The Division 2

Ano, na první pohled se v Division nezměnilo nic. Opět se jedná o tzv. „looter shooter“ zasazený do ulic amerického velkoměsta. Nákaza vyhladila značnou část lidstva, v ulicích se pohybují ozbrojené gangy a část města je „Dark Zone“: místo vyhrazené pro vysoce riskantní mise, do kterých mohou zasahovat i ostatní hráči mimo vaši skupinu. Výsledkem je pak dokonale paranoidní atmosféra, kdy nevíte, jestli se cizí hráč bude chovat přátelsky, či nepřátelsky.

Změn si začnete všímat až postupně a Division je tímto přístupem podobná rozdílu mezi první a druhou Destiny. Úpravy hratelnosti se tedy víceméně drží toho, po čem hráči nejvíce toužili a o co si nejvíce psali – proč ostatně měnit celý koncept, když dle dostupných informací existuje více jak půl milionu hráčů, kteří v jedničce strávili přes 400 hodin.

Tvář je pryč

Zkusme se ale nejprve podívat na negativa nové hry. Původní Division měla skvělou atmosféru, která i dnes, dva roky od vydání, neztratila nic ze své působivosti. Malebně zasněžený Manhattan plný vánočních dekorací ostře kontrastoval s všudypřítomnou smrtí, zmarem a chaosem. Dvojka se posouvá na přelom jara a léta, tudíž po sněhu není ani památky, a zničené Spojené státy kvůli tomu vypadají tak nějak obyčejněji.

Přitom je ale ze všech koutů vidět obří „manpower“ ubisoftích studií – na hře jich pracovalo rovnou šest, tudíž jsou všechny lokace ve hře vyšperkované do nejmenších podrobností a míra detailů je neskutečná. Zkrátka, když si můžete dovolit vyčlenit desítky lidí na „zabordelení“ mapy, efekt se prostě musí dostavit. Jen už to zkrátka není tak neotřelé jako jednička se svou zimní atmosférou.

Stejně tak vás dvojka nevtáhne ani příběhem. Vzhledem k tomu, že se jedná víceméně o komornější MMO, vámi vygenerovaná postava zůstává ve všech cutscénách němá a působí jen jako tupý robot, kterému nepříliš sympatické či zapamatovatelné postavy opakovaně říkají věty ve smyslu: „Nemáš vůbec představu, jak je to taky těžký, máme málo lidí, takže ty teď běž a vystřílej nějakou významnou budovu.“

A tak běháte od jedné NPC ke druhé, odemykáte nové hlavní a vedlejší mise a jen s obtížemi si pamatujete jména nebo obličeje postav, které vám mise zadaly. Není to zkrátka The Last of Us.

A kritika do třetice: ačkoliv jsme v jedničce utopili pěkných pár desítek hodin hraní, ve dvojce jsme se uprostřed všech těch menu opět ztráceli. Je jich totiž hromada, jsou plná podsekcí a záložek, navíc z nich táhne dost konzolovitá pachuť a jsou zaměřená spíš na efekt.

Jasně, holografický inventář promítnutý před vaši postavu vypadá pěkně, ale navigace v něm je občas peklo. Orientace přestává být větším problémem, teprve až si po pár hodinách rozložení jednotlivých sekcí zapamatujete.

Právě z výše zmíněných důvodů jsme měli problém se do Division 2 pořádně ponořit. Ale konečně se dostáváme k tomu, proč jsme nakonec u téhle hry zase řádně vytuhnuli a hodláme se k ní v budoucnu opakovaně vracet.

Parta hic

V první řadě je potřeba říct, že druhou Divizi si můžete v pohodě zahrát sólo. Nebude se sice jednat o nezapomenutelný zážitek (především kvůli absenci pořádného příběhu), ale zvýšení obtížnosti, přidání nových taktických prvků a začlenění více vedlejších aktivit i událostí v kombinaci s vylepšenou AI dělá z tohoto dílu velmi solidní cover shooter.

Jak už je ale v tomto žánru pravidlem, největší porci zábavy dostanete v momentě, kdy si do týmu pozvete další hráče. Platilo to u Borderlands, platilo to u Diabla i Destiny a tady je to úplně stejné.

Jedničce bylo často vytýkáno, že je obsahově poměrně chudá, tudíž lze s povděkem kvitovat, že tentokrát už je situace jiná. Kromě hlavních a vedlejších misí tu jsou i další aktivity, na které můžete narazit během průzkumu mapy: ničení nepřátelských vysílacích věží, dobývání teritorií, záchrana rukojmí před popravou, lovení speciálních cílů, shánění unikátních předmětů… K tomu se ještě připočítávají neočekávatelné zvraty v Dark Zone, chystané raidy, PvP souboje a další události.

