The Elder Scrolls IV: Oblivion

Verdikt
83

Nebýt občasného padání, trochu prázdných měst, málo pestrých rozhovorů a lehce chaotických bojů, dostal by Oblivion vyšší hodnocení. I tak se ale mj. díky propracovanému světu, výbornému vývoji postavy, zajímavým questům a skvělému designu jedná o velice dobré RPG. V rámci skvělé série The Elder Scrolls je však, dle mnohých, jak jeho předchůdce (Morrowind), tak následovník (Skyrim) kvalitnější. Pokud ovšem sérií postupujete chronologicky, nudit se u Oblivionu rozhodně nebudete.

Počítač

WindowsWindows

14,99 €Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

PlayStation Store

Xbox 360Xbox 360

249 KčXbox Store

Další informace

Výrobce: Bethesda Softworks
Vydání: 20. března 2006
Štítky: fantasy, otevřený svět, first person, the elder scrolls, rpg

Na Oblivion se čekalo dlouho předlouho. Ale čekání se vyplatilo. Kvalitní RPG otevírá svoji náruč a nabízí vám epické dobrodružství, neuvěřitelné množství lokací a nesmírnou volnost a svobodu. Vítejte v Cyrodiilu! Úvod hry není zrovna hrdinský – sedíte v lochu a koušete se nudou. Nicméně po krátké prohlídce cely následuje zpestření; do vaší cely nakráčí několik vojáků a sám císař Uriel Septim. Nejdou vás tak úplně navštívit, císařská garda se jen snaží svého chráněnce ohrožovaného útoky neznámých vrahů dostat do bezpečí a zrovna ve vaší kobce je tajný východ z paláce. Císař ve vás navíc poznává hrdinu ze svých prorockých snů... Náhoda?

První kroky v podzemních kobkách

Na přemýšlení o osudu a božských rozmarech budete mít čas později, takže se chopíte šance a vydáte se do podzemí za ozbrojenou družinou. Píchnete jim s několika maskovanými zabijáky a pak se vaše cesty na chvíli rozdělí. Čeká vás několik podzemních chodeb, ale nic, v čem byste ztratili orientaci. Po chvilce se opět setkáte s vojenskou eskortou a bodyguardům pomůžete s další vlnou útoků maskovaných vrahounů. Uriel Septim ovšem umírá a smířen s osudem vám, hrdinovi ze svých vizí, svěřuje amulet. Věří, že ho doručíte představenému řádu Čepelí a s jeho pomocí najdete posledního císařova potomka. Vše musíte udělat v naprosté tajnosti. Je totiž jisté, že se někdo cíleně pokouší zlikvidovat Urielovu linii. Velitel císařových vojáků vám poskytne pár rad a vy se stokami vydáváte na cestu za denním světlem...

Konečně venku

Už se ale určitě těšíte, až opustíte zatuchlé podzemí a podíváte se na denní světlo. Tak, otevřeme poslední dveře a... a je to paráda. Hned první dojem – pokud hru nehrajete na úplně nejnižší detaily – je velice příjemný. Stojíte na břehu jezírka, na jedné straně se rozkládají kopce a lesy kam až oko dohlédne, na straně druhé vidíte zdi nedalekého města. A kousek před vámi nějaké ruiny! Nemrkneme se tam? Kolem zříceninky se poflakují nějaká podivná individua, vypadá to na bandity. Náš meč s nimi udělá krátký proces a můžeme se jít podívat do jejich úkrytu. Opět skvěle navržený, ale nikterak rozsáhlý či nepřehledný dungeon, umožní trochu si pocvičit preferovaný styl boje a z majetku tlupy banditů si trochu vylepšit vybavení. Pak se vrátíme na čerstvý vzduch a vydáme se do nejbližšího města. Buď pěkně po svých nebo zrychleným cestováním pomocí mapy světa...

