The Dark Pictures: Little Hope

Verdikt
60

Supermassive Games opět sází na stejný recept a opět končí pár stupínků pod svou vydařenou AAA prvotinou Until Dawn. Fanoušky odpočinkových hororů ale může Little Hope potěšit, zvlášť ve slevě nebo v Game Passu.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Supermassive Games
Vydání: 30. října 2020
Štítky: horor, first person, adventura

Britské studio Supermassive Games by si mírně nepozorný čtenář mohl splést se zámořskými Supergiant Games, názvem ale podobnost končí. Zatímco druzí jmenovaní vydávají jednu pecku za druhou (naposledy se blýskli prakticky bezchybným hitem Hades), v případě Supermassive jsou výkony přinejlepším rozporuplné.

Po řadě menších i větších projektů na PS Vita se vývojářský tým blýskl s povedeným Until Dawn z roku 2015, po němž ovšem následovaly roky nepříliš úspěšného experimentování. Kdo si dnes vzpomene na kolejnicovou střílečku ze světa Until Dawn pro PSVR, případně na kooperativní detektivní dobrodružství Hidden Agenda na mrtvou platformu Playlink? O zcela otřesném dalším pokusu navázat na mytologii Until Dawn s VR titulem The Inpatient se ve slušné společnosti nemluví, stejně jako o o kooperativní taktické střílečce Bravo Team.

Po řadě pokusů (a hlavně omylů) se studio rozhodlo pro návrat k žánru, který mu přinesl největší úspěch, a oznámilo novou značku The Dark Pictures, jakousi antologii několika nesouvisejících strašidelných příběhů ve stylu Until Dawn.

Loni jsme mohli okusit první část s podtitulem Man of Medan, která ale bohužel nedosáhla kvalit Until Dawn. Rok se s rokem sešel a Supermassive se přihlašují s druhou epizodou nesoucí výmluvný název Little Hope. Nesourodá skupinka hrdinů v nouzi, městečko s temnou minulostí, čarodějnické procesy, to vše vás má na nějakých 5 až 6 hodin zabavit a nadto inspirovat k opakovanému průchodu s jinými rozhodnutími.

Little Hope je, podobně jako jeho předchůdce nebo opakovaně zmiňovaný Until Dawn, především interaktivním filmem. Samotného hraní je pomálu a omezuje se z velké části jen na volby v rozhovorech, případně na quick-time eventy v akčnějších pasážích.

Jinak se budete pomalou chůzí pohybovat po okolí a hledat hrstku aktivních předmětů, které vám mohou odhalit něco z příběhového pozadí, případně poskytnout kratičký náhled do budoucnosti a varovat vás před možným nebezpečím. V hratelnosti se tedy Little Hope nijak výrazně neliší od předchozích žánrových iterací Supermassive Games.

Kde už jsem to jen viděl?

Přestože jsme v předchozích odstavcích vzpomínali na Until Dawn, při hraní Little Hope nám na mysl nejčastěji přicházela úplně jiná herní značka – Silent Hill. Těžko říct, zda jí vývojáři svým novým počinem skládají hold, nebo ji prachsprostě vykrádají, ale styčných bodů je tu opravdu velké množství: přímo dějových, ale i těch, co se týkají celkové atmosféry nebo pojetí podivných monster, která v opuštěném městečku (další podobnost!) číhají.

Little Hope ze slavné ságy od Konami v mnoha ohledech přímo cituje. Cesta autobusem (Downpour) je narušena objevením malého děvčete (první Silent Hill), které zjevně ukrývá temné tajemství a neustále před vámi utíká (opět Silent Hill 1, ale i Homecoming). Cesta od rozbitého autobusu neprostupnou mlhou a lesem mi opravdu VELMI silně evokovala úvodní putování Jamese Sunderlanda (Silent Hill 2) a mohli bychom pokračovat dál, třeba až k tajemnému snědému cizinci, který sice tentokrát nemá poštovní uniformu, ale kryptický je víc než dost.

V Little Hope sice neřádil temný řád, ale k tomu, aby si městečko získalo stigma prokletí, stačily puritánské čarodějnické procesy, které se tu konaly v 17. století. Problémy se vinou celou lokální historií a když do něj pětice hlavních hrdinů dorazí, je dávno opuštěné, protože po krachu místní textilní továrny zkrátka pro obyvatele přestal existovat jakýkoli důvod, aby se tu dále zdržovali.

Kdo přežije: New England Edition

Do takto rozdaných karet přichází naše skupinka univerzitních studentů, kteří pod vedením svého profesora vyjeli na školní výlet. Připravte se na samé archetypy: lehce neurotického učitele s vůdčími sklony, přidrzlou krátkovlasou koketu, zdánlivě zamlklého mladíčka (v jehož roli se objevuje Will Poulter známý třeba z Revenanta), urostlého hocha, který má s koketou jakési techtle a celý ansámbl uzavírá 48letá Angela, která se rozhodla, že si na stará kolena doplní vzdělání.

Ačkoli má každá postava jistou možnost vývoje, odemykatelné charakterové vlastnosti a systém vzájemných vztahů s ostatními, nemůžeme bohužel říct, že bychom si kteroukoli z nich zvlášť oblíbili. Little Hope má po vzoru svých předchůdců schopnost vyprávět příběh bez ohledu na to, zda některá postava zemře (nebo zemřou všechny) a nestalo se, že bychom se snažili někoho záměrně dostat ze šlamastyky.

Hned dva hrdinové to až na konec nedotáhli. V prvním případě nese vinu nezvládnutá poslední sekvence v quick-time eventu, která měla za následek na pohled velmi bolestivou penetraci oční bulvy kovovou tyčí, ve druhém případě jsme ale bohužel museli pokazit něco ve vzdálenější minulosti, protože jsme v danou chvíli ani nedostali šanci postavu zachránit. Zamrzelo to především z toho důvodu, že k druhé smrti došlo v samotném závěru.

