The Last of Us: Part I

Verdikt
85

Remake přináší obrovské změny po stránce grafiky, hratelnost v mnoha ohledech zůstala stejná. Některé nedokonalosti by určitě mohly doznat vylepšení, i tak jde ale o skvělou hru, která dodnes jen obtížně hledá konkurenta. Tenhle zážitek si určitě užijete. A je úplně jedno, jestli jste veteráni, nebo to bude vaše první setkání s The Last of Us.

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Naughty Dog
Vydání: 2. září 2022
Štítky: postapokalyptická, stealth, postapokalypsa, zombie, third person, adventura, akční

The Last of Us: Part I je remake devět let staré klasiky, o které se můžeme bavit jako o jedné z nejlepších her éry PlayStationu 3, možná dokonce PlayStationu jako takového. A už názvem, který v nově přidaném podtitulu odkazuje na pokračování z roku 2020, autoři dali najevo, že mají v plánu obě hry sjednotit: Graficky, uživatelským rozhraním, nebo třeba možnostmi přístupnosti. Remake má zkrátka působit stejně moderně jako výborná dvojka.

Problém je, že některé hráče (včetně mě) tahle snaha zaskočila. Vždyť přece původní The Last of Us vypadá i po letech fantasticky, obzvlášť pokud se bavíme o remasterované verzi z roku 2014. Je to jen pokus z hráčů vytřískat víc peněz? Nebo remake nabízí něco víc?

Studio Naughty Dog, autoři celé série se vskutku obrovskými zkušenostmi s tvorbou vynikajících příběhových her, si na sebe zkrátka přichystali past. A jak se zdá, jsou si toho plně vědomí. V jednom z promo materiálů tvůrci přímo mluví o tom, že nikdo nebude porovnávat remake s původní hrou. Místo toho budeme The Last of Us: Part I srovnávat se vzpomínkou na původní hru. A to jsou dvě zcela odlišné věci. Jak moc mají v tomhle autoři pravdu, jsem se přesvědčila sama.

Růžové brýle pracují naplno

Pokud jste hráli verzi z roku 2014, nejspíš si řeknete, že The Last of Us: Part I vypadá hezky, ale za ty peníze nestojí. Během hraní mi nepřišlo, že hra dosahuje úrovně, jakou bych čekala od next-gen titulu. Celková grafika byla solidní, ovšem ne dechberoucí. Kdybych si měla vybrat mezi remakem v ceně 1699 korun a koupí měsíčního PlayStation Plus za 235 korun, jehož součástí je i 8 let starý remaster, nejsem blázen a šetřím peníze. Však nás teď čeká krušná zima!

Po dohrání jsem si radši chtěla ještě ověřit, jak moc se obě hry liší. Pustila jsem si tak původní remaster a spadla mi čelist. Beru všechno zpět! Ulhaná paměť, která má tendenci přikrášlovat, zaúřadovala v plné výši, protože rozdíl mezi tehdejší a dnešní předělávkou je masivní. Nebavíme se jenom o filmečcích, které vidíte v trailerech na The Last of Us: Part I nejčastěji – remake vypadá fantasticky hlavně během samotného hraní.

Zajímavé je, že mě paměť zradila i v případě srovnání s pokračováním The Last of Us: Part II. Měla jsem pocit, že remake vypadá slušně, ale v mnoha ohledech zaostává za druhým dílem. I tady si musím nasypat popel na hlavu. Některé drobné detaily jsou v pokračování skutečně lepší, graficky se ale obě hry výrazně neliší.

Oči jako princezna od Disneyho

Když jsme si ujasnili, že remake aspoň co do technického zpracování smysl má, pojďme se podívat na to, co konkrétně přináší. V základu jde stále o stejnou hru, z příběhu se nezměnilo absolutně nic: Svět zaplavila podivná plíseň, která do několika hodin změní člověka v agresivní monstrum. Přenáší se kousnutím, a tak se během několika dní rozšíří po celém světě a způsobí kolaps civilizace, jak ji známe. Potud klasická zombie zápletka.

Vy hrajete za Joela, zahořklého, životem zkoušeného muže, kterého pandemie obrala o jakoukoliv špetku empatie. Shodou náhod dostane za úkol doprovodit do bezpečí teenagerku Ellie a s velkou nelibostí se ho zhostí. To jen tak ve zkratce, o co ve hře jde, bez zbytečných spoilerů. Čím méně o příběhu víte, tím víc si ho užijete. Vás, kteří ještě netušíte, co se stane, asi za ty roky nebude zrovna mnoho, ale na druhou stranu, proč ten skvělý narativní zážitek někomu kazit, že?

