The First Templar

The First Templar není ničím jiným, než úplně obyčejnou 3rd person akcí, které se každoročně objevují v požehnaném množství. Nic víc! Jenže je tu malý detail - prostředí a čas, do něhož tvůrci svůj příběh zasadili. A právě tahle zdánlivě nevýznamná maličkost drží hru přesně na takové úrovni, aby jí dohrál téměř každý a navíc se dokázal přenést s velkopanským mávnutím ruky přes spoustu nevychytaných a odfláknutých věcí.

Nosným prvkem je tu období: přelom třináctého a čtrnáctého století za vlády francouzského krále Filipa IV. Sličného, který proslul tím, že v honbě za finančními prostředky tvrdě vystoupil proti templářskému řádu, jehož čelní představitele obvinil ze sodomie, kacířství a černé magie.

Obětování hrdiny

Systém hry za dvě postavy není ničím novým, a když se tvůrcům občas zadaří, kouzelná formulka funguje nejen při multiplayerovém hraní například s kamarádem, ale také v klasickém singlu, kdy se mezi postavami celkem jednoduše přepínáte. V tomto ohledu je nabídka více než solidní. Do příběhu vstupujete se dvěma hrdiny: chrabrými templářskými rytíři Celianem a Rolandem, kteří jsou věrni nejen svému řádu, ale dle chování svaté inkvizice i své víře.

V nedaleké Francii se vrhnete do boje a velmi záhy zjistíte, že tihle dva hrdinové jsou opravdu dobře sehraní a navíc se vzájemně potřebují. Přepínání mezi jednotlivými charaktery zde není implementováno jen jako berlička pro povzbuzení, občas je to naprostá nutnost. Když se s touhle dvojicí po chvíli propracujete na církevní půdu, kde tvrdě dřepí francouzská inkvizice, zjistíte, že přátelství je něco opravdu moc důležitého.

Při záchraně heretičky Marie se totiž v krátké in-game videosekvenci Roland rozhodne obětovat, aby zdržel hordy vojáků, a vám nezbude nic jiného, než vzít zavděk křehkou, ale za to velmi bojovnou ženou. To jsou však momenty, které v The First Templar podtrhují a výrazně ozvláštňují jinak docela průměrnou zápletku. Jenže přesně takové detaily ve hrách být mají a v tomto případě vše do sebe báječně zapadá. Hra je totiž na akční mlátičku až příliš ukecaná a právě moment obětování se Rolanda poprvé donutí trochu více číst dialogy a nechat se, z počátku nedobrovolně, ponořit do příběhu.

Muslimové, inkvizice, Filip IV. – pozor na ně!

Celian a Marie stojí proti třem naprosto nesourodým nepřátelům. Při svých cestách se totiž utkají s hordami saracénských muslimů ve Svaté zemi a vypořádají se také pohůnky inkvizice a Filipa IV. Celkem solidní dialogy však sráží na kolena herní animace. Postavy se pohybují prkenně a navíc hýbají ústy jako ty nejhůře nakreslené postavičky od Hermíny Týrlové - strašně.

Vzájemné dialogy mezi oběma bojovníky, či rozhovory s dalšími "pěšáky své doby", dodávají téhle mlátičce punc adventury. Triviální vývoj postav a klasické sbírání zkušenosti, pak navozují alespoň elementární zdání přítomnosti RPG prvků, byť v tomto případě jde asi o největší slabinu hry. Tvůrci zjevně věděli, kam chtějí svůj příběh zasadit a upřímně volili velmi chytře, v tom ostatním se však značně sekli.

Zatímco hra je skutečně dobrodružná, tak RPG prvky (jestli se tomu tak dá vůbec říkat) zde plní funkci přebytečného doplňku. Během svého putování třeba projdete kolem stovek sudů (ztumpachovělí ze všech předchozích her tohoto žánru, kde sud je středobodem vývojářova omezeného uvažování), které kupodivu nejdou rozbít. Lze však otevírat truhly, které jsou samozřejmě posety všude tam, kam by je zcela určitě středověký člověk neodložil.

