The Elder Scrolls: Legends

Jako vejce vejci...

Nikdo jistě nebude jakékoliv firmě zazlívat, že když se ukáže odvětví, ve kterém se točí ohromné peníze, přeje si kousek trhu uzmout pro sebe. To je normální a pochopitelné. Když už si ale někdo chce udělat "vlastní Hearthstone", mohl by se přinejmenším pokusit, aby jeho hra vypadala alespoň trošičku jinak než předloha.

Že se na novodobého průkopníka od Blizzardu v recenzi jiného karetního počinu musí vzpomenout, to je jasné, ale zde je podoba tak do očí bijící, že už se povážlivě přibližuje prostému plagiátorství, minimálně tedy ve struktuře hry. Módy, které Legends nabízí, jsou vedle "kampaně" (dvouhodinová série zápasů proti AI podložená nevýrazným příběhem) casual duely, rankované duely a aréna. Do ní můžete vstoupit za sto padesát herních peněz, sestavíte si balíček opakovaným vybíráním jedné ze tří náhodných karet, a pak musíte devětkrát zvítězit, abyste získali hlavní cenu. Můžete si dovolit dvě prohry, při třetí aréna končí.

Když si na stránce obchodu koupíte za sto goldů nebo pár eur nový balíček, musíte ho otevřít ručním přetažením do otevíracího pole, což na obrazovku vyskládá šest karet rubem vzhůru. Po jedné je otáčíte klikáním, přičemž vždy proběhne barevný efekt podle vzácnosti otočené karty.

Už rozumíte? Šlo by pokračovat, ale jako příklad to snad stačilo. Legends je v nepříjemně mnoha aspektech zkrátka totožná s očividným vzorem. A to je vůbec hlavní problém hry. Vypadá, působí, a na první pohled se i hraje jako mnohem ošklivější Hearthstone, což je ovšem přístup, s nímž se budou zákazníci Blizzardu odlákávat jen velice těžko.

Vzhledem k tomu, že Legends praktikuje free-to-play obchodní model, který stojí na nákupech nových karet za skutečné peníze, nemůže bez zdravé hráčské báze dlouhodobě přežít. V přílišné podobnosti s již etablovaným titulem by mohl ležet obrovský kámen úrazu. Jestli jsou však obavy o životaschopnost hry oprávněné, to samozřejmě ukáže až čas.

...ale ne tak docela

Jak už jsme naznačili, i samotné hraní se zpočátku jeví jako pouhá kopírka, ale to nakonec není tak úplně pravda. Místo tříd jednotlivých postav, od kterých by se odvíjely karty, zde naleznete atributy. Pod nimi si můžete s klidem představit barevné odlišení karet podle druhu many a tematického vyznění, jak ho používá Magic the Gathering, jen s tím rozdílem, že samotná mana je jednobarevná, není tedy potřeba řešit i rozložení zdrojů.

Barevné omezení přichází na řadu o něco později, přesněji v okamžiku, kdy se pokusíte si sestavit vlastní deck. Hra vám dovolí konstruovat pouze jedno a dvoubarevné balíčky. Řada karet oplývá efekty, které se spouští v případě, že horní karta balíčku má stejnou barvu, takže by ve vícebarevném decku nebyly dost dobře použitelné, ale proč nenechat volbu na hráči?

Až doposud byla řeč o vcelku kosmetických rozdílech, skutečně zajímavé prvky začnou nenápadně vyplouvat na povrch až po několika hodinách nad hrací plochou. Základy jsou jasné - dva hráči se střídají v tazích, při nichž vynášejí karty kouzel, nestvůr a předmětů. Stůl je však v Legends rozdělen nejen horizontálně na poloviny pro soupeře, ale i vertikálně. Do každé z takto vzniklých svislých linií lze vykládat karty samostatně.

Na první pohled primitivní mechanika, že? Rozpůlili jsme stůl dvakrát, no a co. Nenechte se zmást! Dělení armády totiž nabízí nečekaně rozmanité možnosti taktizování. Co takhle si stranou vyházet posilující karty, zatímco protivník brání druhou linii tak, aby statistiky vašich útočníků narostly a vy tak překonali obranu? Máte silnou legendární příšeru, která ale potřebuje několik kol na rozjezd? Vyložte ji mimo hlavní boj, zatímco odlákáváte sokovu pozornost útokem po druhé straně, a doufejte, že klička zafunguje.