Hlavní náplní jsou především ze začátku kooperativní souboje typu PvE, kde Division 2 přidává milou novinku – pokud se k vám připojí hráč na nižším levelu, jsou některé jeho statistiky dočasně vylepšeny, aby byl hodnotnějším spolubojovníkem.

Jakmile se vám podaří vytvořit dostatečně dobrou partu, Division 2 získá ten správný náboj a udělá vše pro to, abyste měli stále co dělat. Navíc už se počítá s tím, že se vrátí fanoušci jedničky, tudíž je na to hra připravená.

Náročnější, větší, bohatší

Veteráni s desítkami odehraných hodin začnou narážet na novinky poměrně záhy. Ubyl tzv. „bullet sponge“ efekt, který způsobuje, že nepřátelé na vyšších úrovních spolykají tuny nábojů, ačkoliv se jedná o obyčejné chlapíky v tílku. Tentokrát se totiž odolnější nepřátelé oháknuli do pořádných pancéřovaných obleků, čímž je výše zmíněný efekt alespoň trochu vykompenzován.

Vývojáři navíc vylepšili umělou inteligenci, která je místy až překvapivě kvalitní (byť občas trošku hapruje). Každá z nepřátelských frakcí má několik typů jednotek. Ty jsou poměrně chytře rozděleny tak, aby vám nadělaly co nejvíce vrásek. Zatímco vás do krytu tlačí kulometčíci, technici s dálkově ovládanými náložemi k vám posílají jedno výbušné autíčko za druhým nebo se na vás sypou extra rychlí frajeři se smrtícími brokovnicemi.

AI hodně využívá pohyb po celém prostředí, tudíž stagnace znamená rychlou smrt. Přestřelky se často zvrhnou ve zběsilý kolotoč, což jim skvěle přidává na dynamice a nutí vás to neustále střídat zbraně či speciální skilly, abyste si s novou situací lépe poradili.

Konec příběhu není konec hry

Cílem příběhové kampaně je dostat vás na třicátou úroveň a připravit vás na endgame. Endgame byla jednou z více kritizovaných složek jedničky, takže i zde je vidět snaha celý systém vylepšit.

Po dosažení 30. úrovně se vám otevřou nové specializace pro vaši postavu a město ještě zaplaví další nepřátelská frakce Black Tusk, která vám bude dost drsně zatápět. Bude proto potřeba lépe rozmýšlet nastavení speciálních skillů, mezi které patří například možnost vypouštět bojového drona nebo aktivovat balistický štít, a využívat pokročilejších modifikací zbraní.

Z celé hry je dost silně cítit, že vývojáři už mají herní mechanismy víc v ruce a lépe ví, jak s nimi efektivně nakládat. Division 2 se proto hraje velmi podobně jako první díl, ale zároveň i dostatečně odlišně.

Navíc už od začátku nabízí dostatek aktivit k delšímu hraní, byť samozřejmě po zhruba 60–70 hodinách základní obsah přestane pomalu stačit. Pak je tu ovšem ještě Dark Zone, plánované zpřístupnění raidů a plán na řadu epizod po vydání, které budou k dispozici zcela zdarma.

A kde jsou ty nenáviděné mikrotransakce, ptáte se? Zastrčené v jednom podmenu s kosmetickými věcmi. Skutečně, za reálné peníze si zde koupíte maximálně tak lepší klobouk nebo sluneční brýle, které však na hratelnost nemají pražádný vliv. Na nejrůznější oblečení samozřejmě natrefíte i při plnění misí.

Co-op zábava s několika chybami

Druhá Divize nemá v žádném případě ambice přesvědčovat vás o tom, abyste překonali svoji nenávist k looter shooterům. Vývojáři moc dobře znají svoji cílovku a zapáleným hráčům jedničky jdou vyloženě na ruku. Hra je obtížnější, AI je lepší (až na občasné výjimky), aktivit je výrazně víc a už od začátku má hra poměrně promyšlenou endgame.

Nejvíc tedy kulhá příběh a upřímně řečeno nám psaní celého názvu, tedy Tom Clancy’s The Division 2, nejde úplně přes prsty. Přitom základní myšlenka je určitě zajímavá, vždyť je postavena na základě zhruba 20 let starého cvičení Operation Dark Winter, během kterého se mělo zjistit, zda by bylo možné ustát bio-teroristický útok velkého rozsahu – a výsledek nebyl zrovna nadějný.

Naštěstí po stránce hratelnosti funguje The Division 2 mnohem lépe než dva roky starý první díl a dokáže nabídnout dostatek skvělé kooperační zábavy jak nováčkům, tak ostříleným harcovníkům.