The Council
Svému slibnému úvodu The Council bohužel nezvládl dostát. Zatímco puzzly jsou příjemně obtížné a nevodí vás za ručičku, příběh naproti tomu příšerně zhloupne. Adventuře na něm postavené nepřidává ani nekvalitní dabing, kolísající úroveň grafiky a množství větších i menších chyb.
Často ve hrách postrádáme pocit, že respektují inteligenci hráče. Nenechávají ho hledat místa, lidi ani předměty na vlastní pěst a radši na všechno nalepí ukazatele, případně mají potřebu vysvětlovat sebezřejmější popkulturní odkaz. Vývojáři zkrátka z dnešních hráčů mnohdy dělají tak trochu nesvéprávné hlupáky. The Council rozhodně zvládne polechtat sebevědomí vašeho vnitřního intelektuála, dokáže ale být i kvalitní hrou?
První epizoda The Council vyšla zkraje loňského jara. Na debutové dílo malého francouzského studia Big Bad Wolf se variabilita rozhodnutí a možnosti větvení zdály možná až příliš propracované, než aby jim tvůrci mohli dostát i v následujících epizodách. Těch nakonec vyšlo celkem pět a zrovna znovuhratelnost se jim upřít určitě nedá.
Příběh se zpočátku motá kolem záhadného zmizení vaší matky. Ujímáte se role Louise de Richeta, tak trochu namyšleného floutka z dobré rodiny, který ji přijíždí hledat na soukromý ostrov Lorda Mortimera, záhadně bohatého mecenáše, v jehož sídle se scházejí ti nejmocnější z mocné smetánky osmnáctého století.
Situace se přirozeně zkomplikuje, takže se ani nenadějete a už řešíte vraždy, hledáte kouzelné kopí, studujete kapitoly z Bible, zkoumáte renesanční fresky a rozhodujete o osudu Louisiany.
Snaha nedělat z hráče idioty je nanejvýš sympatická. Pro Louise si na začátku vyberete jednu ze tří specializací: okultní, diplomatickou, nebo detektivní, nicméně můžete si odemykat dovednosti i z těch ostatních, případně do nich sbíráte bodíky skrze svá rozhodnutí a nalezené manuskripty.
Schopnosti vám odemykají nejen pokročilé dialogové možnosti, ale velkou část práce musíte odvést vy sami, protože v některých situacích a hádankách jde doslova o život, a když už ne o život, tak alespoň o pravou ruku rozhodně. Často vyžadují skoro královskou porci znalostí na vaší straně, především co se Starého zákona, ale i řeckých bájí týče.
Nicméně, i pokud máte v těchto oblastech mezery, The Council vás v případě potřeby citlivě dovzdělá a poskytne vám dostatečné množství nápověd, takže i v případě, že jste nechodili do nedělní školy, máte šanci tenhle handicap dohnat.
Větvení, a teď pomiňme možnost chybějících končetin, funguje taktéž na jedničku, jenže právě ten příběh, který vás má v hraní táhnout dál, začne zhruba od dvou třetin ve svých kolejničkách příšerně skřípat. Se zásadním odhalením ve stylu: „Jsi vyvolený, Louisi,“ „Já vím, ach, vždycky jsem cítil, že jsem jiný,“ přibude i nová mechanika pro získávání informací, zvrat ovšem dosavadní, seriózně myšlenou politickou šarádu promění spíš v pitomoučkou grotesku.
Zbytečné nadpřirozené prvky naštvaly už ve Fahrenheitu a tady uvěřitelnost rozbíjí zrovna tak. Takže pokud jste směřovali k určitému slibnému konci, stejně vám tvůrci zamíchají kartami, protože ani vysoce postavení politici nejsou tím, čím se zdají být.
Závěrečná pasáž bohužel působí i dost uspěchaně a vyprávění nepomáhají ani postupně se zhoršující herecké výkony společenstva, ani animace, které jsou naopak mizerné celou dobu. Některé postavy vypadají jako voskové figuríny, jiné jsou prostě jen ošklivé a špatně vymodelované.
George Washingtona byste si spletli s marionetou a u vlastní matky na konci vlastně nevíte, jestli jí raději nedat ránu z milosti, jak šíleně zbědovaně vypadá a ani si není schopná utřít krev z nosu. Všichni bez výjimky přehrávají, vesměs s šíleným přízvukem, ale zároveň přitom zvládají neprojevovat lidské emoce. A přitom by bylo nad čím bědovat, protože určitá scenáristická rozhodnutí dokáží vyvolat minimálně rozhořčení.
Je to škoda, protože v hádankách a detektivní práci The Council vážně exceluje. Jednotlivé postavy mají své slabiny a silné stránky, takže vás tu přeargumentují, tu vám omylem řeknou víc, než by chtěly. Ve vile se stále otevírají a zavírají nejrůznější cesty, občas musíte nepozorováni prohledat někomu pokoj a zmíněné hádanky vyžadují jak pečlivé studování informací, tak i kritické myšlení, protože verze jednotlivých postav se často rozcházejí i s tím, co sami vidíte nebo čtete.
Jen se to tu hemží odkazy na slavná literární a výtvarná díla, stejně tak se naučíte rozeznávat třeba kardinálské pečetě, což je dovednost, která je v 21. století běžně užitečná. Až budete psát dopis papežovi, vzpomeňte si.
Míru detailů ale stejně sráží technický stav hry. U závěrečné epizody jsme dokonce měli kvůli chybě s nespustitelným dialogem problém vyřešit jednu z hádanek. Lidem okolo, Louise nevyjímaje, často splývají končetiny s různými kousky starožitného nábytku, pokud máte to štěstí, že na ně vůbec vidíte, protože se možná zrovna teleportovali mimo zorný úhel kamery.
V titulcích se hojně píše úplně něco jiného, než co vám kdo říká, a přestože význam je obvykle stejný a zároveň chápeme, že tvůrci nejsou rodilí mluvčí, mohli si texty dát zkontrolovat dřív, než je nechali nadabovat.
Kdyby se The Council držel své základní premisy nastavené v prvním díle, udělal by nejlíp. Horší grafiku i dabing bychom byli určitě mnohem ochotnější překousnout, kdyby se slibný začátek příběhu neproměnil v brak s lacinými nadpřirozenými prvky a přehnanou recyklací již navštívených a probádaných lokací.