The Dwarves

Jaká je herní adaptace od studia King Art Games? Především se drží literárního příběhu. Mladý a naivní Tungdil vyráží splnit úkol pro svého mentora do světa, o kterém nic moc neví. Dokonce ani to, že existují další trpaslíci. Středobodem jeho vesmíru je kovárna a knihovna, a během svého dosavadního života si popovídal maximálně s několika lidmi, kteří se vyskytovali poblíž.

Tungdil se na cestu nedostává v nejlepší době. Krajinou rezonuje proroctví o konci všeho. Temní elfové – zde älfové – mění životy obyvatel v pekelná muka, když před sebou ženou jejich oživené mrtvoly jako armádu. A do toho se pletou skřeti s touhou dělat to, co jim jde nejlépe: Zabíjet, zabíjet a zabíjet.

Není to hezký pohled a Tungdil, který se nejlépe cítí v útulném domově s knihou v ruce, musí uznat, že za určitých podmínek je sekera silnější pera. Jenže on je spíš ten písmák než ranař. Trpasličí válečníci a bratři Boïndil a Boëndal, které záhy potkává, ho ale naučí švihat zbraní jako Gimli.

Velký příběh o malých lidech 

Co se příběhové stránky týče, nechybí v trpasličím eposu žádná ingredience. Však si je také scenáristé po hrstech brali z Heitzovy knihy. Očekáváte-li podivná jména plná „r“ a přehlásek a apostrofů, hlášky, vtipy, rozumování a chování, podle kterého se poznají trpaslíci z high fantasy, nebudete zklamaní. Heitz totiž ve svých knihách nijak zvlášť se zažitým obrazem trpaslíků nepracuje – jeho hlavním přínosem je, že z nich dělá sólisty tam, kde obvykle hrají druhé housle.

Tungdil během putování samozřejmě zjistí i něco o sobě a druhých. V rámci zachraňování světa si uvědomí souvislosti mezi historií, politikou a lidskými povahami, pozná pravé přátelství, sílu proroctví a lásky či zaslepenost fanatismu. Skrz konfrontace s nepřáteli i přáteli postupně zraje v plnohodnotného trpaslíka.

571 stran Trpaslíků (2005, první v sérii) bylo zeštíhleno na přibližně 15 herních hodin, ale příběhová integrita tím netrpí. Dostanete všechny zásadní scény (velkolepou bitvou u Kamenné brány vše začíná), postavy (více jak deset spolubojovníků) a zápletky (Lot Ionan, další magusové a samozřejmě arcinepřítel Nod’onn). Události jsou tak dobře propojené, že vyseknuté části knihy nejsou cítit a snad jen hardcore fanoušek by je mohl scénáristům vyčítat.

Sekání a zatloukání

Jenže hra, to není jen příběh. Proto v The Dwarves najdete i RPG prvky. Sice jsou, stejně jako jejich majitelé, malé, ale rozhodně ne zanedbatelné. Trpaslíkům neladíte statistiky ani vybavení. Tady jde při přestupu na novou úroveň především o výběr bojových schopností. A ty stojí za to, i když jich je jen hrstka. Ať už jsou to extra silné rány kladivem, sekerová sekačka nebo fenomenální společné údery, v akčně taktických bitvách zažijete, jaké to je být mocným zakrslým válečníkem.

Může za to fyzikální engine, který umožňuje jednou ranou doslova rozstříknout nepřátele jako bláto anebo skrz ně poslat ničivou rázovou vlnu. Ta je smete jedním směrem. O využití na dramaticky vyhlížejících bojištích není nouze.

Co třeba natočit se tak, aby seismické vlny úderu šly k propasti? Hned je o deset nepřátel méně! Anebo je zatlačte k ohni a jednou ranou pošlete do plamenného objetí! Pak se natočte bokem a provalte ramenem jejich zástupy! A následně podsekněte klenbu a zavalte je kamennou lavinou! Možnosti bojišť jsou rozmanité a zábavné a přidávají bojové vřavě atraktivní rovinu. I po několika hodinách je to divácky tak zábavné, až občas opomenete sledovat situaci na celém bojišti. A to je problém.

Hloupost malých 

Umělá inteligence je místo, ve kterém The Dwarves skřípe jak špatně promazaný stroj. Nepřátelé jsou ještě celkem dobře provedení. Prostě po vás jdou nebo opakují dokolečka určitý vzorec chování. Předvídatelnost tu není na škodu. Vlastní trpaslíci? Tak u těch končí veškerá legrace. Ani četné pauzování a přerozdělování příkazů nepomáhá v čitelnosti jejich chování. Někdy sami naběhnou do bitvy. Jindy pronásledují utíkajícího nepřítele, zatímco kamarádi trpí pod přesilou. Nebo nejsou schopní zůstat „zamknutí“ na cíl a odmítají automaticky rychle dobíjet nepřátele sražené na zem.

Bitvy přitom svojí rychlostí a záplavou nepřátel vynucují spoustu taktického přemýšlení. Jenže je těžké velet vojákům, když nemají disciplínu! Spoustu bitev je možné prohrát, protože Tungdil někde dělá blbiny a nesoustředí se (když zemře Tungdil, je konec hry, ostatní postavy jsou v případě smrti do konce boje pouze omráčené). Chtě nechtě pak začnete celou kumpanii vnímat jako bandu blbečků, byť příběhově jde o rozvinuté osobnosti. Tím autoři srazili na kolena naši ochotu důvěřovat vážnému příběhu a chytrým rozhovorům.

Nedotaženost nelze omlouvat zkušenostmi studia King Art Games. Přestože jde o nezávislé studio s nižším počtem vývojářů, nejsou to žádná ořezávátka. Za posledních 15 let nabrali zkušeností třeba u Battle Worlds: Kronos, The Book of Unwritten Tales, Black Mirror 2 a dalších titulů. Je s podivem, že nedokázali pohlídat všechny části své hry.

V mnoha ohledech autoři rozhodnutím o zjednodušení nepokazili herní zážitek (vybavování postav, zkušenosti a schopnosti nebo vyprávění skrz textová okna). Jenže ten je vyvážen nestabilně. Momenty nadšení z kvalitně provedeného úderu nebo dobře sedícího příběhu se až příliš často střídají s proklínáním trpasličích mozků v bitvách. The Dwarves je tak určená hlavně pro fanoušky knižní předlohy nebo pro ty, kteří by pro kus ryzího trpasličího dobrodružství šli světa kraj a nevadí jim nedotaženost.