The Chronicles of Riddick: Escape from Butcher Bay
Výtečná směs akce, stealthu, boje zblízka a adventury. Všechno funguje, jak má a žádná část hry není ochuzena. Jinými slovy, Chronicles of Riddick je takový malý zázrak, u kterého se více než vyplatí přehlédnout pár jeho chyb. Pro fanoušky žánru jasná volba. K dispozici je dnes pokračování - rozšíření Assault on Dark Athena, které obsahuje i remasterovanou verzi originálu.
Další informace
Výrobce: | Starbreeze Studios |
Vydání: | 13. srpna 2004 |
Štítky: | sci-fi, fps, stealth, bojová, akční |
Filmový sci-fi horor Pitch Black, česky Černočerná tma, si těsně po vydání rozhodně nepřipsal na konto bůhvíjak závratné výdělky, jeho sláva ovšem výrazně narostla po přechodu na video. Nápaditý model antihrdiny jménem Richard B. Riddick se ujal skvěle. Z postavy, kterou výtečně ztvárnil Vin Diesel, se stal překvapivě stabilní zdroj příjmů. Hra, která svým příběhem zapadá mezi animovaný film Chronicles of Riddick: Dark Fury a zmiňovanou dvojku, se nejdřív objevila pro Xbox a šlo o hodně prodávaný titul. Zkazit PC konverzi by byl víc než jen hřích, a švédští vývojáři ze Starbreeze (například Enclave, Knights of the Temple) se jej rozhodně nechtěli dopustit.
Vin Diesel v akci
Seznámení s Riddickem probíhá nenásilnou, filmově pojatou formou a rozhodně nemusíte být fanoušky stříbrného plátna nebo třeba jen Vin Diesela, abyste se do děje rychle vžili. Ostatně, hra z vás jeho fanoušky stejně dost pravděpodobně vytvoří. Riddickův drsný, inteligentní a prohnaný způsob zachraňování vlastní kůže za každou cenu je na jednu stranu odpuzující, jenže tak detailně zpracovaný antihrdina se neobjevil už opravdu dlouho a je těžké nenechat si Riddicka přirůst k srdci.
Kriminálník z planety Fury se dostal do rukou lovci odměn Johnsovi a je pomalu, ale jistě, dopravován do přísně střežené věznice jménem Butcher Bay. Jeho cíl je znatelný z názvu hry – utéct za každou cenu a jakýmikoliv prostředky. Z Butcher Bay se prý ještě nikdy nikdo nedostal, ale s tím se Riddick smířit opravdu nehodlá. Zvláště, když mu na krk dýchá nejen despotický dozorce Abbot, ale také smečka konkurentů z řad dalších vězňů. Příběhově je Riddickovo počítačové dobrodružství solidní, především pak svým zpracováním, o obsah tolik nejde. Fanoušci Pitch Black určitě ocení pár scén, které jsou ve filmu vzpomínány, ostatní o nic nepřijdou.
Konverze bez zatrpklé příchuti
Pokud jste o herním Riddickovi ještě neslyšeli, pak vězte, že se jedná o unikátní směsku mnoha typů akčních her. Dohromady tvoři ojedinělý amalgám brutální akce, stealthu, boje zblízka a navrch třeba i přestřelek v robotech nebo puzzle ve stylu původních Tomb Raiderů. Riddick se staví čelem řadě možných překážek v cestě a bez výjimky přes ně v pohodě přechází. Filmové adaptace bývají často odsouzeny k hanbě, Riddick se ale své inspiraci drží věrně a vítězí. Stejně tak mohlo dopadnout zle zkombinování různých stylů do jednoho, naštěstí se však žádné černé předpovědi nevyplnily a vývojáři skutečně obstojně převedli na PC původní skvělou hru.
Atmosféra vládne všemu
Riddick je hra, ze které na každém kroku dýchá odhodlání autorů z ní udělat něco výjimečného a unikátního. Detailismus a puntičkářství udělalo své, samozřejmě v dobrém slova smyslu a tak během hraní člověk prostě musí znovu a znovu žasnout nad řadou kvalitních vlastností, které by vlastně měly být v každé hře, ale jejich nedostatek si neuvědomíme až do chvíle, než přijde skutečně osobitý kus. Ve třech sférách věznice uprostřed vesmíru se objevují spoluvězni, kteří se s Riddickem buď přátelí a pomáhají mu, bojí se ho, nebo se jej rovnou snaží zabít. Každá postava je unikátní, samostatně vymodelovaná a pojmenovaná, žádné bezduché klony.
Dieselův Riddick je se svým démonickým basem sázkou do loterie, ale lehká ironie hře jen napomáhá k úspěchu a dalšímu puncu nadstandardní kvality. Z Riddicka jako z osoby i ze hry prostě dýchá atmosféra tak mohutně, že definuje celkový herní zážitek, což je rozhodně velmi dobře. Temné, depresivní prostředí ostře kontrastuje s nápaditě navrženými úrovněmi, kde se neopakují stereotypní akční sekvence, naopak hráč prožívá stále něco nového.
