The Last of Us

Do roka a do dne

The Last of Us způsobila na E3 2012 pořádný poprask. Stačilo jedno video, pár obrázků a hrst informací, aby většina respektovaných médií vyhlásila tuhle pecku za nejočekávanější věc od vynálezu krájeného chleba. Není se co divit, protože Naughty Dog by pravděpodobně pozlatili i simulátor listování v telefonním seznamu. Jenže zápletka byla naštěstí mnohem zajímavější než zjišťování toho, kolik Nováků se nachází na území Prahy 5.

Zbytky lidstva přežívají v karanténních koridorech, kde je nouze o cokoliv, ať už je to k jídlu nebo ne. Hlavní slovo má armáda a mocní loutkáři, kteří ji řídí shora. Kdo se nepodrobí, ten je zastřelen nebo vyhnán do nakažené zóny, odkud není úniku. Podobný útlak s sebou samozřejmě přináší vznik nejrůznějších šmelinářů a bojůvek, které si chtějí vydupat trochu autonomie.

Hlavní hrdina Joel je právě jedním z takových překupníků, protože pouze vlastní iniciativou si v tomhle ponurém světě zajistíte alespoň jakž takž slušné žití. Joel ovšem není žádný jelimánek, co sotva udrží pistoli. Jeho vousy prokvétají šedinami, jeho duše je zjizvená jako čerstvě zorané bramborové pole, a jen tak někdo si na něj nepřijde. Prostě má zkušenosti a je o dost dospělejší, než obvyklí videoherní gerojové, se kterými se běžně identifikujeme.

Neotvírejte pračku během ždímání!

Jakmile se totiž The Last of Us rozjede, nemáte proti ní šanci. Zatlouct okenice, zahodit telefony, zajistit přísun elektřiny, kalorií a vzduchu. Nic víc nepotřebujete. Tyhle klišé řečičky se psaly do recenzí už v minulém století, ale platí to pořád. Hrát tuhle noc potmě, s hučícím slejvákem za okny a vědomím, že ráno nemusím vstávat, je dokonale pohlcující zážitek, který s vámi dlouho zůstane. Joelův příběh je tak chytlavý, že ho nedokážete odložit.

Nenechte se ale zmást pomalejším tempem, samotný děj uhání kupředu a i když se zrovna nemluví, pulzuje kolem vás svět plný tajemných zákoutí, nevyzpytatelných postav a především možností. Ze začátku to hra nedává příliš najevo, ale drtivou většinu problémů lze vyřešit několika způsoby.

Hra díky vysoce autonomním nepřátelům a rozlehlosti prostředí (jen minimum neviditelných zdí) dává hráčům totální kontrolu nad tím, jak rychle a důrazně krizové situace vyřeší. Vzhledem k tomu, že se nám v The Last of Us žánrově slévá survival, stealth a bohapustá akce, je přirozenost takové volby klíčovým prvkem. A právě tady Naughty Dog ukazuje výstavní tesáky.

Dynamický stealth - hraní všemi deseti

Jak říká Zdeněk Svěrák v jednom z Cimrmanů, "my nesmíme ani naznačovat". O orgasmus horních končetin se ale nouze nekoná - hra má totiž tak přirozené ovládání, že svůj žánrový koktejl prodává na sto procent. Vkrádá se až trochu pocit, že za onu svižnost a rozmístění ovládacích prvků může důrazné testování multiplayeru, ve kterém jde o rychlé reakce především, ale důležité je, že ten rychlý postřeh velmi, velmi oceníte i v sólové kampani.

Až budete utíkat před hordou smyslu zbavených houbařů, jednoznačně oceníte, že Joel umí za chodu nejen přebíjet, ale i vyrábět lékárničky nebo pazourky (tak trochu vězeňským způsobem - ze střepu a izolepy). Mezi střílením, mlácením, kraftěním a zdrháním lze přepínat bleskurychle, stejně tak naskakování do krytů a útoky ze zálohy jsou jedna radost.

Protivníci nejsou blbí a reagují na tupé cvakání prázdné zbraně nebo vaše chřadnoucí zdraví. Občas platí, že kdo uteče, vyhraje. A zdrhat do temné chodby s poslední čárkou zdraví, zatímco se za vámi ze všech stran sbíhají překupníci a pořvávají na sebe, že se není čeho bát, protože nemáte náboje, to člověku tuhne krev v žilách. Umírat budete často, ale ne vždycky jsou karty rozdány stejně. A ne vždycky je váš dokonalý úkryt neprůstřelný.

Divili byste se, jak umí být bloumající houbaři vynalézaví a jak se jejich nadšený hekot line chodbami, když potřebují posily. V zásadě ale platí, že síla houbařů je v počtu, síla překupníků a partyzánů v jejich plných zásobnících, a síla armády v dokonalé koordinaci. Nudit se rozhodně nebudete, ale svou výzbroj můžete postupem času vylepšovat a díky dobrému sluchu a šikovné parťačce máte často navrch. Jen to chce příslovečnou trpělivost, protože i na Ramba si člověk musí umět hrát s patřičným timingem.

Poslední apokalypsa téhle generace

Ono to totiž není jen o pixelech, ale především o výpravě jako takové. Digitální kulisáci vdechli postapokalyptickému světu neuvěřitelnou hmatatelnost. Animace jsou dechberoucí, kamerové úhly nepostrádají blockbusterové kvality a Naughty Dog prostě znovu a znovu dokazují, že mají nejen nakoukáno, ale umí všechny ty inspirace poskládat dohromady tak, že nakonec slíznou veškerou smetanu. Hra vypadá skvěle, vložené filmečky ještě o fous lepší, protože postavy v nich přece jenom profitují z předpočítaných renderů.

Navzdory tomu, že engine ždíme stařičký PlayStation 3 horem spodem, uvidíte nahrávací obrazovku jen na samotném začátku - všechno se chytře nahrává pod filmovými sekvencemi a dokonce i respawn po zabití nabíhá bleskově. Nepřerušovaný herní zážitek samozřejmě přispívá k většímu pohlcení a po dohrání si můžete hru znovu projít po jednotlivých kapitolách.

Uškrť bližního svého

Tak snad jen ve zkratce, protože i tady je nutný jen ohňostroj a šampaňské. Multiplayer profituje nejen z vyváženého ovládání, ale hlavně z celého postapokalyptického konstruktu. Hra si vlastně existencí šmelinářů, partyzánských frakcí a světa, ve kterém je člověk člověku vlkem, o pořádnou online řežbu přímo říká. A naštěstí je v ní zachováno vše, co dělá ze singlu takový zážitek. Totiž neustálé přizpůsobování se aktuální situaci za běhu.

Při smrtelném zásahu máte ještě několik vteřin života na to, abyste a) utekli z dosahu nepřátelské palby; b) našli kolegu s lékarničkou; c) odnesli svoje tělo i s veškerou výbavou blíž domácí základně, než vydechnete naposledy. Během téhle agónie ovšem ne zcela ovládáte své tělesné funkce, což je děsivé a nádherné zároveň.

Tahle dojmová rozpolcenost vás ostatně bude provázet celou hrou - pokaždé, když uvidíte něco ohavného a zavrženíhodného, se zároveň budete jen těžko bránit omámení z toho, jak je daná situace intenzivní a vymakaná. To myslím The Last of Us dokonale definuje. Je to nádherná hra o hnusných věcech, odehrávající se v zavrženíhodném světě, ze kterého nebudete chtít odejít.