Takže ano, úmrtí postav umí zabolet, i když, jak už jsme psali, zrovna niterný vztah jsme k nim neměli. A neměly ho ani ony k sobě navzájem. Nevíme, zda měli scenáristé v plánu vykreslit protagonisty jako skupinu citově okoralých cyniků, ale když děvčeti před očima monstrum zmasakruje přítele, k němuž se půl hry intimně tulilo, a ono na to prakticky nijak nereaguje, začne narativ poněkud skřípat.

Obecně jsou občas interakce ve skupině skutečně prapodivné. Dobrá, něco by se dalo připsat žánrovým klišé (postavy připodobňují svou situaci k hororovým filmům, ale samy se dopouštějí naprosto klasických chyb), ale při hraní jsme si opakovaně ťukali na čelo, protože jsme hrdinům jejich chování zkrátka nevěřili.

Za všechno může čas

Celý příběh se točí kolem prolínání časových rovin, opakování událostí napříč historií a objevování vlastních vnitřních démonů. Při toulkami městem se hrdinům před očima odehrávají výjevy z procesů 17. století, v nichž figurují jejich dokonalí dvojníci, sami ale mají možnost události ovlivňovat, a dost možná si tak ze svízelné situace pomoct.

Nemůžeme se ale ubránit dojmu, že celá temná minulost honů na čarodějnice by šla vytěžit daleko lépe. Zajímavá postava fanatického reverenda se nikdy nedočká uspokojivého vývoje, celá řada otázek zůstane nezodpovězena a rozuzlení historické linky absolutně postrádá pointu a vrchol. Celkový dojem aspoň trochu zachraňuje úplný závěr, který dokáže překvapit a kousky skládačky díky němu zapadnou na ta správná místa.

Mrzí nás ale, jakým způsobem v Supermassive nakládají s hororovými elementy. Stará známá poučka praví, že jakmile ukážete divákovi zlo v plné kráse, přestane se ho bát, a autoři se tentokrát nedokázali dostatečně dlouho držet na uzdě. Hra nejlépe funguje na začátku a v náznacích, kdy z každého démona minulosti vidíme jen část, a to z nějakého efektního kamerového úhlu.

Poté se už Little Hope příliš okatě spoléhá na prosté lekačky. Rozšklebenou tvář zombifikované ženštiny v dobovém čepečku uvidíte tolikrát, že začne spíše otravovat. Hra není sofistikovaným mysteriózním thrillerem, mnohem víc připomíná klasické slashery. Přesto musíme design zlých bytostí pochválit a jedním dechem politovat, že s nimi nebylo naloženo lépe.

Akci jen po soustech

Autoři také projevili kreativní impotenci v akčních pasážích. Například prostý útěk po asfaltce rozfázovali do zpomalených střihů, které se navíc přepínají mezi dvěma postavami. Útěk před pekelnou hrozbou by mohl adrenalinově rozpumpovat krev, to by se ale celé konání nesmělo omezovat na prosté střídavé mačkání dvou tlačítek, na které navíc máte pokaždé až nesmyslně velkorysý časový limit. A naopak, analogy jsou samozřejmě nepřesné zrovna ve chvíli, kdy máte v omezeném čase přesunout zaměřovač do vyznačeného místa na obrazovce, abyste třeba přetáhli zlobivce kladivem.

Kromě toho, že jsou hratelné sekvence prakticky neustále přerušovány animacemi, vás také čeká několikrát opakované intermezzo v jakési knihovně příběhů, kde Kurátor hodnotí váš dosavadní postup, a dokonce vám nabízí nějaké ty rady a nápovědy. Bohužel mu chybí charisma Petera Stormarea, který si střihl roli psychiatra v Until Dawn. Navíc mají tyto okamžiky efekt, který jsme pracovně nazvali „příběhová linka v Assassin’s Creedu ze současnosti“ – víc než cokoli v nás budí hněv a zvolání: „Pusťte mě zpátky!“

Abychom nebyl jen negativní, díky zdařilé grafice a hře se světly z baterek se daří kouzlit slušnou atmosféru, a pokud si občas rádi odpočinete u popcornových hororů, asi se těch pár hodin budete bavit. I my se ostatně do Little Hope chceme ještě jednou vrátit a zkusit schválně volit jinak, abychom viděli, jak moc nás za to příběh vytrestá. Při prvním průchodu jsme šli velmi najisto a na první pohled nejlepší cesta se zpravidla ukázala jako ta vhodná.

Obličeje postav a jejich mimika rozhodně stojí za pochvalu, tedy s výjimkou strašidelné holčičky Mary, která v té záplavě realismu působí lehce mutantním dojmem (a to nezáměrně). Herecké výkony v dabingu jsou ale spíše zapomenutelné, snad s výjimkou Angely, ženy ve středním věku, která je tak protivná a nepříjemná, že se zkrátka musíte těšit na to, jakou kousavou urážku vypustí z úst příště.

Suma sumárum Little Hope nijak zvlášť nenadchne, ale ani neurazí a do současných pošmourných dní jde o zajímavou kratochvíli, kterou si navíc můžete vyzkoušet i v kooperaci. Výhodné to bude hlavně v patřičné slevě nebo v Game Passu, kde je i Man of Medan. 

Už nyní víme, kam se Dark Pictures Anthology vydá příště. Epizoda House of Ashes nás napřesrok vezme do Afghánistánu a soudě dle první ukázky, kterou můžete zhlédnout po dohrání Little Hope, si autoři opět vybrali zajímavou látku ke zpracování. Snad to napotřetí konečně vyjde s plnou parádou.