The Forgotten City

Verdikt
83

Výborná konverzační hra, kde musíte pomocí časové smyčky odhalit řadu tajemství. Vracení v čase tu funguje bez frustrací díky faktu, že jednou splněný úkol už nemusíte opakovat. Škoda jen technického zpracování, které místy kazí hratelnost hlavně v akčních pasážích, a poměrně jednoduchých hádanek, které nenabízí zásadní výzvu.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Nintendo SwitchNintendo Switch

Nintendo eShop

Další informace

Výrobce: Modern Storyteller
Vydání: 28. července 2021
Štítky: historická, fantasy, adventura, akční

Zapomenuté město od nás dostává tak trochu zapomenutou recenzi – The Forgotten City totiž vyšlo už v půlce léta. Byla by ale škoda tomuhle nezávislému kousku nevěnovat pozornost, jakou si zaslouží, takže tady to máte!

Původně šlo o příběhový mod pro Skyrim, který se v roce 2015 stal neobyčejně populárním, a vydat titul samostatně se tak zcela nabízelo. Jenže vytvořit mod a udělat novou hru od základu jsou dvě odlišné věci. Jak si tedy stojí Zapomenuté město bez podpory Skyrimu?

Návštěva z budoucnosti

Zaprvé už tu nejsou žádné dwermerské ruiny. Tentokrát vás hra zavede 2000 let do minulosti, do doby starého Říma. Tajemnou shodou náhod se ocitnete v malém městě, z něhož nikdo nemůže ven a kde vládne takzvané Zlaté pravidlo. Stačí, aby jeden z obyvatel města zhřešil, a všichni lidé se změní ve zlaté sochy – a zahynou.

Zákon bohužel není úplně konkrétní, takže není jasné, co přesně se považuje za hřích. Přesto místní magistrát, Sentius, tuší, že je jen otázka času, než někdo pravidlo poruší. Naštěstí tu jste ale vy, cestovatel z budoucnosti, který se pomocí magického rituálu bohyně Proserpiny může vrátit v čase.

Cíl je tedy jasný: Zjistit, kdo se chystá porušit Zlaté pravidlo, a pokusit se změnit chod věcí tak, aby k tomu nedošlo. A když někdo pravidlo přeci jen poruší (a udělat to můžete i vy sami), Sentius provede magický rituál a vrátí vás v čase zase zpátky na začátek dne.

To, co děláte, je vlastně velice jednoduché: Postupně si povídáte se všemi 23 místními obyvateli a odhalujete čím dál tím víc informací, abyste mohli posoudit, kdo za všechno může. Každý z Římanů má nějaký ten problém – život ve městě, ze kterého není úniku a kde nad vámi neustále visí Damoklův meč okamžité smrti, si přeci jen vybírá svou daň.

Ničemu nepomáhá ani neurčitost toho, co přesně znamená hřích. Vraždy a krádeže jsou samozřejmě zcela očividné tabu, postupně ale odhalíte, že místní obyvatelé dokážou být i pod hrozbou Zlatého pravidla poměrně kreativní v různých neplechách, a tak se setkáte s nejednou morálně šedou situací.

Hříšní lidé města zapomenutého

Právě postavy ve městě jsou tím nejzajímavějším, co The Forgotten City nabízí. Ze začátku budete mít možná tendenci trochu dialogy popohánět – třeba na otázku, jak se místní obyvatelé ve městě ocitli, často dostanete až nápadně podobné odpovědi.

Přesto má každá postava svůj vlastní charakter, motivaci a po několika hodinách hraní si je (až na některé výjimky) oblíbíte. Ke konci jsem znala všechny jménem a těšilo mě pozorovat, jak překonávají svoje trápení.

Vnoření se do příběhu pomáhá i výborný dabing, který se nebojí zajímavých přízvuků. Lidová latina římských obyvatel je klasicky vyřešena britskou angličtinou, místní jsou ale pestrobarevná směska a podobně jako ve skutečném antickém Středomoří tu najdete lidi z Řecka, současného Nizozemska nebo třeba z Egypta, každého s jasně identifikovatelným přízvukem, který dodává postavám punc exotiky i autentičnosti.

The Forgotten City je vyloženě konverzační záležitost. Z většiny problémů se dá vymluvit, obvykle se stačí dozvědět správnou informaci a v další časové smyčce ji použít. Jiné úkoly lze zase vyřešit objevováním. V zapadlém koutě města můžete narazit na předmět, co se vám zrovna hodí.

Téměř se tu nebojuje, což samozřejmě dává smysl vzhledem k tomu, že vražda je hřích. Přesto se s tím hra vypořádala zajímavě a můžete se (dle vlastní chuti) zúčastnit i trochu akčnější pasáže. Pokud odmítnete, budete mít sice komplikovanější postup hrou a vynecháte některé lokace, ale konce byste se měli dobrat i tak.

