The Fall
Chytrá a poctivá sci-fi povídka v adventurním balení. Umí potrápit mozek, ale stejně tak i trpělivost. Po silném úvodu ztratí tempo, které nabere až ve výborném finále.
Další informace
| Výrobce: | Over The Moon |
| Vydání: | 30. května 2014 |
| Štítky: | indie hra, sci-fi, thriller, adventura, hlavolamy |
Padá kosmonaut, něco si přej! A můžu si přát dobrou hru? Klidně. Dobrou a chytrou? Taky. The Fall je dobrá i chytrá zároveň, stojí za ní jediný člověk (Kanaďan John Warner) a úplně je slyšet to syčení z publika. Další nezávislá plošinovka? Ssss. The Swapper přes kopírák? Ssss. Hadi předsudků a skepse ale mohou zůstat ve svých doupatech. Ano, hrajete za kosmonauta. Ano, herní mechanismy jsou provázány s hlubší rovinou příběhu. Ne, The Fall není plošinovka. Ve skutečnosti jde o adventurní jednohubku na tři, čtyři hodiny, během kterých uvaří autor z jednoduché premisy překvapivě silný zážitek.
Tvrdé přistání
Netušíme, v jaké přesně budoucnosti se pohybujeme, ale je to budoucnost, kde vládu nad bojovým skafandrem po ztrátě vědomí jeho majitele přebírá umělá inteligence – a vládu nad ní přebíráte vy.
Tím majitelem je neznámý kosmonaut, jehož pádem z nebes hra začíná. A je to začátek, u kterého okoralý herní kritik zpozorní: Warner natlakuje jediný záběr atmosférou, o jaké by se mohlo leckterým rozmáchlým spektáklům zdát. Prásk!
Po dopadu už je to na vás a tak uděláte první rozumnou věc: rozhlédnete se kolem dokola. Uděláte první opatrné kroky doprava, pak zase zpátky. Prostředí se netváří vyloženě nepřátelsky, ale stíny se zdají ukrývat nebezpečí. Záhy potkáte transformátor, na kterém kdosi ukřižoval jiného kosmonauta. Instinktivně tasíte zbraň, ale ta zatím funguje jen jako baterka. Strach?
Částečně. The Fall nesází na děs, ale na chmury, a hlavně zkraje se tváří jako hutná existenciální sci-fi někde mezi Asimovem a Lemem. Vážný tón hře nevydrží dlouho a střídmé vyprávění si spíš začne tykat s oběma díly Portalu, protože paradoxy prostředí, ze kterého se vytratil lidský element, ale zůstal ten robotický, jsou pozvolna stupňovány až na dosah absurdity.
Žánrové kořeny
Nutné bude především vyřešit souvislou řadu adventurních záseků, které The Fall řadí do společnosti klasik jako byla Mission Critical nebo Gateway. S pomocí baterky prohledáváte obrazovku, sbíráte sporadicky rozmístěné předměty, používáte je na těch správných místech. Rozhoduje správné pořadí úkonů, schopnost odvodit si další postup krok za krokem podle nacházených indicií.
Logika je tu až na výjimky na prvním místě a zároveň ve hře nenarazíte na řešení, která by vyžadovala rychlé reflexy nebo náročnější koordinaci pohybu, jako to bylo potřeba v Limbo. S kosmonautem můžete skákat, ale The Fall má se skákačkami společný jenom ten úhel pohledu. Zároveň to neznamená, že by hra byla zcela bez akce: čas od času vaše dumání nad dalším postupem prokládá přestřelkami.
Svými mechanismy se přestřelky velice podobají přestřelkám z Gemini Rue, ale na rozdíl od nich jsou dokonce i zábavné a dynamikou mají vlastně vůbec nejblíž k Another World – naštěstí s tím rozdílem, že váš kosmonaut něco vydrží.
Na dosah hvězdám
V na pohled jednotvárném prostředí ve skutečnosti zažíváte celou řadu neotřelých momentů, které utkví v paměti. Nelze být konkrétnější, protože v takhle stručné hře znamená vyzrazení byť jediného nápadu vyzrazení nemalé porce obsahu. Koncept umělé inteligence, která ve snaze zachránit svého „pána“ zachází dál, než by jí její programování umožňovalo, autor rozvádí do patřičných důsledků.
Ne všechny nápady ale do slušně načrtnutého světa zapadají a z některých naopak až příliš trčí snaha být tím adventurním klackem v cestě, který je potřeba jiným adventurním klackem odstranit. Nejsou to vyloženě „problémy pro problémy“ a hra je díky nim chvílemi akurátně těžká, ale stejně by bylo příjemnější, kdyby víc splývaly s prostředím.
Tohle přání si ale musíte schovat pro nějakého dalšího padajícího kosmonauta. Tenhle vám ty úvodní dvě – dostat dobrou a chytrou hru – splnil do puntíku.