Cestování

Trajdání po herním světě je vyřešeno vážně dobře. Samozřejmě si můžete každý metr čtvereční proběhat pěkně po svých, případně využít služeb čtyřnohého oře (který není nijak extrémně drahý a vyděláte si na něj docela brzy). Abyste nemuseli probíhat stále stejné cesty při návratu na již navštívená místa, můžete použít i instantní cestování pomocí hlavní mapy. Na ní se totiž můžete přenést do všech důležitých lokací, které v ní jsou zaznamenány. Zprvu jsou to „jen“ hlavní města říše, ale postupem času do ní přibudou desítky dungeonů, zřícenin, magických oltářů, vesniček a usedlostí.


Úchvatné exteriéry

Když už mluvíme o procházkách volnou krajinou... exteriéry jsou zkrátka perfektní. A neplatí to jen co se technického zpracování týče. Výborný je opět – stejně jako v případě dungeonů – hlavně celkový návrh krajiny. Představte si věrohodnost krajiny jako v Gothicu II, rozlehlost a otevřenost jak v Morrowindu, smíchejte to, znásobte dvěma a máte zhruba Oblivion.

Všechno působí autenticky, ať už jdete po kupecké cestě, scházíte mírným kopcem k řece nebo šplháte po zalesněných kopcích, připadáte si úžasně. Všude je samozřejmě spousta rostlin a trávy, keřů, stromků, kamínků, kapradí, poletující motýli, pobíhající srnky... Ale čas od času také agresivní vlk, vychytralý lapka nebo zlomyslný imp. Nemyslete si ale, že budete na každém kroku bojovat, to opravdu ne.

Autoři se evidentně snažili, abyste si připadali opravdu jako v hlavní roli nějakého skutečného fantasy příběhu. A je přeci nesmysl, abyste si na krátké cestě z jedné vesnice do druhé smočili svoji sekeru sedmatřicetkrát v krvi nepřátel. TES IV prostě není o rubanici se stovkami nepřátel, ale o objevování světa a plnění úkolů. Na druhou stranu akčněji založeným hráčům mohou připadat dálavy Cyrodiilu trochu prázdné.

Města, hrady, vesnice...

Kde vám ovšem smutno z nedostatku živých tvorů možná bude dost, jsou města. Je opravdu do očí bijící, když na největším náměstí hlavního města říše potkáte čtyři lidi, přičemž dva jsou členové místní stráže. A po setmění zajdete do krčmy jen proto, abyste v ní narazili na tři individua... To vážně dost zamrzí a třeba právě v hlavním městě kvůli tomu dostanete relativně málo questů od „obyčejných lidí“ (i když celkově je ve hře úkolů habaděj). Sakryš, kde jinde než v centru celé říše s mnoha krámky, domy a hostinci byste měli potkat mraky lidí a nabídnout jim své služby?


 ...a podzemní kobky

Ještě více než měst a vesnic je po krajině roztroušeno různých svatyň, zřícenin, opuštěných dolů, zapomenutých hrobek... prostě a jednoduše podzemních interiérů, dungeonů. Většina z těchto lokací čeká na vaše prozkoumání, aniž by vás do nich někdo – ať už v rámci hlavního příběhu či nepovinných úkolů – poslal. Je až obdivuhodné, kolik práce si autoři dali s desítkami lokací, do kterých mnoho hráčů asi ani nikdy nenahlédne.

Dungeony jsou logicky poskládané, rozhodně se nejedná o žádná rozsáhlá bludiště, ale o reálně vypadající prostory. Najdete v nich samozřejmě pár zlořádů, ale opět – žádné megalomanské vybíjení stovek nestvůr se nekoná, tohle prostě není série Might and Magic. Zabijete pár goblinů, dostanete se do brlohu jejich šamana, pošlete ho na věčnost a prohrábnete se jeho poklady. Nebo jdete do jeskyně, ve které by vám čarodějové měli pomoci s výrobou magické hole... ale najdete tam skupinu nekromantů, se kterou se musíte vypořádat, a pak vše nahlásit na kouzelnické univerzitě.

