The Expanse: A Telltale Series
Pokud máte rádi The Expanse a nevadí vám formát her od Telltale Games, mohu tuhle příběhovou jednohubku rozhodně doporučit. Hraje na všechny správné noty, kterými si vás získala předloha, a přestože hratelnosti stále moc nepobrala, tak na tuhle kapitolu ze života Caminy Drummer budete ještě nějakou dobu vzpomínat.
Když se řekne Telltale Games, všem, kdo kdy vyzkoušeli některou z jejich her, je okamžitě jasné, oč běží. Epizodická příběhová adventura s častým (a často iluzorním) rozhodováním a minimalistickou hratelností, napasovaná jednou na zombie prolezlý svět The Walking Dead, jindy třeba do intrikářského Západozemí Hry o trůny. Ovšem jakmile jsem zjistil, že se studio tentokrát rozhodlo na titul přilepit jmenovku jednoho z nejlepších sci-fi seriálů (a ještě lepší knižní série) všech dob, bylo mi jasné, že tohle prostě musím zkusit.
Sasa ke, beratna?
Ocitáte se v magnetických botách Caminy Drummer, drsňačky z Pásu asteroidů nacházejícího se mezi Marsem a Jupiterem. Ještě sice není tak drsná, hra se totiž odehrává krátce před událostmi seriálu, ale na tom zapracujete, věřte mi. V televizní adaptaci se sice jedná o vedlejší postavu (složenou dokonce z několika postav knižních), charisma a potenciál jí ale rozhodně nechybí.
Do velké míry za to může hlas její herečky Cary Gee, která se do hry vrací stejně jako (velice, velice okrajově) Shohreh Aghdashloo – Íránka s ikonickým chraplákem, který jsem poprvé slyšel právě v The Expanse, ovšem od té doby je na roztrhání.
Nejzajímavější je ovšem (ne)návrat Jareda Harrise v roli Andersona Dawese. V recenzi jsem se totiž chystal chválit jeho výkon, načež jsem se dočetl, že ve skutečnosti jeho hlas napodobil jistý Stephan Frost, a to tak dokonale, že jsem to za celou hru nepoznal. Co se herectví týče, stydět se ale nemusí ani představitelé úplných nováčků.
Když už nakusuji nově příchozí, právě posádka Caminy Drummer pro mě byla hlavním tahounem celé hry. Všechny její členy si velmi rychle zamilujete či je začnete nenávidět, budete se o nich chtít dozvědět víc, strávit s nimi více času, v některých případech budete rozhodovat i o jejich životě a smrti. A to je dobře, protože hlavní zápletka ne že by byla vyloženě špatná, ale moc nápaditosti nepobrala a její dopad na zbytek univerza je také zanedbatelný.
Pashang, bosmang…
Vaše loď Artemis se živí obíráním vraků lodí plujících vesmírem. Poštěstilo se a snad až příliš optimistický kapitán slibuje, že tentokrát už to vyjde a z vás všech budou boháči – Dutchi van der Linde, jsi to ty? Vrakem dne je v tomto případě nová válečná loď patřící Zemi a její náhlý a nečekaný skon by u méně optimistického (či zoufalého) šéfa mohl vzbudit určitá podezření. Ta ovšem musí jít stranou, ostatně co nejhoršího by se ve sci-fi při nalodění se na potemnělý vrak mohlo stát, že?
Doufám, že vesmírné vraky máte rádi. Užijete si jich totiž do sytosti v každé z pěti epizod, ze kterých se tohle dobrodružství skládá. Hratelnost sestávající z průzkumu okolí, řešení jednoduchých puzzlů a občasných akčních sekvencí s quick time eventy zachraňuje jedině hutná atmosféra těchto potemnělých monster a fakt, že poletovat v nulové gravitaci a procházet se po zdech i stropech interiérů je docela zábava. I tak se ale hra při své krátké stopáži občas až příliš opakuje.
Krátkou stopáží myslím opravdu krátkou. Hru zvládnete projít za volné odpoledne, se znovuhratelností to také není příliš žhavé – v každé z epizod máte zhruba jedno, dvě velká rozhodnutí, která opravdu něco ovlivní. Pak působí poněkud komicky, když vám hra na konci epizod po vzoru Detroit: Become Human ukáže přehled rozhodování spolu se statistikami porovnávajícími vaše volby s dalšími hráči. Aby v daném přehledu vůbec něco bylo, objevují se i perly typu „Drummer se ne/napila s Coxem“ nebo jestli jste někomu odpověděli podrážděně, či v klidu.
Oye, koyo!
Při čtení předchozích řádků si sklíčeně uvědomuji, že píšu poměrně negativní recenzi. To ale rozhodně nechci. Přes všechny vyjmenované nedostatky je můj hlavní poznatek z The Expanse totiž především to, že jsem si hru ohromně užil. Svojí atmosférou, postavami, hereckými výkony, seriálovou hudbou a krásou mě strhla tak, že jsem ji dohrál prakticky jedním dechem. Před nedávnem jsem tu v komentáři spílal příliš dlouhým a nesoustředěným hrám. The Expanse na mě působí jako jakási odpověď, jako přesný opak: Hra, která ví, o čem chce vyprávět, jaké emoce ve vás chce vzbudit, jaký zážitek po sobě zanechat.
V tomto úkolu náramně pomáhá také kvalitní výprava. V době, kdy spousta vedlejších questů u velkých her ani nemá cutscény, jde o báječnou změnu. Při některých scénách (zejména u vesmírných soubojů) zapomenete, že hrajete hru a mysleli byste, že sledujete samotný seriál.
Tedy než se některá z postav usměje, protože jako vedlejší efekt jinak chvályhodně vylepšené grafiky se tu a tam dostanete hluboko do uncanny valley, kde tváře vypadají přesvědčivě lidsky, ale zároveň se vás zmocní pocit, že je s nimi něco hluboce v nepořádku. A to nastává téměř pokaždé, když na vás vycení své tesáky v parodii úsměvu. Trauma a psychické utrpení naštěstí jdou animacím mnohem lépe a po úsměvech se brzy slehne zem. Tedy, ehm, vesmír.
Inyalowda vstup zakázán
Poslední varování, které musím podtrhnout, patří všem, kteří by si snad usmysleli zahrát si tuhle hru od Telltale bez jakékoliv zkušenosti s předlohou. Tak jsem se ostatně třeba já dostal k The Walking Dead. Ne. Nada. Nein, nein, nein. Pryč a zhlédnout seriál, pak se vraťte. Hra nebere naprosto žádný ohled na nováčky a předpokládá, že všechny frakce, hlavní postavy a principy tohoto vesmíru už znáte.
Konkrétně role Andersona Dawese na mě pak působila podobně, jako když se ze seriálu Boba Fett v polovině bez varování stal Mandalorian: Bez jakéhokoliv vysvětlení, o koho se jedná, se „zjeví,“ uzurpuje si všechnu pozornost, a vy prostě máte vědět, kdo to je a jak do života Caminy Drummer zapadá. Vstupní bod do vesmíru The Expanse byste v těchto epizodických adventurách zkrátka hledali marně.