The Dark Pictures: Directive 8020

Ticho prolomilo až na Gamescomu, a pokud můžu soudit z půlhodinové prezentace za zavřenými dveřmi, dvouletý klid na vývoj tvůrcům prospěl. Nová sci-fi epizoda z vesmírné lodi Cassiopeia na cestě na potenciálně obyvatelnou planetu Tau Ceti f, kterou napadne mimozemská hrozba, na první dobrou působí, že by mírně vyčpělou sérii, těžící z hororových klišé, mohla ve vícero ohledech pošoupnout správným směrem.

Pokud tedy za správný směr považujete ten, kdy působí víc jako klasická akční adventura moderního střihu stojící na plížení, nejen jako interaktivní film proložený pasážemi se sbíráním předmětů a občasnou akční sekvencí se správným načasováním mačkání tlačítek.

Nebojte se, ani o tyhle pasáže nepřijdete docela, stejně jako o pořádně nechutné způsoby smrti v případě neúspěchu. Spoustu rozhodnutí ale učiníte zkrátka (mnohdy i nevědomky) v reálném čase samotným hraním, nikoliv výběrem z nabídky.

V prezentované ukázce jsme mohli sledovat pilotku Briannu Young z pohledu s kamerou za zády a s o poznání volnějšími možnostmi pohybu – může si přidřepnout a různě se schovávat za překážkami, případně se pokusit bojovat, ale konvenčními metodami nemá proti monstrům valnou šanci. Spolehnout se tedy musí na tichý postup a technologické vychytávky, které jí pomohou vesmírného vetřelce odlákat.

Stejně jako předchozí hry série, i Directive 8020 se inspiruje u filmových žánrových klasik. Vesmírnou lodí prorůstá mimozemský organismus, který na sebe dokáže vzít podobu kohokoliv z posádky, což znamená, že si nikdy nemůžete být jistí, jestli o pomoc volá reálný kolega, anebo mimik. „Představte si Carpenterovu Věc, ale v hlubokém vesmíru,“ vybídl nás kreativní ředitel Supermassive Games, Will Doyle. Kromě Věci si hororové pojivo půjčují také z Horizontu událostí nebo z Vetřelce.

Chybět nemohou ani slavné tváře. Hlavní hrdince Brianně Young svou podobu a hlas věnovala Lashana Lynch, kterou můžete znát z bondovky Není čas zemřít nebo jako Marii Rambeau z několika marvelovek. Vedle ní se ujmete ještě čtyř dalších hratelných postav. Do hraní se opět budete moct pustit sami, nebo až se čtyřmi dalšími přísedícími, kteří se u kormidla budou střídat.

My jsme však během ukázky sledovali pouze Briannu, která už vzdala snahu o záchranu celé lodi a snaží se zprovoznit únikový modul, aby mohla uprchnout do relativního bezpečí volného vesmíru 12 světelných let od Země. Kreativní ředitel Will Doyle nám předvedl, jak organicky mají v Directive 8020 působit volby – při plížení se ztemnělou chodbou pokrytou fialovými výrůstky náhle slyšíme volání Mitchella, jednoho z Brianniných kolegů, kterého se po manické epizodě posádka předtím rozhodla zamknout do cely.

Jdeme mu na pomoc, ale mezi vzkazy psanými krví není nikde k nalezení. Doyle vysvětluje, že se prostředí lodi bude různě měnit v závislosti na předchozích volbách, které můžou z(ne)přístupnit různé chodby a místa.

O kus dál Brianna narazí na monstrum, které na sebe vzalo podobu její kolegyně Eisele – tedy zhruba z poloviny, část obličeje má houbovitě zdeformovanou, vydává podivné skřeky a blokuje cestu dál. Kde by dřív přišel na řadu quick time event s výběrem, jestli se skrýt, nebo dát na útěk, nastává plně hratelná pasáž, kde přijdou ke slovu Brianniny nástroje.

Vedle baterky, skeneru a komunikátoru má k dispozici elektrický obušek, kterým může nakrátko omráčit nepřítele anebo zkratovat různé obvody, a také dálkové ovládání různých lodních systémů. Právě to se jí teď perfektně hodí, monstrózní verzi Eisele pustí na nedaleký displej varovné hlášení a může se za jejími zády nenápadně prosmýknout dál.

V další místnosti konečně nachází pohřešovaného plačícího Mitchella, který se dušuje, že neudělal nic špatně, ale jeho výrůstky pokrytá tvář nasvědčuje opak. Stejně jako Eisele, ani on není člověk – mimozemšťan vlákal Briannu do pasti, odkud zdánlivě není úniku. Před jejíma očima se začne měnit ve svou vražednější formu, která chrlí jedovatý plyn, dokáže se prorostlými částmi lodi velmi rychle přesouvat a odřezávat únikové cesty.

Doyle dává místnosti plné herních novinářů na výběr, jestli chceme vidět úspěšný útěk, anebo nechutnou smrt. Hlasování končí velmi jednoznačně – Brianna vybírá špatnou odbočku, klopýtá a monstrum vzápětí drtí její lebku, následuje vzpomínkový prostřih na její optimistické vyhlídky na hledání nového domova a vzápětí výmluvně dlouhý záběr na tvář s rozdrcenou čelistí, visícími cáry masa a čnící oční bulvou. Konců a kombinací přeživších ale bude mít vesmírné putování samozřejmě nepočítaně.

Directive 8020 působí oproti předchozím částem antologie víc jako samostatný titul na způsob Until Dawn nebo The Quarry, a i vývojáři se na otázku, jak bude se zbytkem The Dark Pictures provázaný, trochu zdráhali odpovědět. V digitálních obchodech každopádně upouští od vypisování kompletního názvu, což naznačuje, že s předchozími hrami valné pojítko nebude, což ale u povídkového konceptu stejně moc nevadí.

Zatím není ani jasné, jestli se ve hře nějakým způsobem objeví postava kurátora, jehož představitel Tony Pankhurst nedávno zemřel. Doyle ale trvá na tom, že jde stále o součást jednoho provázaného světa, což je patrné třeba z modelů některých vedlejších postav – třeba tvář Mitchella bude hráčům předchozích epizod nápadně povědomá.

Ať už bude souvislost mezi jednotlivými příběhy jakákoliv, Directive 8020 se zatím tváří jako dobrá záminka, proč dát The Dark Pictures znovu šanci, i pokud vás poslední části trochu otrávily. Příklon k akčnější a mechanicky propracovanější hratelnosti bude hororu stojícímu na větvících se rozhodnutích slušet, stejně jako sci-fi zasazení. Jen už se asi nedá očekávat, že se série vrátí k nastavenému tempu jedné hry ročně.

The Dark Pictures: Directive 8020 vyjde někdy v příštím roce na PC, PlayStation 5 a Xbox Series X/S.