The Good Life

Vesnická idyla

The Good Life je zvláštní. Ujímáte se v něm role newyorské fotografky, kterou neznámý mecenáš vyslal do malebné britské vesničky Rainy Woods – vesničky, o níž kolují nejrůznější podivné zkazky. Úkolem naší fotografky je přijít věcem na kloub, všechno náležitě zdokumentovat a především umořit touto podivnou zakázkou obrovský dluh.

Základní premisa rozhodně nezní špatně a dokážu si představit hru, která by na takový úvod dokázala navázat poutavým vyprávěním, ale The Good Life to bohužel není. Prvotní atmosféra se velmi rychle vytrácí na úkor sílícího bizáru v tom špatném slova smyslu.

Příjezd do Rainy Woods provází porce velkoměstského buranství, které je v přímém kontrastu s poklidným životem na vesnici. Hlavní hrdinka je vykreslená jako rozmazlený městský spratek, který odmítá přijmout fakt, že někde na světě můžou lidé žít jinak a bez okázalého pozlátka.

To, co na začátku působí úsměvně, se s každým dalším dialogem stává otravnějším a jednotlivé situace zacházejí až příliš daleko, čímž sráží jinak většinou dobré rozhovory někam na úroveň nezdařilé satiry poukazující na rozdíl ve vnímání světa mezi městem a vesnicí. Pokud jste na vesnici žili nebo žijete, je velká šance, že vás The Good Life bude prostřednictvím hlavní hrdinky iritovat.

Hra jako by sama nevěděla, jestli se chce brát vážně, nebo si dělat ze všeho legraci. Fotografka si tak bude stěžovat na pomalé internetové připojení, vesnickou mentalitu, předpotopní zázemí své domácnosti a samozřejmě i na jednotlivé obyvatele Rainy Woods, s nimiž prostě něco není v pořádku – nikdo přece nemůže být až takhle milý!

Život je pes

Co prozradím v následujících několika odstavcích, by se dalo považovat za spoiler, jde ovšem o nedílnou součást hry a jejích mechanik, proto se tomu v recenzi nemůžu vyhnout. Situace s Rainy Woods se má tak, že v noci se obyvatelé mění v kočky a psy.

Newyorská fotografka je z toho pochopitelně v šoku, ovšem pak se setká s voodoo čarodějkou, která ji naučí, jak se měnit v kočku, a později v příběhu hrdinka získá možnost brát na sebe i psí podobu. Jako kočka nebo pes máte možnost sledovat život a dění na vesnici zcela jinou optikou a dostat se například na místa, kam by se člověk nikdy dostat nemohl.

Využití proměňování je bohužel takové polovičaté, ostatně jako celá hra. Zajímavé ze začátku, ale postupně ztrácí punc originality a přidružené mechaniky jako například šplhání na jinak nedostupná místa (nebo v psím případě čmuchání kolem), se stávají prostou rutinou, která nemá na nic vliv.

Podobně je to se všemi herními mechanikami. A těch není zrovna málo. Hrdinka totiž kromě hlavní dějové linky sleduje i menší příběhy, může se volně pohybovat po relativně otevřeném světě, pořizovat fotografie a plnit menší úkoly a zakázky, které jí zajistí dodatečný finanční zisk.

Hlavně v začátku hry budete hodně bloudit a hledat jednotlivé postavy potřebné pro pořízení fotek. Postavy mají denní rutinu a pohybují se po městě na základě vlastní vůle. Některá setkání tak budou čistě o náhodě, a abyste je zopakovali, bude třeba vypozorovat návyky jednotlivých postav a dozvědět se o nich naprosté maximum. Jen tak s nimi budete moci v průběhu hry kdykoliv podle potřeby interagovat.

Do toho samozřejmě vstupují už výše zmíněné proměny v kočku nebo psa, čmuchání, lov veverek a další kratochvilné aktivity, kterými občas můžete získat i něco užitečného. Podobně jako jiná Sweryho díla je totiž The Good Life také „tradičně japonskou“ hrou s aspektem craftingu a potřebou hlídat si zdraví, energii nebo hlad. Tedy prvky, které bychom čekali spíš od nějakého JRPG ve stylu série Tales.

Ten šmírák za bukem

RPG prvky v The Good Life jednoduše působí trošku mimo mísu. Nezaměnitelný japonský rukopis je patrný na každém kroku, a to včetně nepříliš zdařilé grafické stránky, ale hra by se určitě mohla obejít bez měření výdrže při běhu, pěstování zeleniny nebo průběžných návštěv místních obchůdků, v nichž si můžete nakoupit další suroviny pro vaření nebo oblečení a lepší fotoaparát, ačkoliv se tím vlastně herní mechaniky nijak neproměňují.

S tím, jak rychle je hráči odhaleno tajemství Rainy Woods a jak rychle se hra přesouvá k zápletce točící se kolem vraždy, kterou rozhodně nebudou řešit místní, ale namyšlená fotografka z New Yorku, se všechno drolí pod rukama a zůstává jakýsi simulátor života, jemuž ale chybí jakákoliv hloubka nebo možnost se sžít s postavami, které často nefungují jako reální lidé, ale spíš jako papíroví panáci, jimiž jsou.

Hra nevyniká ani z technického hlediska a je na ní poznat dosti bolestivý vývoj, který obnášel neúspěšnou kampaň na výběr peněz, opakované odsuny a možná i změnu samotného konceptu. Hra vypadá jako velmi starý pokus o Pokémony, který se ale hůř hraje a hůř funguje. Zlobí kamera, ve hře je plno načítacích obrazovek a sekvencí, které rozbíjejí plynulost a servírují velmi nevyrovnané dialogy.

Stejně tak se může stát, že vás při hraní vyruší nečekané animace, které vás třeba připraví o předměty, které zrovna držíte v ruce. A pak je můžete hledat znovu. Čtyři roky práce a nedostatek financí se na hře zkrátka projevují ve všech myslitelných ohledech.

Kočkopes

Jednotlivé mechaniky, které The Good Life servíruje, ve výsledku působí jako nesourodý kočkopes, což je slovo, kterým lze tuto hru shrnout opravdu velmi trefně.

Tento šílený mišmaš má i svoje světlé stránky a některé příběhové linky nebo drobné questy a prvotní seznámení s mechanikami působí příjemně, zajímavě a zábavně. Potěší i japonský smysl pro humor, i když do ospalé britské vesničky moc nezapadá.

Jenže drobné úsměvy na hráčově tváři velmi často střídá frustrace. Ničemu nepomáhá ani nutnost vracet se domů kvůli spánku a ukládání hry. The Good Life nepovažuju za žádné katastrofální selhání, nenabízí ovšem ani život, který chcete dlouhodobě žít, protože zase tak dobrý opravdu není.