The Fall Part 2: Unbound

Padlá, vstávající

Příběh sleduje další osudy umělé inteligence A.R.I.D. (domácky Arid), kterou si možná pamatujete z prvního dílu. Hra vám sice dobrácky nabídne možnost rekapitulace předchozích událostí, načež vám připomene několik klíčových momentů, ale věřte, nestačí to. Abyste byli schopni pochopit, o co tu vlastně doopravdy jde, musíte mít první díl Fall odehraný, nebo se alespoň podívat na nějaké obsáhlejší video.

Samotná zápletka a její pointy vůbec nejsou špatné. Pracuje hlavně s učící schopností umělých inteligencí, srovnatelností umělých bytostí s lidskými předobrazy a otázkami individuality digitálních stvoření. Upřímně, tematika jako taková zas tak svěží není, ale scénář na ni nabízí neotřelé a poutavé pohledy provázené zajímavými úvahami. Navíc se jedná o problematiku, která se nejspíš v relativně blízké budoucnosti bude stávat stále aktuálnější a palčivější, což hře svým způsobem také pomáhá zaseknout příběhový háček.

Technofilozofickou atmosféru příjemně dotváří i líbivě tronovské znázornění digitálního světa, ve kterém se Arid ve své nehmotné formě pohybuje značnou část hry. Není vlastně ona nefyzická přítomnost umělé intelgence na síti srovnatelná s tím, co nazýváme duší, pokud bychom připustili možnost, že taková bytost bude na stejné (či vyšší) úrovni jako lidská mysl?

Trojtělí

Nebudete však hrát jen za odtělesněnou Arid. Jak už naznačuje podtitul hry, tedy Unbound, Arid je nespoutaná, nesvázaná jednou jedinou schránkou. Právě to ji dovoluje vstupovat do jiných mechanických těl a využívat je pro vlastní cíle. Pokud se vám ale rozzářily oči v očekávání novodobé variace třeba na Messiah, můžete se zase bez obav uklidnit. Digitální posednutí jiných bytostí je přísně ohraničeno příběhovými mantinely a pod kontrolu se vám postupně dostanou všeho všudy tři.

Je totiž potřeba si říct, že The Fall Part 2 klame tělem. Vypadá jako logická plošinovka, ale ve skutečnosti se jedná v jádru o téměř čistou a vlastně docela pravověrnou adventuru. První polovina hry se sestává z procházení poměrně komorních lokací a řešení hádanek, pod kterými si v drtivé většině případů můžete představit použití správného předmětu na správném místě.

Záhy si všimnete jednoho zajímavého konceptu. I myšlenky a ideály se totiž chovají jako předměty, můžete je tedy používat úplně stejným způsobem. Každému ale zároveň musí být jasné nepříjemné úskalí, které s sebou podobný přístup nese. Myšlenka, nápad, pohled na věc – to jsou věci natolik abstraktní a nepostižitelné, že by bylo potřeba vpravdě geniálního vybalancování herního designu, aby je šlo namontovat do tradičního adventuření tak, aby všechno fungovalo bez zádrhelů. A ničím takovým se hra pochlubit nemůže.

Jinými slovy, logické problémy jsou zde nezřídka buď natolik primitivní, že jejich řešení je okamžitě jasné a nepřináší tak žádnou satisfakci, nebo naopak tak mlhavé, zmatené a nejasné, že se hraní zvrhne v používání všeho na všechno nazdařbůh, dokud se konečně něco nestane. Ani jednu z těchto možností nelze prohlásit za kdovíjakou zábavu.

Úhel pohledu

Po jisté době ale dojde ke zlomu, který samozřejmě nebudeme prozrazovat, a do hry přibude ještě jeden navýsost zajímavý prvek. Získáte schopnost existovat v jednom robotickém těle, ale zároveň používat úhel pohledu jiného. Dává to prostor opravdu originálním a neokoukaným hádankám, které se vymykají tradičním adventurním mantrám.

