The Devil in Me

Kolem čtvrtého dílu série The Dark Pictures: The Devil in Me ovšem panovaly tak trochu obavy. Hra nestihla halloweenský termín, což mohlo signalizovat problematický technický stav. Pak tu byly otázky, zda zvládnou Supermassive Games vydat dvě hry bez toho, aby jedna z nich působila rozbitě. Odpověď zní: Ano, zvládnou. Žádný průšvih se naštěstí nekoná a The Devil in Me je přesně tím typem hororu, který mají fanoušci studia rádi.

Předlohou vyprávění byla skutečná postava (bez spoilerů)

Příběh se točí kolem pětice dokumentaristů, kteří přijíždějí do hotelu na ostrově za účelem natáčení snímku o postavě H. H. Holmese. Holmes je skutečná historická postava, které se přezdívá „první sériový vrah Ameriky“. Na sklonku 19. století si nechal v Chicagu vybudovat hotel, ve kterém zavraždil několik lidí. Podle senzačních historek v labyrintu místností a spletitých chodeb zabíjel své oběti často za pomoci smrtících pastí. Svoji ďábelskou „dílnu“ měl Holmes ukrytou hluboko ve sklepě budovy. Za kostry zbavené masa i orgánů poté inkasoval tučné sumy. 

Hotel, do něhož se pětice dokumentaristů vypravuje, je postavený po vzoru Holmesovy továrny na smrt. Jak asi tušíte, někdo to s inspirací poněkud přehnal, a skupina se tak brzy ocitne v pasti, která připomíná smrtící únikovku.

Jak je u hororů od Supermassive zvykem, The Devil in Me je čisté béčko. Právě proto si však autoři zaslouží zvláštní chválu za to, jak pečlivě přistupovali k některým prvkům příběhu, na které spousta jiných hororů rezignuje. Jak během útěku z ostrova nacházíte různé stopy, které po sobě zabiják zanechal, dílčí náznaky v jeho charakteru, motivaci a způsobu, jakým zde svůj ďábelský projekt vybudoval, do sebe postupně zapadají. Vy tak mimoděk postupně skládáte profil vraha.

V kůži dokumentaristů něco takového dává smysl a je to poměrně motivující, nepovinná aktivita. Vyžaduje to samozřejmě pomalejší postup hrou, prohledávání každého kouta a důsledné shromažďování secretů, výsledkem je ale o poznání lepší zážitek ze hry, než když běžíte jak pominutí směrem k nejbližším odemčeným dveřím. Utíkat ovšem budete: Místní zabiják v buřince připomíná křížence Řezníka s panem Tau, takže jakmile se objeví na scéně, slibuji, že vám dobře nebude.

Jak už bylo řečeno, The Devil in Me je rozhodně béčko a jako takové pracuje hodně s nadsázkou, ale promyšlenost a skryté souvislosti, které na vás hra vyloženě nekřičí, mě v rámci zápletky mile překvapily. Akorát na ně potřebujete ovládat některý významný cizí jazyk, protože hra bohužel neobsahuje češtinu.

Ha-ha, tady je mrtvol

Pokud jde o samotnou pětici hrdinů, jedná se spíš o průměr. Nejstarší z nich, režisér a obsesivní kuřák Charlie, mě bavil asi nejvíc, skvělou práci na dabingu odvedla i herečka Jessie Buckley v kůži moderátorky Kate. Na opačném pólu je kameraman Mark, jehož dabing působí poněkud bezvýrazným, „mrtvým“ dojmem, a to i v momentech, kdy Marka s vypětím všech sil udržujete naživu.

To, že postavy plácnou vtip v momentu, kdy by se duševně zdravý civilista pravděpodobně pokálel v koutě, je už takový evergreen série a děje se to i tady. Je ironií, že antologie dává hráči možnost ovlivnit charakterové vlastnosti místních postav, ačkoliv jejich lidskost se v některých momentech zcela vytrácí. Ukazatel psychického zdraví by přitom možná nemusel být od věci – vzpomeňme si třeba na starší horor The Thing, kde vám postavy pod tlakem mohly páchat sebevraždy nebo se mezi sebou začít střílet. Podobná mechanika by se hodila i sem.