Soupeři ale samozřejmě nic nebrání reagovat a začít svá protiopatření či finty sázet také do druhé linie. Velké množství karet má navíc schopnosti, které dokážou přesouvat ostatní vojáky mezi linkami, jiné stvůry zas umí útočit diagonálně a podobně. Přidejte ještě fakt, že jednotlivé linie mají často vlastní speciální vlastnosti, jako třeba že na karty v jedné řadě lze útočit hned po vynešení a ve druhé ne, karty dostávají různé bonusy podle umístění a podobně, a výsledkem je zábavná a divoce se přelévající hratelnost s bohulibou hloubkou.

Náhodná záchrana

Druhou mechanikou, která hru ozvláštňuje, jsou runy. Těch má každý na začátku souboje pět a spouští se pokaždé, když hráč přijde o pět životů. Jakmile se tak stane, líznete si kartu, a pokud má takto nabytá karta schopnost "prophecy", můžete ji okamžitě zdarma zahrát uprostřed soupeřova kola. Funkcí jsou tedy podobné "instantům" z již zmiňované Magic the Gathering.

Jistě již ovšem tušíte, jaké úskalí to s sebou přináší. Náhoda je nedílnou součástí karetních her, kritizovat za ni Legends by bylo stejné jako nadávat, že při závodech Le Mans může začít pršet nebo že se při stolním fotbálku občas míček zmateně poodráží do brány, aniž byste měli šanci s tím cokoliv udělat (takzvaná "mrkev"). Prostě to k tomu patří. Pravdou ale zůstává, že i pokud se budeme bavit jen rámci žánru, hraje štěstěna v Legends dost velkou roli, a můžou za to mimo jiné právě ony inkriminované runy.

Dochází tak třeba k situacím, kdy soupeřovu taktiku brzkých výpadů výstavně překazíte a rozbijete, protože vám svým raným útokem vtiskne do ruky přesně dva instanty, které potřebujete. Jindy ale zničené runy darují karty, co jsou v dané chvíli úplně k ničemu, a naprosto stejné ofenzivě kvůli tomu žalostně podlehnete. Stejně tak se budete úpěnlivě modlit, abyste útokem, po němž už by přišla možnost vítězství, nepříteli nespustili nějaké mocné kouzlo, kterým by vám usmrtil půl armády. A samozřejmě nadávat, až se hory zelenají, když k tomu opravdu dojde. Ale spravedlivý hněv, když "to nechodí" je zkrátka součást karbanu.

Ošklivé káčátko

Po audiovizuální stránce Legends bohužel zaostává. Zvučí neslaně nemastně, kresby na kartách vypadají sterilně až nezajímavě, takže má člověk po vypnutí hry problém si na nějakou konkrétní vůbec vzpomenout. Celý interface vůbec působí dojmem, že jde o přechodné řešení, které ještě někdo dodělá. Nic proti minimalismu v některých žánrech, ale fantasy sběratelská karetní hra přeci jen potřebuje trochu těch cingrlátek pro oko. Legends však na pohled nemá žádný šmrnc, což je poněkud mrzuté.

Pochválit je ale potřeba konektivitu, která fungovala zcela bez problémů. Vyhledání zápasu nikdy nezabralo víc než půl minuty, a to i v dost nelidských ranních hodinách. Za zmínku též stojí příjemný fakt, že pokud vám připojení nebo herní klient spadne, a spustíte ho znovu dost rychle, vklouznete bez zdlouhavého načítání, bez menu a bez jakéhokoliv proklikávání rovnou zpět do rozehrané partie, což je samozřejmě velice fajn.

Povedené, ale...

The Elder Scrolls: Legends je po tom, co do ní trochu proniknete, chytlavá záležitost s pestrou hratelností, která si ale hází pořádný klacek pod nohy. Abyste ji totiž dokázali ocenit, musíte ji věnovat čas, jenže kolik hráčů se k tomu odhodlá, když ji na první pohled odsoudí jako prachsprostý klon Hearthstone? Nelze se jim ale bohužel divit, protože hra tak na omak opravdu silně působí. To je, vedle ne zrovna ohromujícího audiovizuálu, její největší prohřešek. Povede-li se vám se přes tyto nedostatky přenést, dočkáte se povedené karetní zábavy, u níž není problém stylem "ještě jedna partička" prosedět nejednu noc.