Jedna z umělých bytostí se stará výhradně o ostatní, druhá pouze o sebe a třetí pak vnímá svět s přísně empirickou objektivitou. Arid dokáže náhledy libovolně střídat a na vás pak je, abyste toho náležitě využili. Ovládáte zrovna mechanického sluhu, pro kterého existuje pouze rutina a poslušnost až do konce věků? A potřebujete, aby sám sobě přiznal, že má i emoce? Co takhle propůjčit jeho oči robotické slečně, která umí chápat lidské city, a podívat se v nové perspektivě na sluhovo okolí? Z dřevěného zařízení k uchovávání lidského mláděte je najednou kolébka, ach tak mrazivě prázdná, a apatický butler jihne v uvědomění si své situace. Třeba.

Jedná se bez debat o výborný nápad. Pointy hádanek opravdu mají sílu a fungují skvěle i jako prostředek k pokračování vyprávění. Problém je ale bohužel stejný jako v první části hry – totiž nepříliš povedený design samotné hratelnosti. Sice cítíte, že se v hloubi skrývají příjemně novátorské myšlenky, ale provedení klopýtá.

Hra vám buďto dá až příliš okaté nápovědy, takže je okamžitě jasné, co máte udělat, nebo naopak představuje situace zmatené a neuchopitelné. Jistá éteričnost se k atmosféře celého titulu samozřejmě hodí, ale znáte to, čeho je moc... nezbývá než se opět vrátit k pomatenému klikání vším na všechno. Zlatou střední cestu se leckdy prostě trefit nepodařilo.

Bojem do hrobu

Tohle všechno by šlo odpustit. Atmosféra a vyprávění mají dostatečnou páru na to, aby ve slabší chvilce hratelnost podržely. Hráč chce vědět, co bude dál, odhalit tajemství, háček zkrátka pevně vězí v mysli – a to se pak občasné trampoty odpouští docela snadno. Stejně tak by nakonec ani nebyl zas takový problém přeslechnout třeba otřesný dabing, na který snad museli tvůrci vybírat vítěze konkurzu o nejpříšernější přehrávání. Vážně to není žádná sláva, ale čert to vem.

Ránu do vazu zde představují akční pasáže. Nejen, že příběhově opravdu nebyly potřeba, ony jsou ještě k tomu esencí čiré mizérie. Dočkáte se dvou třeskutě zábavných druhů. Jednak jde o střelbu na okolo poletující chuchvalce čehosi v digitálním světě, a pak likvidaci nabíhajících nepřátel pomocí bojového umění.

Těžko říct, která z nich je horší, protože je to jako vybírat si mezi utonutím a uhořením. Pasáže se skákáním a střílením jsou unylé jak dva dny stará limonáda. Celá pointa je uhnout projektilu nepřátelské améby a pak dvakrát či třikrát stisknout tlačítko pro střelu. A tak pořád dokola. Je to primitivně snadné a po jisté době nefalšovaně otravné a ubíjející.

Na chvíle, kdy je potřeba používat pěsti a kopy, se alespoň celkem příjemně dívá, ale hraní jako takové je opět zábavné jak přibouchnout si palec do dveří. Postavu totiž ovládáte pouhými dvěma tlačítky, jedno pro úder vlevo, druhé vpravo. Cílem je je zkrátka mačkat, když jsou nepřátelé dostatečně blízko, což z celé bitky dělá jakýsi glorifikovaný quick time event, který by do dvaceti vteřin znudil i silně podprůměrného lidoopa.

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je třeba doplnit, že hra poskytuje i mód, v němž ji můžete projít bez bojů. Upřímně, jedná se o nesrovnatelně lepší volbu, ale tvůrci hlásí, že je to právě režim obsahující akční scény, který reprezentuje to, jak má zážitek správně vypadat – nelze tedy než hodnocení mířit právě na něj. A v takovém případě máte před sebou titul, který je bezesporu zajímavý, ale co do hratelnosti jednoduše není moc zábavný. Nudy z bojů je tu prostě příliš.

The Fall Part 2: Unbound je hra, která dokáže upoutat dovedně konstruovaným příběhem a dějem. Atmosféru a zpodobnění prostředí, respektive světa, který jím vykresluje, má taktéž zmáknuté na jedničku. Adventurní hratelnost sice není dokonalá, ale i v jádru méně povedených hádanek lze rozpoznat dobré a originální nápady. Největší průšvih jsou akční pasáže, které, ať se snažíte o shovívavost, jak to jen jde, se prostě hrozivě nepovedly.