The Escapists 2

Utíkáme s kamarády

Ano, dvojka je už od pohledu graficky minimálně o dvě třídy výš a z roztomilého pixel-artu těží maximum, včetně animací. Estetika hry a stejně tak i ozvučení velmi příjemně podbarvují celkovou herní atmosféru, která jako by snad napovídala, že se i budeme mnohem příjemněji bavit. Což o to, pár zásadních novinek, co se hratelnosti a obsahu týče hra rozhodně nabízí, ovšem otázkou zůstává, jestli to stačí…

Asi nejzásadnější a docela logickou změnou oproti jedničce je přídavek kooperativního i kompetitivního multiplayeru až pro čtyři hráče. Hru navíc můžete hrát ve více lidech u jednoho počítače ve splitscreenu, takže palec nahoru za další zajímavý přírůstek do rodiny gaučových party hříček. I během sólo hraní ale občas narazíte v lapáku na lokality, kde se bez dalšího hráče nedostanete. Většinou jde o těžká vysouvací vrata, kde jeden hráč v rámci minihry mačká zuřivě tlačítka ovladače, zatímco se druhý protáhne skulinou dovnitř, odkud už je není problém otevřít.

Ve dvou se to rozhodně lépe táhne, ale je škoda, že tvůrci neposkytli možnost kout, alespoň jednoduché, pikle s NPC spoluvězni, jako je tomu např. v módu Escape pro Prison Architect. Spoluvězni zde po vzoru jedničky zase jen slouží k tomu, abyste od nich odkupovali nebo je záludně okrádali o předměty a plnili pro ně všelijaké fádní úkoly typu – přines, šlohni nebo rozbij někomu ciferník.

Versus mód ve hře více hráčů pak přichází s výzvou, kde soutěžíte o to, kdo se dříve vyseká, propiluje, prokope nebo jako pán prostě odpochoduje na vytouženou svobodu, přičemž si můžete vzájemně zvesela házet klacky pod nohy. Pokud máte s kým hrát, nebo hodláte hrát online, čeká na vás s jistotou moře kreativní zábavy.

Utíkáme ve vesmíru

Autoři dále naservírovali neotřelý balík map. Podíváte se na Divoký západ, na vesmírnou stanici, do jedoucího vlaku či vězeňského leteckého speciálu, inspirovaného snad posledním stravitelným bijákem s Nicholasem Cagem v hlavní roli. Tyto pohyblivé věznice představují zbrusu novou herní náplň a zabaví i méně trpělivé hráče.

V těchto podstatně menších a omezených prostorech máte za úkol najít co možná nejrychlejší cestu ven, protože neúprosně ubíhá čas. Z jedoucího westernového vlaku můžete například utéct dvěma způsoby. Buď vyrobíte záchytné lano s hákem a ze střechy se pak za jízdy zaháknete na jeřáb u tratě, nebo vyrobíte maketu mrkve, na kterou přilákáte koně cválajícího vedle vagonu. Díky nové grafice je i celkem radost si každého panáčka vytvořit pěkně z gruntu, k čemuž slouží široká paleta odemykatelných doplňků v rámci editoru postav – nejen těch hratelných.

Utíkání bolí a vyčerpává

Hlavní náplní hry je opět únik z ostře stržených vězeňských komplexů způsobem, jaký je vám důvěrně známý z předchozího dílu. Jsou hry, kde je řešení hádanek a problémů zábavou, a které vás dokáží průběžně odměňovat a motivovat k dalšímu hraní. Týká se to i her z balíčku „easy to learn, hard to master“. A přestože The Escapists 2 na první pohled do této škatule dokonale zapadá, hlubší analýza její hratelnosti odhaluje poněkud odlišné a méně lichotivé výsledky.

K dispozici je sice tutoriál, který náležitě ukáže, jak snadno se několika důmyslnými kroky prokopat ven za svobodou, ale ten je poměrně zavádějící. Problém je v tom, že motivaci k hraní tu udržuje především váš hlavní úkol. K tomu se ale musíte prokousat, hlavně zpočátku, velmi úporným a komplexním snažením téměř bez jakékoli pomoci.

Už jenom zjistit k čemu přesně se hodí ten či onen předmět, a že jich tu jsou mraky, a neustále přemýšlení i experimentování s tím, co vám vlastně hra dovolí a co ne, je nesmírně vysilující. Nápovědy, roztroušené po herních mapách, tu sice nějaké jsou, ale je jich tu spíše poskrovnu.

Vězeňská rutina

Stejně jako v jedničce na vás v The Escapists 2 čeká nemilosrdný denní režim, všudypřítomné stráže, jejichž pochůzkové rutiny je třeba nastudovat, nezbytnost vydělávat dukáty plněním úkolů pro ostatní vězně nebo zápřah v pracovním režimu věznice formou jednoduchých, stále se opakujících miniher. Ve volném čase vás pak čeká neustálý hon po surovinách a nástrojích, které musíte pracně ukrývat před detektory a náhodnými prohlídkami ubikací. Naprosto očividný punc autentičnosti je sice naoko parádní a dokáže na chvíli dokonale vtáhnout, jenomže si brzy uvědomíte, že k tomu blaženému pocitu, kdy se octnete na druhém konci plotu, vede řada lopotných hodin příprav, bezchybných exekucí a precizního managementu vězeňského času.

Bohužel však stačí jen jediná chybička a můžete se radovat z pobytu na marodce či škrábání brambor na samotce a následného startu pěkně od píky. Postupně se tak kvůli vysoké obtížnosti a neustálému plnění rutinních úkonů naplňuje pohár vaší frustrace. Zanedlouho proto přestanete mít pocit, že hrajete hru, ale začnete si naopak připadat sami jako virtuální vězni v tom horším slova smyslu.

Ve výsledku se tak u hry pobaví jen vytrvalejší a otrlejší vyznavači muklovských eskapád. Těm hra na oplátku nabízí dostatek možností, jak se dopracovat k tomu krátkému, avšak o to opojnějšímu pocitu z finálního žalářovaného úniku. Výše popsaná skupina hráčů A si dá tedy pohov, zatímco skupina B si dá rozchod!