The Incredible Adventures of Van Helsing II

Proč měnit něco, co funguje. Vždyť je to nepraktické, akorát si tím můžete zbytečně naházet klacky pod nohy! Když už ale i vaše předešlá hra byla ztělesněním standardu, je tlačení na jistotu lehce kontraproduktivní. A první hra s potomkem Van Helsinga přesně taková byla. Sice řemeslně zvládnutá se ctí, zábavná a dokonce i vtipná, ale absolutně okoukaná. A pokud kaše chutná zcela standardně, když si ji děláte znovu, už si ji chcete něčím okořenit.

NeocoreGames však tuhle myšlenku nesdílejí a nedělají žádné odvážné kroky. Jistě, Van Helsing II nabízí vedle klasického lovce příšer ještě dvě hratelná povolání - variace na mága a mechanika. Informovanější mezi vámi už ale tuší, že se jedná o charaktery, které do prvního dílu přidala DLC. Je samozřejmě milé mít je takhle pěkně od začátku ve hře, ale není to žádná zásadní přidaná hodnota, kvůli které se máte těšit na návrat k zabíjení hord nepřátel. Tvůrci mohli přijít alespoň s jedním dalším povoláním. Van Helsingovo dobrodružství je dostatečně kýčovité, aby sneslo další variaci na něco, co už tady tisíckrát bylo.

Kdysi dávno, na tom samém místě...

Když už ve hře není žádné vyloženě nové povolání, asi nikoho nezaskočí, že se příběh také odehrává ve víceméně známých kulisách. Hlavního záporáka jedničky jste sice zabili, nicméně po jeho smrti se zjevil generál, který si začíná nárokovat území dobyté rebely... A tak nakonec jeden padouch vystřídá druhého a Borgova zažije další masové střetnutí mezi odbojem a armádou mechanoidů a mágů.

Vrátíte se do staré známé nory, proběhnete se starým známým městem, zabijete hromady starých známých nepřátel a tak dále. Děsí vás v případě pokračování slovní spojení „staré známé“? Pak si k téhle hře musíte nakreslit obrovský červený vykřičník.

Několik změn se tu přece jen najde a v rámci možností se jedná o vylepšení slabších stránek jedničky. V odbojovém doupěti například přibyla nová „taktická minihra“, v níž vysíláte na různé mise členy válečného štábu, vylepšujete výbavu jednotek a řešíte několik úkolů najednou. Jinak standardní hratelnost to dobře oživuje.

Nově se vám též pod ruce dostane užitečný mazlíček, který dokáže vedle Lady Katariny na bojišti napáchat slušné škody. Samozřejmě i on má svůj způsob vylepšování a levelování. S trochou péče si z něj tedy můžete vychovat krvelačnou bestii dle svého gusta.

Borgova se nakonec naštěstí nestane jedinou herní kulisou a během svého dobrodružství se různými cestami podíváte také na venkov nebo do podzemí. Nedá se sice říct, že by vám nějaká lokace vyrazila dech, ale v duchu prvního dílu jsou alespoň napěchované narážkami a vtipy.

Ať už naleznete hvězdnou bránu, nebo half-lifovskou lambdu, uslyšíte poťouchlý rozhovor, potažmo potkáte nějakou zajímavou postavu, zábava je zaručena. Některé vtipy jsou chytré, jiné prudce jednoduché, ale něco si zde najde skutečně každý. Daří se tím zahánět všudypřítomnou šeď pokud jde o herní nápady a vracet do zážitku pocit radosti.

Problém s netečností nepřátel se nově snaží řešit grafický efekt otřesů obrazovky. Nutno uznat, že minimálně z kraje je to změna k lepšímu. Neustálé rozmlžování a třepání se nicméně s nástupem nekonečných zástupů nepřátel stane otravným, a pak ho vypnete. Ve výsledku jde tedy o řešení pro řešení bez užitečného dopadu.

Balancování na hraně

Jinak hra nabízí kombinaci nepřátel nových i starých. V drtivé většině se ale jedná o tupé panáky, kteří se hrnou ze všech stran, a skutečně zajímavých bestií se speciálními útoky je velmi málo. Co ale taky očekávat od principielně zcela klasického hack and slash RPG. Důležité je, že všechno okolo vás umírá a padají z toho hromady věcí, které jsou nakonec středobodem veškeré motivace.

V tomto ohledu se nicméně autoři nechali lehce unést a některá místa ve hře doslova zaspamovali nepřáteli nebo statickými objekty, které plodí další nepřátele. Čistě technicky nejde o problém a dělá to kde kdo. Jenže rychlost, s jakou tyto „objekty“ vrhají na herní plochu další a další bestie, je lehce přehnaná, a jejich množství taky.

Přemnožení nepřátel svým způsobem odkazuje k multiplayeru. Skoro jako by hraní v jednom hráči ani nebylo žádoucí a tvůrci se vás bez ohledu na zvolenou obtížnost snažili silou přimět, abyste nakonec jejich hru zapnuli v online režimu.

Ano, Van Helsing II je samozřejmě ve více hráčích zábavnější a divočejší, stejně jako předchůdce. Proč ale tvůrci kazí zážitek hráčům, kteří neradi společnost, a chtěli by si proklestit cestu sami, to nepochopíme.

Verze 2.0

Napříč textem se táhne jistá hořkost, která by mohla zastínit fakt, že je The Incredible Adventures of Van Helsing II ve skutečnosti standardní akční RPG, které je dobře mechanicky zvládnuté a narvané k prasknutí vtipy a odkazy. Zklamání víceméně pramení z toho, že nového obsahu, který by ospravedlnil pořadovou číslovku v názvu, je co by se za nehet vlezlo.

Další porci dobrodružství mladého Van Helsinga by daleko více slušelo přibalení do stejné krabičky s jedničkou a označení verze 2.0, nebo škrtnutí číslovky a změna podtitulu na Enhanced Edition.

Vývojáři vsadili vše na jistotu a jejich opatrnost způsobila, že dvojka působí spíše jako přerostlé DLC. Na druhé straně se ale díky tomu dá bezpečně říct, že pokud jste se u jedničky bavili, nemůžete koupí pokračování udělat chybu.