The DioField Chronicle

Jednoduše řečeno: Je to experiment. Experiment z žánru JRPG od studia Square Enix, které se nebojí tvořit nové značky a zkoušet, jaké mechaniky budou mít úspěch. Tak se pojďme podívat, jestli zkušenému vydavatelství jeho poslední pokus vyšel.

Liška ryšavá a liška modrá

I když jsem hru označil za experiment, na první pohled to na ní nepoznáte. Zdánlivě jde o klasické, nepříliš dobře vypadající JRPG, ve kterém hrají velkou roli dialogy, animačky, filmečky a pochopitelně také souboje. Setkáte se s kouskem světa, který sužuje válka a docházejí mu zdroje, což vede zúčastněné k tomu, aby se začali poohlížet po něčem, co jim poskytne převahu. Trošku jako v Gothicu s jeho těžařskou kolonií v Khorinisu.

Vy jako hráč nejste přímo napojeni na žádnou z válčících stran – vaši postavu je možné považovat spíš za spíš oběť celého toho běsnění. Následně se ovšem stanete součástí žoldácké skupiny Blue Fox, u jejíhož založení stojíte a jejíž růst a rozvoj máte na svých bedrech.

Příběhová premise to rozhodně není špatná, ale jako spousta dalších aspektů The Diofield Chronicle je i vyprávění poněkud zmatené a neucelené. Autoři používají několik různých vypravěčských postupů, různé formy dialogů, ale chybí konzistentnost. Jednou se vypráví pomocí stylizovaných ilustrací, jednou animovanými sekvencemi přímo ve hře, jindy sledujete rozhovory z tradičních JRPG, které nejsou nadabované a postavy doprovází textové pole jen nejrůznějšími povzdechy nebo velmi krátkými průpovídkami čerpajícími ze zvukové banky.

Je tedy opravdu těžké se ponořit do příběhu, čemuž nepomáhá ani skutečnost, že postavy jsou šablonovité a jen stěží si k nim vytvoříte nějaký vztah, protože i vedlejší mise související s jednotlivými hrdiny jsou dost o ničem. Motivace členů Blue Fox dělat to, co dělají, je schovaná někde v hlubinách scénáře, nevyřčená nebo schovaná v záplavě textu. Kdybyste se mě zeptali na atributy postav nebo aspekty jejich osobnosti, neřeknu vám víc, než že tam nějaká taková postava je, možná i jak vypadá, ale jméno by ze mě nikdo nevytáhl.

Můj hrad je tvůj hrad

Ve hře samozřejmě strávíte značnou část času na bojišti, ale ještě než se tam přesuneme, pojďme si projít centrum vaší žoldácké organizace. To mi nejvíc připomíná základnu Šedých strážců z rozšíření pro první díl Dragon Age, které jsem si velmi oblíbil právě kvůli manažerskému aspektu. I v The Diofield Chronicle hráči postupně otevírají nová podlaží a křídla základny, stejně jako roste počet postav a NPC, s nimiž lze mimo mise interagovat. Někdy dostanete quest, jindy jen přednastavený dialog o ničem.

Je smutné, že si autoři dali tolik záležet na tvorbě domovské základny Blue Fox, která ale ve výsledku může zůstat v podstatě nevyužitá. Základní myšlenka je, že si mezi misemi skočíte za specialisty z řad NPC, abyste si pořídili nové vybavení nebo začali investovat do různorodých talentových stromů, vyvíjeli nové zbraně nebo schopnosti a také tu a tam zainvestovali například do zlepšení stravovací situace rekrutů nebo celkové kvality základny, což se pak promítá do pasivních zlepšováků v soubojích.