Filmové scény se nijak nezměnily v žádném ohledu, ani ve scénáři, ani co se týče střihů nebo hudby. Úpravou prošla jen grafika. Modely jsou předělané a nově naanimované. Šéf projektu, Neil Druckmann, zmínil, že díky nové technologii mohl vývojářský tým lépe převést herecké výkony z původních mo-cap nahrávek – a je to znát. Jemnější a podstatně detailnější animace v obličejích dávají mnoha scénám silnější emotivní náboj. Kvalitě scén z The Last of Us: Part II se hravě vyrovnají, byť pár rozdílů tu najdete.

V remaku jedničky je místy znát, že technologie za necelou dekádu postoupila. Původní nahrávky nejspíš nemají tolik detailních záznamů a chybí jim některé mikroskopické detaily, které najdete v The Last of Us: Part II. Stejně tak druhý díl tolik netlačí na filmové osvětlení, scény působí víc realisticky. Remake vychází z původní hry, a tak se dočkáte řady dramatických, skvěle provedených záběrů, ale v trochu jiném, umělejším duchu. Tohle ani není výtka, je to prostě jiný styl.

Osvětlení může rušit jedině při záběrech na oči Ellie, které se lesknou jak dvě křišťálové studánky. Dramatické světlo to jen zvýrazňuje a občas se kvůli tomu dostanete do teritoria tísnivého údolí. Vypadá to všechno krásně, ale zároveň trochu divně.

Kromě nových modelů dostaly postavy také vylepšené textury. Vypadají tak často starší než jejich předchůdci v původní hře, což znamená, že remake má o chlup dospělejší ráz.

Příběh i beze změn funguje pořád na jedničku. Trochu jsem se bála, abych si nezkazila vzpomínky na jeden ze svých nejlepších herních zážitků, ale rozhodně se tak nestalo. Naopak, po znalostech událostí z pokračování dostal první díl o něco hlubší rozměr a fantastický závěr mě zasáhl ještě víc. A je úplně jedno, kolikrát jsem už hru dohrála. The Last of Us jsem ani tentokrát po několik dní nemohla vyhnat z hlavy a opět jsem se utvrdila, že tohle je unikát, který v mnoha směrech dodnes nemá konkurenci.

Sluší se dodat, že remake obsahuje také oceňované DLC Left Behind, jehož recenzi si případně můžete přečíst tady. Kdybyste snad měli strach – ano, je předělané se stejnou péčí jako základní hra. Co naopak chybí, je multiplayerový mód.

Einsteini se nekonají

Co se týče hratelnosti, pár změn se tu najde, ale zcela upřímně jich není tolik. Těžkopádná střelba, věčný nedostatek nábojů i stealth dle mého fungovaly dobře už v původní hře, a tak nevadí, že se zásadního předělání nedočkaly.

Naopak velkou úpravou prošla inteligence nepřátel. Nově je dynamická, takže když třeba hodíte flašku doprostřed místnosti, reagují na to všichni v dosahu, nejen nejbližší padouch. Na druhou stranu nečekejte nic revolučního, klasické „hm, asi jsem jen paranoidní“ tu samozřejmě padá o sto šest.

Nepřátelé často působí tak trochu „videoherně“, i tady se ovšem hlásí o slovo druhý díl, který v přímém srovnání vlastně není o moc lepší. Zásadním rozdílem mezi remakem a dvojkou jsou tak hlavně výkřiky vašich soků. Remake nemá nové nahrávky a pracuje s limitovaným množstvím hlášek, ale vzhledem k tomu, že původní hra byla v tomto ohledu solidní, to zase není žádná tragédie.

Změnou si prošlo vyvážení obtížnosti závislé především na úpravě zbraní. Zatímco taková brokovnice v původní hře zabíjela na dvě rány, tady rozprsknete padoucha jednou střelou. Ano, doslova rozprsknete, remake nechutnými detaily rozhodně nešetří. Molotov zase lépe pracuje s tím, kam ho hodíte, a tak se častěji stane, že někoho jenom trochu přismahnete, ale pořád nezabijete.

Nenápadné upgrady

Uživatelské rozhraní vychází přímo z The Last of Us: Part II. Je to příjemné sjednocení, které vás nerozhodí, pokud se rozhodnete hrát obě hry v pořadí za sebou. Týká se to například i animací u zvedání předmětů a celkově to posouvá remake do kategorie současných her. Z pohledu hratelnosti sjednocení možná trochu ztěžuje funkci poslouchání, které označuje nepřátele v okolí. V původní hře byl obrys krapet přehlednější, ale rozhodně to není nic, co by vám zásadně znepříjemnilo hraní.

Změnou si prošly například i gameplay animace. Zatímco ve verzi z roku 2014 postavy často nenápadně klouzaly, aby se dostaly na správné místo, odkud mohou pracovat s daným předmětem (například klikou ode dveří), v The Last of Us: Part I je všechno krásně plynulé, že vás ani nenapadne se nad tím pozastavit. To samé platí o prostředích, která jsou detailnější, plná drobností, u nichž byste přísahali, že byly už v původní hře, ale realita je jiná.