V kobkách ovšem nečíhají jen nepřátelé, ale také pasti. Ty jsou pěkně udělané a je na vás jako na hráči, abyste si s nimi poradili – žádný skill Detect/Remove traps totiž ve hře není. Ovšem budete-li pozorní, vystačíte si i bez něj. Nenápadný provázek přes cestu, stopy krve na jedné z dlaždic v hale nebo snadno přehlédnutelné otvory ve zdi – to jsou indicie, které vám pomohou přežít.


NPC

Obyvatel sice není tolik, kolik bychom si k opravdu živé atmosféře přáli, ale zase jsou poměrně personifikovaní. Vzhledem k tomu, kolik editor obličeje nabízí možností (to si můžete vyzkoušet i při tvorbě vlastního avatara), tak neudiví, jak moc se od sebe jednotlivé charaktery liší. Autoři se předem hodně holedbali tím, že do hry implementují jedinečný model chování, který zajistí, že se NPC nebudou chovat podle skriptů, ale budou si sami shánět potravu a podobně. No, nedá se to samozřejmě říci na sto procent, a občas dokonce AI i trochu hapruje. Ve výsledku to v podstatě funguje „jen“ tak, že – stejně dobře jako v Gothic II – mají postavy svůj režim. Třeba obchodník v noci spí, ráno vstane a sejde do svého přízemního obchůdku, a večer jde na pár korbelů do hospody. Pokud cestou někoho potká, dá se s ním do řeči, což je docela fajn.

Postavy se chovají docela inteligentně ve vztahu k vám, což znamená, že pokud se budete třeba poflakovat po jejich obchodě, budou se pohybovat tak, aby vás měli na očích. A pokud před jejich zraky něco ukradnete nebo se třeba budete snažit vypáčit zámek u dveří do zamčeného sklepa, ztropí poplach a co nevidět si pro vás přijde neoblomný pán v brnění s emblémem městské stráže. Pak vám zbývá zaplatit pokutu, jít si posedět do lochu a nebo se s vojákem pustit do křížku. Což má ovšem za následek zvýšení vaší hledanosti a autority po vás půjdou ještě víc...

Rozhovory

S mnoha postavami určitě prohodíte pár slov. Na výběr budete mít vždy několik témat, ale nutno podotknout, že výběr je o dost chudší než v Morrowindu. Většiny běžných civilistů se můžete zeptat na město, ve kterém žijí, a „rumors“, tedy zajímavé klepy. Odpovědi na otázky ovšem nejsou příliš pestré a třeba zrovna na otázku na drby leckdy obdržíte v celém městě jen pět nebo šest různých odpovědí, což není mnoho. Důležitých osob se obvykle lze zeptat i na další věci.

Klíčovou roli při sdílnosti postav hraje jejich náklonnost k vašemu hrdinovi. Tu můžete zvyšovat pomocí speciální mezihry, ve které zkoušíte na dané NPC zapůsobit. Hříčka je to docela zábavná, i když při sedmdesátemdevátém pokusu už trochu repetitivní.

Příběh a vedlejší úkoly

Čekají na vás pochopitelně úkoly povinné i vedlejší, do kterých vás sice nikdo nenutí, ale jejichž splnění vám poskytne neocenitelný trénink a přinese cinkající zlaťáky či kvalitní vybavení. Ústřední linie se točí kolem poměrně nemilé skutečnosti. Síly Oblivionu – démonického světa nikoliv nepodobného našim představám o pekle – totiž pronikají do Cyrodiilu a jak už to tak bývá, vy jste jediný, kdo jim v tom může zabránit.