Je to ale myšlenka, která zůstala v praxi nedotažená, což je vůbec pro Diofield Chronicle typické. Už jsem psal o tom, že odměnou za návštěvu vám leckdy bude jenom plytký dialog. Dalším podivným designovým rozhodnutím je možnost rychlého přesunu po základně, když by přitom úplně stejný čas zabralo na místo normálně dojít. U rozlehlé pevnosti z třetího dílu Dragon Age je to ještě pochopitelné, tady vyloženě zbytečné a ukazuje to, že autoři svoje nápady neměli úplně pevně v rukou.

Na pevnosti Blue Fox je navíc vidět podprůměrné technické zpracování hry. Ta sice míří i na nejrůznější konzole a věřím, že kdybych ji hrál například na Switchi, tak nad zpracováním tolik nepřemýšlím, ale na velké obrazovce u stolního PC je nevalný technický stav velmi dobře znát. Základna je prázdná, nepříliš dobře otexturovaná, a byť nabízí slušný hudební podkres, stejně si ho po chvíli pravděpodobně ztlumíte, protože se začne hodně rychle opakovat.

Táhni v reálném čase

Jelikož pobyt v domovské základně nedává příliš smysl, je načase zamířit ven do světa. Hráč na mise vyráží od velkého plánovacího stolu s pěkně zpracovanou mapou, která má ale příšerné ovládání určené pro joysticky s mnohem lepší citlivostí, než jakou nabízí klávesy WSAD, a tak je občas docela umění trefit misi, na kterou se chcete vypravit.

Jakmile ji zvolíte, začíná fáze příprav před bitvou, která je jednak velmi detailní, jednak redukuje nutnost trávit čas přímo v pevnosti na nezbytné minimum. V podstatě všechno, co jste si mohli vyběhat mezi NPC v pevnosti, si totiž můžete zařídit z přehledného a rozsáhlého menu přímo před samotnou misí. A tím myslím opravdu všechno, včetně výzkumu a nákupu vybavení. Hra by si vlastně vystačila jen s příběhovými sekvencemi, dialogy, mapou a samotnými boji. Tak proč se vývojáři snaží tvářit, že čas strávený v pevnosti je stejně důležitý jako všechny ostatní aktivity?

No dobrá, přestanu se už nad podivnou implementací tohoto prvku rozčilovat. Jakmile si navolíte všechno potřebné vybavení a rozdáte talenty, je čas se zamyslet nad složením party.

V základu jsou k dispozici čtyři postavy, ke kterým se ale můžou přidat... No, něco jako pážata, přičemž po spárování si hlavní postava půjčí něco ze schopností svého pomocníka. Nemusíte tak s sebou například do všech bitev vodit dedikovaného tanka, protože stačí, když postavu s taunty a stuny přidělíte například k oplátovanému rytíři, který pak utankuje vše potřebné.

Mohlo by se zdát, že mluvím spíš o nějaké MMO hře, kde si hráči rozdělují role na healery, DPS a tanky, a vlastně to není úplně nesmyslné přirovnání. Na tomto rozdělení je celý soubojový systém The Diofield Chronicle postavený. Souboje nejsou na rozdíl od většiny ostatních JRPG tahové, ale realtime. Můžete si je představit jako takovou MOBA hru pro chudé, kde se nebojuje se zástupy nepřátel o lajny, ale s hrdiny proti několika dalším postavám, přičemž namísto tlačítek jako Q nebo E si hru pěkně zapauzujete, abyste použili některou ze speciálních schopností.

Koncept je to nadmíru zajímavý, ale taky velmi bolestivý na ovládání. Oproti všem ostatním ovládacím prvkům jsem tady byl opravdu rád, že mám hru k dispozici s myší a klávesnicí, a ne s ovladačem, protože realtimové souboje se takhle hrají lépe a jsou alespoň o něco přehlednější.

Pointou většiny bitev je porazit všechny nepřátele, ať už formou prostého vybíjení, nebo například držení pozic, doprovodu karavany a podobně. Princip je však vždycky stejný – chcete vzít jednu postavu se spoustou životů, která na sebe natáhne nepřátele, léčitel ji udržuje naživu, útočníci se zaměří na páchání škod a vy jen tu a tam přehodíte pozice postav, protože i nepřátelé se občas snaží použít speciální schopnosti.

