The Evil Within

Hry jsou jinde, než byly před deseti lety, ale hráči? Jak kteří. A právě váš postoj k celé řadě žánrových klišé bude tím hlavním faktorem, ovlivňujícím zážitek z hraní The Evil Within. 

Rovnou do pekel

Něco tak padlého na hlavu jako první hodina The Evil Within se vidí málokdy. Policejní auto pospíchá k (jaké překvapení!) psychiatrické léčebně, zcela bezkrevní panáci v rolích detektivů si vymění pár dialogů, na které okamžitě zapomenete, a voilà, už jste za hlavními vraty, kde čeká masakr. Slovy klasika, „všude se tu válejí kusy masa!“

Panáci nehnou brvou, což trochu hapruje v kontrastu k jejich realisticky modelovanému potu v realisticky modelovaných tvářích. Vy hrajete samozřejmě za tvář neoholenou, ale pak lup ho, teleportující se pseudo-Altaïr tu tvář bodne nejspíš do oka. A najednou jste v podzemí, kde hora tuku rozšafně porcuje mrtvoly a za moment už vás nahání s motorovou pilou ve scéně, kde stačí tisknout analog dopředu a jste vítěz.

Vyvařená kvalita

Pokud od Mikamiho čekáte psychiatrické léčebny, skriptované útěky a samozřejmě i nezbytné kusy masa, dočkáte se v podstatě okamžitě. Pokud čekáte výbornou hru, dočkáte se až kolem šesté kapitoly, kde do té doby rutinní a zároveň bizarně porcovaná záležitost začne dostávat potřebné kontury. V tu dobu je sice dávno jasné, že hrajete Evil hru, která je sice názvem Within, ale obsahem Resident, jenže teprve od šesté kapitoly začíná být zřejmé, že i v roce 2014 to může být náramná zábava.

Rozvíjející se příběh podivného pacienta léčebny a ještě podivnějších praktik (ne, vážně?!) personálu a vedení je pořád naprostý brak a neoholený detektiv Sebastian Castellanos je pořád zhruba tak zajímavou postavou, jako reklamní poutač na železářství, ale veškeré to střílení a obcházení a pálení zombies? To je lahůdka, u které nelze pochybovat o zručnosti Mikamiho a jeho týmu.

Ne nadarmo se podžánru, do kterého The Evil Within spadá, říká „surival“: nábojů je málo, nepřátel občas až moc a hlavně i nejzuboženější nemrtví leccos vydrží. Co jiného byste čekali od chlapíka prorostlého ostnatým drátem, policistky prošpikované hřeby nebo od plesnivějících siamských dvojčat? Tohle nejsou žádná ořezávátka – respektive jsou, ale musíte si je poctivě ořezat sami.

Ale kušuj!

Přesná střelba šetří munici, protože trefa do hlavy je rána za několik obyčejných kamkoli jinam, ale vůbec nejlepší je si s nepřáteli vyhrát tak důkladně, jako to hra na spoustě míst nabízí. Jakkoli jsou její prostory obecně spíše sevřené, autoři fandí improvizaci a nabízejí různé pasti, které lze obrátit ve váš prospěch. Podobné je to se skromným, ale dostatečně rozvrstveným arzenálem zbraní, jejichž účinek jde navíc vylepšovat.

Výběr začíná u pistole a končí u tzv. agonické kuše, což bohužel není samostříl, který by nepřátele častoval soudobou vážnou hudbou, ale i tak si s jeho různými šipkami užijete spoustu mazané legrace. Řadové nepřátele se vyplatí likvidovat po větších skupinkách a k tomu kromě obligátních výbušnin slouží právě šipky harpunující, zmrazující, paralyzující nebo oslepující.

Čím víc zdánlivě neobratnou kuši používáte, tím jste jednak zkušenější, ale především se naučíte si s nepřáteli opravdu důkladně pohrát, včetně těch větších bestií, které si jinak hrají spíš s vámi. Ani útěkem tu rozhodně nic nezkazíte a tam, kde přímá konfrontace opravdu není na místě, vám to hra většinou polopaticky naznačí.

Nadstandardní výdrž

Méně polopatické jsou některé záseky, pramenící z nutnosti nepřehlédnout předmět X, který je potřeba na místě Y, případně nepřehlédnout indicii, co napoví správný postup. Nedoufejte ovšem v žádné hluboké mozkolamy. Hádanky jsou vesměs jednohubky, jejichž vyzobávání znepříjemňuje pouze otravné nahrávání, když vás zabije špatné řešení (nebo experimentování ve snaze ho najít).

A co se zabíjení sebe sama týče, mějte na paměti, že čemu The Evil Within při volbě obtížnosti říká „casual“, je ve skutečnosti „normal“. Další dva stupně už jsou určeny pouze harcovníkům, kteří dobře ví, jak to v survival hororech chodí. I s obyčejnými protivníky se nadřete, což vlastně platí pro celou hru.

Šustící papír

Jen škoda, že je to v roli detektiva, který někdy v páté kapitole (čili po sérii bizarních a brutálních scén) konstatuje, že „s touhle léčebnou je něco v nepořádku“. No shit, Sherlock! I béčkový horor přeci nemusí být tzv. blbost na entou. Scénář The Evil Within sice kvalitativně kyne v přímé úměrnosti k tomu, jak moc „within“ v něm jste, ale kdykoli zkoušel křesat citovou účast, nepřeskočí ani jiskérka.

Naštěstí ale přijdou i oblasti, kde se oháníte například s odstřelovačkou, váš dočasný počítačový parťák hasičskou sekerou, do scény proudí zombies a funguje to takovým způsobem, že by se mohl vyučovat na školách herního designu. Ano, vaše postava je při tom pořád cíleně neohrabaná, ano, kamera je při tom pořád cíleně nepřehledná. Vítejte ve městečku The Evil Within, počet obyvatel: všichni, kdo milují RESI čtyřku.

Slepá ulička

I těm ale bude scházet Leon Kennedy, zatímco ostatním schází snaha obalit parádní akční řemeslo něčím víc, než pouhým remixem těch nejpředvídatelnějších klišé. Až je člověku líto produkčních hodnot, nalitých do dalších debilních vozíků v další debilní psychiatrické léčebně. Líto grafiků i zvukařů, kteří dokážou zlomek toho, čím své hráče hypnotizují tvůrci s podstatně skromnějšími rozpočty. Líto hororu, který neumí děsit ničím chytřejším, než vyplašeným „Tudy ne! Tudy nechoď!“ v úseku, kde stejně jinam nemůžete.