

Studio Naughty Dog v ikonickém putování napříč Amerikou bravurně ukazuje, jak by mohl vypadat svět dvacet let po globální pandemii. Apokalypsa nikdy nebyla tak krásná a živá jako v The Last of Us. Příroda si zabírá zpět betonové úly lidí a dává nám najevo, jak pomíjivý živočišný druh jsme. Možná je celá ta nákaza jenom horečka, která má za cíl zbavit se té otravné bakterie, která planetu sužuje – nás.

Za úspěchem nestojí jen pečlivost, s jakou jsou kulisy omotané popínavými rostlinami, ale i nepřímé vyprávění malých příběhů skrz až maniakální detaily. Skrz to, v jakém stavu jsou narychlo opuštěné byty, skrz pozůstatky chaosu masové evakuace, skrz narychlo sbalený kufr, který si už ale nikdo neodnesl, protože konec světa přišel tak nečekaně.

Když odhlédnete od fungálního převleku nakažených, je The Last of Us zombie postapo s řadou žánrových klišé. Třeba to stokrát ohrané, že největší hrozbou pro lidi jsou zase další lidé. Ale je to klišé zpracované nadmíru precizně s obrovskými produkčními kvalitami a dostatkem invence a originality, aby si právem zasloužilo místo na výsluní.

Kompilujeme shadery

Ve zpracování tohoto znepokojivého, nádherného a děsivého světa hrála vždy obrovskou roli grafická stránka, která jasně a sebevědomě ukazovala, co jsou konzole schopné vykouzlit. Jenže na PC je už situace zhola jiná.

The Last of Us na počítačích totiž nevypadá nijak úchvatně. Jakmile hru stáhnete a nainstalujete, čeká vás ještě kompilace shaderů, která zabere klidně i vyšší desítky minut. Můžete během ní sice hrát, ale rozhodně to nedoporučuju, protože první dojem zkrátka nebude dobrý.

Musíte se totiž vypořádat nejen s doskakujicími texturami a podivnou hrou světel a stínů, ale i nahrávacími časy mezi jednotlivými lokacemi. To znamená, že vás každých pár set metrů čeká výmluvný rotující kurzor stopek s nápisem: „Čekejte prosím“, zatímco si hra dokresluje scenérii.

Jakmile jsem ale hardwaru nechal čas si shadery „předlouskat“, neměl jsem s chodem hry jako takovým sebemenší problém. Se sestavou lehce nad doporučenou konfigurací se vše hýbalo v naprosto přijatelném rozmezí 50 až 60 snímků za vteřinu na vysoké grafické nastavení bez výraznějších propadů nebo trhaného obrazu.

Legitimní pád mě potkal jednou, v samém závěru hry. Jinak jsem remake potopil jen vytáhnutím grafického nastavení na ultra, na což mě ale hra upozorňovala jednak výmluvným varováním, jednak rudě svítící škálou vytíženosti grafické karty, která na podobné nastavení chce alespoň karty ekvivalentu GeForce RTX 4080. Takže jsem ani jiný výsledek nečekal.

Stíny za každým rohem

Ačkoliv se mi závažnější problémy vyhýbaly, ještě to neznamená, že je technický stav PC portu přijatelný. Je vidět, že The Last of Us má obecně se shadery problémy. Vykreslování dynamických stínů a odraz světla baterky působí, jako kdyby někdo vytáhl potenciometr efektu filmového zrna na 500 %. Všudypřítomné ošklivé zrnění a šum stínů při sebemenším pohybu nepříjemně ruší hlavně v tmavých prostorách, kde bez baterky neuděláte ani krok. Právě tam se ale odehrává významná porce hry.

Místy vznikají také grafické artefakty kolem jakýchkoliv vlasů (nejmarkantněji u loken Ellie), srsti a pohybu vzdálenejších postav. Obraz podivně šumí i při každém zapnutí baterky, protože se vše na zlomek vteřiny rozpixeluje nehledě na okolní nasvícení.

Je tu taky okem postřehnutelné doostřování některých textur. Nejmarkantněji to poznáte na cedulích, graffiti, nápisech a dopisech, ale narazil jsem třeba i na několik low-res kusů nábytku.

Grafické ztvárnění PC portu je vskutku plné emočních kotrmelců. V jeden moment na monitor civíte s otevřenou pusou, jak hra vypadá naprosto božsky, abyste pak dobrých deset minut trávili v grafickém nastavení (které je pořádně macaté a každý „tweaker“ si v něm bude libovat) šťouráním se ve vykreslování stínů, protože se něco zjevně pokazilo a nevykresluje se, jak má.

Mimochodem, jak takové textury o nízkém rozlišení vypadají, si můžete sami vyzkoušet, když si zvolíte nejnižší nastavení detailů. Zatímco mezi presetem středním a vysokým není tak propastný rozdíl, situace je zhola jiná na minimu efektů a rozlišení textur. Pokud plánujete hrát The Last of Us s tím, že vaše mašina dosáhne jen na nejnižší nároky, říkám vám úplně na rovinu, že to za to nestojí. 

Jestli to jsou dostatečné důvody, proč si ikonický příběh nechat ujít, nechám už na vás. Jen mějte na paměti, že můžete narazit na mnohem zásadnější problémy, než jsou nepěkné stíny a rozplizlé textury.

Nelichotivé ohlasy hráčů

Přestože si mě výjimečně vyhmátlo křemíkové štěstí a průchod hrou byl bez větších technických škobrtnutí, bylo by bláhové ignorovat fakt, že pro mnoho hráčů je realita úplně jiná. Časté pády, propady snímkování i na nejmodernějších grafických kartách a špatná optimalizace využití CPU – seznam přešlapů je stejně dlouhý jako seznam Joelových traumat.

Naughty Dog už se nechal slyšet, že na záplatách pracuje. Hned druhý den dokonce do seznamu stažení přistál drobný hotfix, ale hodnotíme aktuální stav portu a ten zkrátka a jednoduše není dobrý. Taky připomínám, že verze The Last of Us pro PC byla odložena, aby ji Naughty Dog doručil v „absolutně nejlepším možném stavu, jaký si debut na PC zaslouží“. Pokud to není nějaká důmyslná vendetta, tak si myslím, že péče to chtělo trochu více.

A zasloužilo by si to i The Last of Us. Legendární titul mohl konečně novému publiku ukázat, proč ho hráči tří generací PlayStationu tolik milují a proč jde o natolik uznávanou značku, že k ní vznikla špičková seriálová adaptace pro televizní obrazovky.

Na dobrý příběh se musí čekat

Vždycky se snažím, aby recenze byla do jisté míry i spotřebitelskou radou. Moderní tříáčkové hry nejsou úplně nejlevnější koníček, proto se zamýšlím, jestli bych nějaký titul doporučil třeba svému blízkému známému. A u The Last of Us mám jasno: Buď počkejte, než to opraví, nebo hrajte na konzoli. Podstupujete akorát příliš vysoké riziko technických problémů, které můžou být závažnější než ty moje škaredé stíny a rozpixelované vlasy.

Skutečně bych chtěl, aby si pochmurnou odyseu Joela a Ellie zahrálo co nejvíce lidí. Aby se dojímalo nad příběhem, kochalo východy slunce nad mrazivě nádhernou krajinou a plížilo se se zatajeným dechem kolem děsivých clickerů. A ti všichni si zaslouží, aby si dobrodružstvím prošli bez kompromisů. Tak jako hráči na konzolích před lety. Proto, pokud jste na The Last of Us na PC čekali deset let, vydržte to ještě chvíli.