Boxery, šroubováky, skalpely a ti druzí
Ještě před tím, než se hráči dostane do rukou první střelná zbraň, stráví dlouhou dobu bojem nablízko a nevyhne se mu ani po zbytek hry. Pokusů o ztvárnění bodných zbraní bylo v různých titulech již mnoho, ale dopadaly dost často neslavně. V Riddickovi není problém bojovat pěstmi, s tyčí, s boxerem nebo s jedním z řady bodců. Systém je jednoduchý a přitom komplexní, údery jdou spojovat snadno do komb pomocí pár tlačítek a přitom je stále něco nového k objevování.
Nejdůležitější je samozřejmě pocit z boje a ten v Riddickovi nechybí. Pěstní souboje jsou divoké a brutální, nepřítel zabodnutý skalpelem vám pošle do páteře mrazení. Úžasným ozvláštněním jsou speciální pohyby, kterými Riddick disponuje. Například je možné beze zbraně přistoupit k ozbrojenému bachařovi a přinutit jej obrátit na vás svoji pistoli, brokovnici nebo cokoliv jiného. Se správným načasováním mu ji jde před výstřelem stočit přímo k hlavě a donutit jej si doslova vystřelit mozek z hlavy. Riddick je vůbec dost brutální a krvavá hra, která si nebere servítky, ale přitom v ní násilí nepůsobí samoúčelně a tupě.
Slabá střelba, ale o to lepší AI
Stejně pohodlně jde protivníka i odzbrojit a nablízko mu vyrvat zbraň z ruky. Nefunguje to však pořád, pušky jsou zakódované na DNA vlastníka a než se probijete k použitelným zbraním, chvíli to potrvá. Boj střelnými zbraněmi je paradoxně asi nejslabší herní stránkou Riddicka. Přestřelky jsou přímočaré a nikterak náročné, model poškození trochu hapruje a nejlepší taktikou bývá prostě vyběhnout nepříteli vstříc a vysypat mu zásobník do hrudi.
Zábavný je boj i tak, ale rozhodně nejde o nic dech beroucího. Svůj díl viny má také arzenál, který je až příliš staromilský. Pistole, brokovnice, pušky a kulomet. To je všechno, co se Riddickovi dostane do rukou a například sniper puška nebo něco podobného citelně schází. Nedostatky v kvalitě střílečkové části bohatě vynahrazuje umělá inteligence nepřátel, která je jednoduše řečeno vynikající a pamětihodná. Protivníci skutečně reagují jako myslící bytosti a zatímco v řadě her umí AI uskočit za překážku v jediném naskriptovaném momentu, bytosti v Riddickovi působí jako skutečně živé. Někdy ostatně až moc. Umí používat celé své okolí a nejde se spoléhat na to, že třeba jeden z bachařů má vyměřený prostor, ze kterého se nehne.
Perfektní stealth prvky
Nejlepší složkou hry je stealth část. Je inovativní a hlavně skvěle funguje bez ohledu na ostatní části hry. Neexistuje žádný ukazatel toho, jak je nebo není hráč vidět - po skrčení se automaticky aktivuje stealth mód. Jediným indikátorem detekce je zabarvení obrazovky do modra, které dává najevo, že je Riddick v bezpečí a nemá se čeho bát. Modré zabarvení zcela plynule přechází zpět do normálních barev a po pár minutách hraní přejde člověku tento systém naprosto do krve. Naučíte se reagovat na změnu barev bez toho, že by si ji vůbec uvědomovali a není třeba držet neustále periferní pohled na jakémsi ukazateli v rohu.
Vedle nadlidské síly disponuje Riddick jednou výraznou tělesnou vlastností, která jej předurčí k dalšímu osudu, totiž vidění ve tmě. Jde zapínat a vypínat podle potřeby, což se hodí v situacích, kdy by Riddicka jinak mohli nepřátelé oslepovat třeba baterkou na zbrani. Mnoho obtížných herních situací stojí právě na noktovizi, kterou Riddick ovládá dokonale a ve tmě vidí skutečně jako za denního světla. Nepřátelé mohou používat baterky a svítilny, Riddickovým cílem je využít své taktické výhody, vraždit rychle a neviditelně.
Chronicles of Riddick je skvělá hra s několika drobnými chybami, které se dají v kontextu spousty výtečně promyšlených vlastností hry lehce opomenout. Jde o jedno z nejlepších skloubení více žánrů, které se vůbec kdy ve hře objevilo a rozhodně by tahle pecka neměla chybět nikomu, kdo ocení dobře zpracovanou akci.