V posledku musím zmínit postavu knihovníka, který představuje pojítko mezi hrami The Dark Pictures – ano, i tentokrát je naprosto skvělý a návraty k němu mezi jednotlivými dějstvími, kdy otcovsky hodnotí váš postup hrou, byly vždy velmi vítané.

Hororové pošušňáníčko pro oči i uši

Pokud jde o technickou stránku hry, The Devil in Me vypadá po většinu času velice pěkně. Je potěšující vidět, jakou cestu autoři urazili od původního vydání Man of Medan ještě na staré konzole. V rámci krátkého úvodu jsem měl pocit, že postavy mají trochu strnulé výrazy, když ale na scénu vstoupí ústřední pětice, dokáže technika Supermassive Games pokrývat jak přesvědčivou mimiku, tak nejjemnější detaily v obličeji.

To nejlepší na hře ovšem představuje nasvícení, s kterým si autoři náramně vyhráli. V The Devil in Me často bloudíte po temných koridorech, které osvětluje jen úzký kužel vaší baterky, v němž poletují částice prachu. V momentech, kdy jsou na stěnách rozsvícené lampy, je naopak jejich silné světlo až oslepující. Šedobílá záře měsíce zase propůjčuje nádhernou atmosféru pasážím odehrávajícím se venku. Platí to obzvlášť, pokud váš displej podporuje HDR, ale i bez této technologie se bude na co koukat.

Na PS5 hra využívá haptiku ovladače DualSense, což rovněž pomáhá lépe prodat některé momenty. Mimochodem, na konzoli rozhodně doporučuji hrát v Performance módu. Možná sedím příliš daleko od televize, ale rozdíl v kvalitě grafiky jsem ve 4K nezaznamenal, zato v 60 fps se postavy mnohem lépe ovládají.

Pokud jde o nazvučení, je to snad ještě lepší než grafika. Většinu času strávíte blouděním po hotelových chodbách, připravte se tedy na hrozivé vrzání a skřípání ze všech stran. Obzvlášť v roli Erin vybavené sluchátky a mikrofonem je to mela. Autoři umí správně odhadnout, kdy hráče vystresovat pomocí gradující hudby a doprovodného audia, a kdy je naopak efektivnější mrtvé ticho doprovázené jen slyšitelným dechem vaší postavy.

Co se obávaných bugů týče, zažil jsem pouze jeden. Při jednom návratu do hry se mi asi na pět až deset minut rozbil mix zvuku, takže hlasy postav přicházely téměř jako ze vzdálené vysílačky. Dost mě to vyděsilo, ale problém jsem vyřešil buď já, a to snížením a následným zvýšením hlasitosti dialogů, nebo se vyřešil sám v následujícím filmečku. Jinak vše bez problémů.

Jen drobné změny v hratelnosti, zato vydrží déle

Co se hratelnosti týče, pokud jste hráli některou z předchozích her série The Dark Pictures, Until Dawn nebo The Quarry, zhruba víte, co čekat. The Devil in Me je opět interaktivní film, který se skládá z průzkumu a quick time eventů (QTE). Při těch může každá z hlavních postav zemřít.

Pravděpodobnost smrti můžete upravit tak, že si na začátku hry zvolíte jednu ze tří obtížností. Na tu prostřední se mi při prvním průchodu hrou dožily konce dvě z pěti postav. Ošemetná pro mě a osudná pro postavy byla především mechanika dýchání, kdy ve vypjatých situacích musíte zmáčknout dvě stejná tlačítka krátce po sobě. Velký pozor si dávejte na momenty, kdy kurzorem v rámci QTE míříte na vybranou věc nebo postavu, kterou chcete zasáhnout – regulérní a šťastnější volbou může být někdy i nic nemačkat, byť se k tomu budete cítit hrou vybízeni.