Jenže zatímco vaše schopnosti můžou nepřátelům způsobit nejrůznější typy poškození a k tomu přidat i nějaké ty debuffy (náchylnost ke zranění a podobně), nepřátelé to jaksi neumí. Asi největším nebezpečím se pro mě tak stalo zmrazování, které se mi ale často podařilo zrušit obyčejným léčivým kouzlem.

Není mi taky úplně jasné, jak funguje dosah zbraní nablízko. Podobně jako u taktických a tahových RPG, i tady hraje roli pozicování jednotek, ale pokud rytíř na koni jen někoho naláká a ujíždí pryč, nemělo by být určitě možné útokem zblízka do zad působit větší poškození, protože by měl, vzhledem k vzdálenosti, proběhnout útok z dálky. Podobně bizarních, obtížně pochopitelných situací a interakcí je ve hře bohužel plno.

Není to tebou, je to tvým vybavením

Jakmile pochopíte, jaký styl přemýšlení si od vás hra žádá, nejsou souboje nikterak těžké, a občas je dokonce úsměvný časový limit, v němž za bonusovou odměnu máte misi dohrát. Pokud se někomu z vývojářů zdálo osm minut jako těžce dosažitelný milník a já úkol splním za tři minuty, jsem buď génius (pochybuju), nebo je hra špatně vyvážená.

Taky není ideální, že jste nuceni používat specifické vybavení, abyste si vůbec mohli sestavit nějaký funkční build. Postavy a archetypy sice disponují talentovými stromy a pasivními schopnostmi, ale v praxi se nic z toho nepřenáší do bitev, protože rozložení sil se odvíjí od zbraně, kterou každá postava disponuje.

To je bezpečně největší prohřešek The Diofield Chronicle, protože se hráči musí rozhodnout mezi tím, jestli chtějí (často velmi výrazně) slabší kus vybavení, které ale disponuje šikovnými schopnostmi, nebo sáhnout po něčem papírově silnějším. Pak budou způsobovat automatickými útoky větší poškození, ale zase jen těžko najdou schopnosti, které by třeba opravdu chtěli využít.

To je pro The Diofield Chronicle opět typické. Víte, že byste chtěli nějakým způsobem hrát a prozkoumávat svoje možnosti, ale vlastně to nemá smysl, protože hra vám buď nedá prostor (dialogy a příběhy postav), nebo vám jasně řekne, v jakých mantinelech se smíte pohybovat (zbraně a schopnosti).

Na druhé straně je potřeba přiznat, že hra má díky realtime soubojům docela svižné tempo, a tak se příběhem budete poměrně rychle posouvat, což by mohli ocenit fanoušci JRPG, kteří nemají příliš času na dlouhé tahové souboje a miliony zásadních dějových rozhodnutí a třeba jen touží po troše té asijské středověké fantastiky.

Chudý příbuzný lepších her

To nic nemění na faktu, že Diofield Chronicle není moc dobrá hra. Hráči je de facto zabráněno experimentovat se složením družiny postav a jejich schopnostmi. Ovládání bude trpět na konzolích, stejně jako trpí na PC, jen v jiných chvílích. A příběh zaplněný nezajímavými postavami to nezachrání.

Pokud máte chuť na podobně stylizovanou záležitost, sáhněte raději po kvalitnějších kusech, jako je série Xenoblade, kde je experimentování se souboji a partou vaším denním chlebem, nebo si počkejte na trošku jiný soudek zábavy v podobě Persony 5 Royal, která se blíží do Game Passu. Ovšem v případě, že patříte ke skalním fanouškům žánru a formátu, The Diofield Chronicle klidně vyzkoušejte, zase taková tragédie to není.