To mi připomíná další příjemný poznatek – není tu jediná lineární cesta, jak se s úkoly vypořádat. Řešení jsou různá a záleží jen na vás, kudy se vydáte a který z vícero konců bude ten váš. Zrovna konce od sebe ovšem bohužel nejsou nijak výrazně odlišné, rozhodně tak doporučuju se dopátrat až k hlavnímu „skutečnému konci“.

Ráda bych se o finále rozepsala trochu víc, ale bez spoilerů to jde jenom těžko. Tak jenom maličko naznačím: Budu rozumět všem těm, které konec zklame, protože si dovedu živě představit, že možná budete čekat něco úplně jiného. Já byla ale naprosto spokojená. 

Jako Sherlock Holmes

Co se týče vašeho všetečného pátrání, to funguje prostě fantasticky. Jen málokteré hře se podaří nasimulovat správný pocit bytí detektivem, který si dává dohromady jednotlivé dílky skládačky. The Forgotten City to ale svojí formulí opakování stejného dne zvládá perfektně.

Letošek je zřejmě rokem časových smyček – měli jsme tu Returnal, Deathloop nebo Twelve Minutes. Právě Twelve Minutes je The Forgotten City koncepčně asi nejblíž, i tady se snažíte odhalit jedno velké tajemství a postupně získáváte patřičné indicie. The Forgotten City ovšem zvládlo celý systém opakování neporovnatelně líp.

Masivní podíl na tom má fakt, že po každém resetu dne můžete okamžitě poslat místního dobráka Galeria, aby věci, které jste už vyřešili, udělal za vás. Nemusíte tak každý krok opakovat při každé nové smyčce, Galerius vše oběhá a vy se můžete vesele zabývat pátráním po nových stopách. Tohle usnadnění je navíc zakotvené i v samotném příběhu, takže nijak zásadně neruší zážitek z děje. Zajímavé je také to, že předměty, které najdete, se po restartu smyčky vrací v čase s vámi, což otevírá nové způsoby, jak některé úkoly vyřešit.

Dohromady to vytváří skutečně návykový koktejl, který nutí ke klasické hráčské lži: „Udělám ještě tohle a pak pro dnešek končím, fakt.“ Může za to nejspíš i skutečnost, že hádanky nejsou nijak složité. Ze začátku je to příjemné, protože se nikde nezaseknete, jedete jak dobře namazaná mašina a rychle odhalíte spoustu tajemství, která obyvatele trápí.

Po čase ale bohužel zjistíte, že The Forgotten City je takové až do konce. Nenajdete tu zásadní výzvu. A já pořád nevím, jestli je to vlastně špatně, nebo ne. Oceňuju, že jsem nemusela plýtvat časem na neplodné dumání a hra si celou dobu zachovala skvělý tah na branku. Na druhou stranu by bylo příjemné se nechat aspoň párkrát trochu potrápit. Najít ten správný balanc, aby takový zážitek nesklouzl k otravné frustraci, to je samozřejmě ta nejtěžší hádanka pro nejednoho vývojáře.

Krása není všechno

Když už jsem otevřela téma výtek, musím zmínit i technické zpracování. Vývojáři rozhodně měli ambice udělat krásnou hru, kde si se všemi můžete povídat a která vás vtáhne do svého podivného světa, jenže například animace jsou naprosto otřesné, některé modely mají dost podezřelou kvalitu a ovládání je hlavně v akčních pasážích za trest.

Možná, že kdyby se tvůrci nesnažili vytvořit variaci na Skyrim a sáhli po zjednodušené stylizaci, zážitku by to pomohlo. Takhle si nemůžete nevšimnout jisté rozbitosti a nedotaženosti, co na všechny strany křičí: „Jsem nezávislá hra!“ A ona nezávislá samozřejmě je, dělali na ní pouze tři lidé, kteří si po 4 roky dávali 80hodinnové pracovní týdny (a pak že crunchová kultura existuje jen ve velkých studiích!).

Na druhou stranu, pokud se podíváte na videa a obrázky v článku, už dopředu víte, co vás čeká a jestli jste něco takového ochotní překousnout. A bude dobře, když to dokážete. I přes očividnou budgetovost je The Forgotten City nesmírně příjemná konverzační hra, kterou dohrajete do pěti hodin, a to včetně několika konců, které nabízí. Pro někoho to bude negativum, jiný, který třeba na hraní nemá tolik času, to spíš ocení.

The Forgotten City si vašeho času a pozornosti rozhodně váží, nenechá vás, abyste se zasekli, a největší frustrace tak vychází ze vzácných akčních pasáží, na kterých je (kromě grafiky) nejvíc vidět skutečnost, že na hře pracovalo jenom pár lidí. Ve finále se tu ale bavíme o výtečné jednohubce, která vás něco naučí o starém Římě, ale i o filozofii a lidské morálce.