Autoři se tentokrát pokusili postavy trochu odlišit i co do herních mechanik. Mají k dispozici odlišné druhy světel, díky nimž vidí na cestu. Navíc disponují předměty, které jim dovolují zvláštní interakci s prostředím. Mark má vedle foťáku tyč, s kterou dosáhne výš, Erin mikrofon dovolující navigaci pomocí zvuku, Charlie je schopný otevřít zamčené schránky bez klíče.

Jedná se spíš o kosmetické věci, na které budete dost možná zapomínat, jsem ale rád, že autoři netlačí pojetí pěti dramaticky odlišných herních stylů. Síla The Dark Pictures totiž tkví v tom, že je každý snadno pochopí, hratelnost a tempo tu bývají vždy svižné a konzistentní. Tomu koneckonců odpovídají i roztomile jednoduché „hádanky“.

The Devil in Me trvá o něco déle než předchozí hry antologie, dohrání mi trvalo sedm a půl hodiny. Jde to nejspíš i rychleji, pokud budete méně času věnovat průzkumu.

Na škále strašidelnosti hodnotím The Devil in Me nad tituly jako Little Nightmares nebo The Medium, takový Resident Evil 2 nebo nedejbože Outlast to ale není. Pokud vás hra přece jen nervuje, zkuste si uvědomit, že reálné nebezpečí hrozí vašim postavám v rámci QTE. Ty sice mohou přijít i nenadále, lépe se mi ale dýchalo s vědomím, že vaše postava vlastně nemůže natáhnout bačkory během klasického průzkumu.

Extra obsah, který není do počtu

Po dohrání The Devil in Me si určitě pusťte některý z dokumentů o hře. Podobné materiály připomínají bonusy k filmům a osobně mě moc mrzí, že je nenacházíme u většiny her. Nabízí zajímavý pohled do zákulisí vývoje i na postavu sériového vraha H. H. Holmese.

Také se vyplatí neignorovat jednotlivé odhalené stopy ve vaší databázi, které vám pomůžou pochopit skryté souvislosti děje. Po jednotlivých lokacích jsou rozmístěny i mince, s jejichž pomocí odemykáte modely postav v databázi hry (něco podobného má i Resident Evil 2 nebo The Last of Us). Osobně bych byl radši za galerii pěkných artworků, ale budiž. Pobavilo mě pomyšlení na to, jak si sbírání „penízků“ nachází cestu do všech žánrů, protože lidskému mozku asi lahodí sbírat mince, ať už je to v rámci Maria, nebo The Devil in Me.

Hry ze série The Dark Pictures nabízí možnost hrát až v pěti hráčích s tím, že každý ovládá postavu, kterou si předem určí. Hrát můžete i online s jedním kamarádem, kdy se nestřídáte, nýbrž hrajete současně. Jednotlivé postavy mezi sebou mohou komunikovat, takže pokud vás spoluhráč naštve, klidně mu to vytmavte!

Multiplayerové módy The Dark Pictures bývají občas přehlíženy, i po letech se přitom jedná o vynikající a inovativní způsob hraní s přáteli, při kterém vznikají velmi vtipné situace. Vzhledem k jednoduchému ovládání přitom nemusí být vaši spoluhráči ani velcí herní fanoušci. Pokud si některou z her pořídíte, určitě zkuste někoho sehnat, je to velká švanda.

Supermassive umí

Kolekce The Dark Pictures je v herní branži celkem unikátní projekt – vždyť kolik znáte her s touto úrovní produkce, které by vycházely každý rok? Přiznám se, že mi v dnešní době maximálně vyhovuje i místní intenzita zážitku bez tempo brzdících vedlejších úkolů a open worldů. Příjemná délka cílí na publikum, které hře nechce zasvětit desítky hodin a týdny a měsíce trávit konzumací jejího obsahu.

Fakt, že Supermassive v The Dark Pictures Anthology rok co rok radikálně mění zasazení (příště se podíváme do vesmíru) mi bohatě vynahrazuje menší změny v hratelnosti, která funguje. Když si k tomu připočtu stále poměrně unikátní zážitek plynoucí ze hry více hráčů, není nad čím dumat. The Devil in Me jsem si užil od začátku do konce a můžu vám ho, spolu s celým projektem The Dark Pictures, jednoznačně doporučit.