Otevřete krabici a objeví se nápis: „Máte meč,“ nebo „Získali jste 1000 experience“. Minimální snaha o zobrazení předmětu chybí, dostanete jen strohou informaci. A upřímně, jak otevření truhlice zvýší zkušenost, je také záhadou. Takhle RPG prvky skutečně nevypadají. Vývojáři se sice pokusili nabídnout realističtější dobu s věrným prostředím, ale kvůli takovým úletům je vše nakonec nevěrohodné a tupé.

V The First Templar kupodivu nevsadili jen na bezhlavé klikání myší a údery mečem. Opepřili příběh spoustou zajímavých lokací, v nichž primárně nejde o boj, ale schovávání před nepřítelem. Tichou chůzí všechny nepřátele celkem lehce obejdete, nebo jim ze zadu pěkně zlomíte vaz.

Pasti, pasti, pastičky

V podzemních katakombách budete pro změnu narážet na „důmyslné pastičky“. Bodáky vystřelující ze zdí, poskakující jehlice na podlaze, gilotiny padající ze stropu – věrohodně to nepůsobí, ale baví to. Haemimont jsou však zjevně postiženi onou imbecilní představou vývojářů, že když chcete otevřít padací bránu, musíte najít spínač, nejlépe co nejdále od oněch vrat. Představte si skutečného středověkého člověka žijícího kdesi na hradě. Jeho život by se smrsknul na permanentní pobíhání mezi páčkami, jen proto, aby vpustil na dvůr prodavače zeleniny.

V poslední době to vypadalo, že tahle nelogická tupost z her vymizela, ale v The First Templar se tomu už jen budete smát. Většina pastiček, rumpálů a pák je takhle rozmístěna jen proto, aby se hráč přepínal mezi charaktery. Zatímco sličná Marie drží v jedné chodbě páku, Celian proběhne a kdesi na druhé straně zatáhne za jinou. Tím otevře vrata, za nimiž je další rumpál, jehož pootočením se konečně zpřístupní cesta dál. Ó jak sofistikované.

Systém boje není kdovíjak složitý, ale svůj účel plní. Klasické máchání mečem, plus nějaké to kombo, případně obranný postoj – na rubání nepřátel ve velkém to stačí. Léčení šrámů z boje také není nijak složité, každou chvíli narazíte na vázu, misku, kus žvance a červená linka života se vrátí do bezpečné polohy.

Slušná hratelnost s fádností

Vývojáři udělali přesně takovou hru, která dokáže udržet elementární  formu „herního zaujetí“ dost dlouho na to, abyste to už z lítosti nad ztraceným časem nechtěli po nástupu stereotypu vzdát. Do určité míry se zde nabízí srovnání s Assassin’s Creed. Ale je to srovnání, které kulhá na obě nohy, ruce, hlavu i trup. Takhle můžete The First Templar poměřovat s každým projektem, kde hrdinovi čumíte na záda a on máchá mečem, občas skočí a jindy se plíží v bludišti.

Solidní příběh, průměrná avšak dobrodružná zápletka, sympaticky vypadajících dvacet lokací, které naznačují, že tvůrci měli alespoň trochu tušení, jak vypadaly hrady a pevnosti v době vrcholného středověku. Na druhou stranu je design levelů fádní, přechodům mezi nimi by slušelo alespoň nějaké to video a ne jen: „Tak, tady jsme to domlátili a teď šup rychle do Svaté země.“

Zamrzí i přesně daný směr cesty, volnost pohybu je zoufale nízká, vlastně vůbec žádná. Umělá inteligence pro postavu, za níž zrovna nehrajete, by mohla být trochu lepší. V soubojích na volném prostranství funguje celkem slušně, v podzemí plném pastí je mnohdy lepší riziková místa přeskákat za každého zvlášť.

Kdyby tahle hra netrpěla spoustou nedotažených a mnohdy zcela zbytečně odfláknutých věcí, mohla z toho být solidnější záležitost. Právě (možná jen) lenost tvůrců přidat na detailech ve všech ohledech, ale udělala z Prvního templáře čistokrevný vývar průměrnosti. Hra totiž neobtěžuje a vyloženě nepřináší okamžiky zmaru, kdy vám začne něco vadit natolik, že byste jí odinstalovali.