Žebříky jako sedmý kruh pekla

Remake je tedy velice solidní, zcela upřímně ale mohl být o chlup lepší. Původní hra má pasáže, které jednoduše nezestárly dobře. Úvodní tutoriálová mise s Tess mimo karanténní oblast je jeden velký fail. A byl už při prvním hraní. Je plný nudných koridorů, hratelnost nulová, je prostě otrava se jím prokousat. Kdyby se autoři nebáli trochu víc sáhnout do jádra hry, rozhodně si dovedu představit lépe vymyšlený level design.

Stejně jako originál se každopádně i remake s každou další pasáží výrazně zlepšuje. Pokud patříte mezi nováčky, nenechte se těžkopádnějším úvodem odradit.

Další bolístkou přenesenou z původní hry jsou nesmyslné „puzzly“ s žebříky. Uvozovky jsou na místě, protože mozek si u nich příliš nepotrápíte. Většinou musíte jen najít žebřík, odnést ho na správné místo a počkat, než se objeví ikonka s přiložením, protože jinak ho místo opření o zeď položíte na zem.

Mnohdy jsou tyhle pasáže vyšperkované tím, že po použití žebříku ho musíte ještě vytáhnout nahoru a spustit o kus vede. Je to neobyčejná nuda a popravdě jsem zapomněla, kolik takových pasáží vlastně hra obsahuje. Když už se autoři nechtěli hrabat v samotném designu lokací, mohli aspoň umožnit Joelovi s žebříkem běhat, protože pomalé tempo líných kroků tenhle frustrující zážitek jen zhoršuje.

Nepotěší ani tradiční videoherní sekce, kde musíte někoho vyšvihnout nahoru, jen aby vám on podal ruku a vytáhl vás. Přijď ke stěně a zmačkni tlačítko, to je mi tedy vrchol zábavy. Tyhle části samozřejmě mají svůj smysl: Zatímco vy sledujete zdlouhavou animaci, jak se škrábete na nějaký ten převis, hra v pozadí načítá novou lokaci. U remaku mi to ale přijde jako přežitek a s výkonem PlayStationu 5 bych čekala, že si tvůrci tyhle nenápadné loadingy odpustí.

Vibrační potěšení

The Last of Us: Part I krom drobných změn v hratelnosti a obrovských změn v grafickém kabátku představilo také množství funkcí přístupnosti. Většinu z nich si můžete pamatovat z druhého dílu. Najdete tu nejrůznější úpravy, ať už jde o hlasové signály pro zrakově postižené, nebo třeba různé druhy velikosti titulků. Nově přibyly také audiopopisy cutscén či třeba vibrace dialogů do ovladače DualSense, což pomáhá přenášet tón dané diskuze.

Osobně jsem využila hned několik z nabízených nastavení. Protože jsem poslední dobou obzvlášť citlivá na kinetózu, udělala mi radost možnost přidání stabilizační tečky, rozšíření zorného pole či zrušení filmového rozmazání. Automatické sbírání předmětů mi ulehčovalo život už ve dvojce, a tak jsem si ho s chutí zapnula i tady. Nakonec jsem povolila i ty dialogové vibrace do ovladače, což mě víc vtáhlo do scény.

DualSense je ale celkově vzato v remaku krapet nevyužitý. Je sice fajn, že vibruje v dešti nebo při klapání koňských kopyt, nevadilo by mi ovšem, kdyby si s ním autoři pohráli trochu víc. Ale, co si budeme nalhávat, to je problém většiny her na PS5. 

Co se týče přístupnosti pro tuzemské hráče, najdete tu vynikající české titulky, stejně jako v původní hře. A tentokrát můžete číst i přeložené nápisy na stěnách!

Jednou láska, navždy láska

Co říct závěrem? Ano, dovedu si remake představit maličko lepší. Kdyby se Naughty Dog nebál sáhnout i do level designu a opravil některé drobné neduhy původní hry, naprala bych The Last of Us: Part I bez rozmýšlení nejvyšší známku.

Stejně tak rozumím, že cena je vysoká, obzvlášť v dnešní době, a remaster za pár stovek se zdá v porovnání jako lákavá varianta. Pokud si ale můžete dovolit utratit peníze za remake, stojí za to. Odvolávám svou úvodní skepsi, byl na něm odveden opravdu ohromný kus práce a je to vidět.

Nenechte se zmást svými romantizovanými vzpomínkami, a pokud jste The Last of Us ještě nikdy nehráli, tak vás prosím na kolenou, zkuste to! Je to zážitek, který v některých ohledech strčí do kapsy i svoje pokračování. Kéž bychom podobných her měli víc.