Hlavní příběhová linie je dost zajímavá, nicméně jak už to u her plných volnosti bývá, nejsou klíčové questy až tak dechberoucí, jako třeba v případě špičkových lineárních titulů. Pozornost hráče je totiž rozmělněna mezi desítky vedlejších úkolů. Tuto skutečnost nelze hodnotit ani negativně, ani pozitivně – jde prostě o to, jestli dáváte větší přednost rozlehlému a nalinkovaným dějem nespoutanému světu, a nebo máte raději strhující a pohlcující příběh, který nedává příliš prostoru k vlastnímu plánování dalšího postupu.

Vývoj postavy

Asi tušíte, že RPG vývoj postavy je jedním z hnacích motorů vašeho snažení. Model z Morrowindu zůstal do značné míry zachován, třeba i v tom, že si postavu tvoříte nikoliv vyplňováním nějakých bodů, ale v rámci úvodních momentů herního příběhu. Klíčem k dalšímu vylepšování hrdiny pak je časté používání jednotlivých dovedností. Je jasné, že bojovně naladěná postava bude častěji používat zbraňové dovednosti či blokování úderu, kouzelník jednotlivé školy magie a zloděj zase plížení a otevírání zámků.

Vedle rozvoje schopností si samozřejmě budete vylepšovat i svoji výstroj, výzbroj a inventář vůbec. Předmětů je v Oblivionu opravdu nepřeberné množství. Různé typy brnění, zbraní a štítů jsou samozřejmostí, některé z nich disponují zajímavými magickými vlastnostmi. Ovšem autoři si podle mého názoru správně řekli: „Všeho s mírou“. A to znamená, že nebudete měnit každou minutu magický meč s bonusem +19 za magickou sekeru s bonusem +20 - tak to tady nefunguje. Magické předměty jsou zde celkem vzácné, a leckdy v sobě kromě bonusů skrývají i postihy. Navíc některé magické zbraně se vypotřebovávají (například v případě, kdy s každým zásahem potěší nepřátele třeba ohnivým zraněním) a je třeba je doplňovat u specializovaných čarodějů, případně vlastními silami.


Boje a kouzlení

Oblivion sice není o masových bojích, samozřejmě se ale potyčkám nevyhnete. Vše probíhá v reálném čase a záleží tak nejen na vybavení a schopnostech vaší virtuální postavy, ale i na reakcích hráče.

Boje jsou sice zábavné, ale z praktického hlediska rozhodně ne ideální. To ostatně platí i o používání kouzel v boji – nejprve si ho musíte vybrat příslušnou klávesou (na klávesové zkratky lze ovšem přiřadit i různé zbraně) a pak ještě seslat další klávesou. Nejhorší je, že na obrazovce není žádná lišta, na které byste měli kouzla seřazena – prostě si musíte pamatovat, že třeba na „4“ máte paralýzu, na „5“ ohnivé kouzlo a na „6“ léčení. A to je škoda, protože kouzlící postavy mohou mít k dispozici opravdu nepřeberný repertoár zaklínadel. Zamrzí i to, že některé klávesové zkratky nelze přenastavit.

Po získání přístupu do magické univerzity – tzn. po splnění úkolů pro všechny magické gildy – si můžete vytvářet i vlastní kouzla. Tenhle prvek byl i v Morrowindu, ale i tak potěší. K bojům snad ještě dodejme, že tvrdost některých nepřátel je adaptibilní na sílu vaší postavy. I tak ale platí, že třeba na ogreho zpočátku vůbec nemáte šanci a naopak třeba obyčejného vlka v pozdějších fázích hry sejmete jednou ranou.

Hra prostě nabízí velké množství možností a volnosti, takže ani recenze, ani manuál, ani třeba návod nemůže všechny obsáhnout. Kromě všeho, co tu již bylo řečeno, můžete také svištět na jednorožci, nakazit se nemocí, stát se upírem, číst mraky knih (z nichž některé vám zvýší nějaký skill nebo odhalí neznámou lokaci), koupit si hned několik domů, pobíhat jen tak po krajině a sbírat byliny... Pokud jste jen trochu RPG pozitivní, budete se dobře (a dlouho) bavit.