The Falconeer
Obyčejná letecká arkáda, která svou povrchnost zkouší zakrýt vzletnou fantastikou, jejíž prolnutí se hrou je však pouze kosmetické. Mise se velmi brzy začnou opakovat, a jakmile se nabažíte nádherného vizuálu, zůstane vám jen rutinní hratelnost.
The Falconeer z trailerů působí jako velká hra se spletitým příběhem, bohatou náplní a světem, který je nejen nádherný, ale také promyšlený. Ve skutečnosti se ale jedná o povrchní dílo, které se od samého začátku opakuje.
Od prvních vět intra jsme z něj měli pocit, že se bere až moc vážně – že zbytečně tlačí na pilu, jen aby zakrylo svou obyčejnost. Hned zkraje vás totiž začne krmit příběhem světa i jednotlivých frakcí. Zmíní božstva, poodhalí některá tajemství, nastíní, že se chystá změna – a že bude velká.
To vše ale podává velmi těžkopádně. Jazykem, jakým jsou psány ty nejnudnější fantasy ságy. Což by ještě nemuselo být na škodu, kdyby aspoň popisovaný svět byl nějakým způsobem originální nebo vás dokázal vtáhnout. Pomineme-li ale skutečnost, že herní plochu z většiny tvoří voda, takže jsou lidé odkázáni na lodě nebo létání, je Falconeer vlastně klasickým příběhem o tom, že se jeden sokolník přidává k tuctovým frakcím, pro které plní stereotypní úkoly.
Zas a znova
Do psaní vyčerpávajících infodumpů a popisků světa musela být investována spousta energie – člověk by proto řekl, že z nich hra nějakým způsobem bude těžit. Jenže se tak bohužel neděje. A v konečném důsledku je pak úplně jedno, že máte bichli příběhového pozadí, protože čistě z hlediska hratelnosti ho můžete zcela vypustit a zážitek tím ochudíte jen minimálně.
V praxi se vaší volbou příslušnosti k nějaké frakci mění vzhled nepřátel a pohnutky, kvůli kterým proti nim budete bojovat. Za normálních okolností by to k alespoň drobnému rozlišení a prohloubení hry stačilo, jenže ve Falconeerovi nám všichni přišli stejní a mise tento pocit posilují tím, že se v podstatě od samého začátku opakují.
Jednoduše nasednete na svého sokola, nabijete zbraň a vyletíte ven na moře. Dorazíte do bodu A, kde se objeví cíle v podobě pirátů, znepřátelené frakce nebo monster, následuje šarvátka, a až všechny zabijete, vrátíte se na základnu.
Drtivá většina následujících misí bude bez ohledu na zvolenou frakci stejná. Postupem času vzroste akorát množství střetů s nepřáteli (během nich nepříjemnou cestou zjistíte, že smrt znamená restart mise, a ne návrat k záchytnému bodu) a občas budete muset něco někam odnést nebo odněkud přinést (což nakonec není taková změna).
Zábava, nebo rutina?
Dříve či později se vám mise slijí do sebe a najednou vám zkrátka začne být úplně jedno, pro koho létáte a čí patos před začátkem výprav posloucháte. Nemluvě o tom, že nízký rozpočet hry se podepsal na volbě a množství dabérů, takže některé postavy zní směšně a jiné zase škrobeně.
Hratelnost jde ruku v ruce s náplní misí: Sokol sice není stíhačka, takže musíte rozvážně nakládat s jeho silami, ale jinak se Falconeer hraje jako klasická arkáda postavená na leteckých soubojích – jen ty zdejší působí velmi levně. Herní modely jsou jednoduché, efekty v nejlepším případě skromné, střelba nepůsobí živelně.
Že vás někdo zasáhl, vnímáte víc klesáním ukazatele zdraví než nějakou přirozenou cestou, jakou by šlo realizovat rozhozením sokola, patinou na obrazovce, vibracemi a podobně. O zábavě se proto při hraní moc mluvit nedá, a že by ve vás titul dokonce při potyčkách vyvolával emoce nebo adrenalin, to už vůbec. Herní zážitek bychom přirovnali spíš k rutině…
Relaxační létání
Neprohlubuje ho ani skutečnost, že hra obsahuje velice jednoduché RPG prvky. Jejich dopad na dění či úspěšnost v boji nám totiž přišel zcela zanedbatelný. Mnohem důležitější než sbírání zkušeností je hromadění herní měny, za kterou si pak můžete koupit lepší zbraň nebo mutagen pro sokola.
Pokud byste si ale k odměně za jednotlivé mise chtěli přilepšit sbíráním materiálů, které padají z mrtvých nepřátel, musíte kontraproduktivně zamířit k vodní hladině a vylovit si je – což v nejlepším případě působí jako naprosto zbytečné zdržení.
Pokud se na Falconeerovi něco opravdu dá pochválit, je to stylizované grafické zpracování světa. Mraky jsou nádherné, bouřky atmosférické, vlny působí masivně a přelévají se velmi krásně. Prvních pár misí je vyloženě radost prostředím letět nebo se jím toulat. Vrtochy počasí ve spojení s příjemnou hudbou, která se opírá o divoké bubnování, ze začátku fungují, a právě díky nim se z vás Falconeerovi povede vydolovat úžas i touhu usednout znovu do leteckého sedla.
Efekt tohoto pozlátka je ale pomíjivý, a jakmile se ho nabažíte, zůstane vám úplně obyčejná repetitivní hra, která se tváří hluboce a dospěle, ale ve skutečnosti je povrchní.