The Bureau: XCOM Declassified

Vezměte soubojový systém Mass Effectu, přidejte vizuální styl Prometheanů z Halo 4 a okořeňte příběhem z filmového Dne nezávislosti. Dostanete záležitost, na níž se sice podepsal strastiplný vývoj, ale oproti Duke Nukem Forever nebo Aliens: Colonial Marines z něj nakonec vychází s hlavou relativně vztyčenou. The Bureau: XCOM Declassified v prvé řadě funguje, ale hlavně po celých těch cca dvanáct hodin udrží vaši pozornost.

A když už to vypadá, že jste na konci, hra vás seznámí s krutou realitou, zamotá vám trochu hlavu a nabídne další nášup obsahu, jehož délka i podoba se odvíjí od vašich rozhodnutí. „Jsme emzáci a přišli jsme vás vyhladit, protože to emzáci dělají,“ je premisou jistě herní, leč tvůrci z 2K šli naštěstí o kus dál. Ostatně, času na to měli habaděj.

Zamrzí tudíž, že příběhový potenciál prequelu nevytěžili do větší hloubky - namísto mnoha povrchních dialogů se scénáristé mohli věnovat kořenům organizace XCOM, která tu momentálně jen tak nějak existuje a… a nic víc.

Je navíc škoda, že zajímavé dějové větvení se dostavuje až v posledních několika hodinách a opět tak poukazuje na nekonzistentní vývoj, kde vývojáři měli spoustu nápadů, žádný pořádně nedotáhli do konce a nakonec většinu smetli ze stolu. Nu co, The Bureau na ději a dialozích beztak nikdy stát neměl. Nosným pilířem je překvapivě zábavný soubojový systém.

Shepard lite

Ten koncept je vážně až podezřele povědomý. Hlavní hrdina The Bureau, William Carter, je nejlepším agentem ve službách USA, což jej, jak jinak, činí nejlepším agentem ve službách lidstva.

Ve volných chvilkách pobíhá po tajné podzemní základně, krafe s nadřízenými i podřízenými a od zapálených vědců dostává lekce o mimozemském vybavení, které nasbíral během misí. Vývojářům se už podobné prvky osvědčily v BioShocku, takže ne náhodou jsou zdejší úrovně plné psaných i zvukových útržků, které poutavě dokreslují atmosféru.

Žel bohu, vše je to jenom iluze něčeho většího a živějšího. Svět je ve skutečnosti docela statický a děj jasně nalinkovaný, takže i kdybyste se stavěli na hlavu, s ničím nehnete.

Podobně jako na palubě Normandy si Carter na velké mapě Spojených států vybírá mezi hlavními a vedlejšími misemi, čemuž tradičně předchází úprava výstroje a volba dvojice souputníků. Oproti sci-fi sáze od BioWare jsou zdejší parťáci bohužel pouze neosobními shluky polygonů a statistik - nepopovídáte si s nimi, nezapamatujete si je a už vůbec si k nim nevybudujete vztah.

Když přijdete o jednoho kolegu, mávnete rukou, protože na základně čeká zástup dalších, kteří mezitím šplhají po úrovních na svých vlastních bokových misích. Takže ano, je tu drobný RPG systém, ale osekanější strom schopností jen tak někde neuvidíte.

V boji nepoznáš kamaráda

Tahákem jsou zde až samotné souboje, kde na vás z každého pixelu vykukuje Mass Effect, a The Bureau je mu srovnatelným soupeřem. Kryjete se za překážkami, paralyzujete tok času, bušíte „omni toolem“, analyzujete bojiště a v neposlední řadě rozdáváte příkazy svým dvěma parťákům, byť i na vlastní triko se umí překvapivě dobře postarat.

Parťáci bývají tam, kde je akce, kryjí se, relativně účinně opětují palbu, a když jeden padne, druhý mu automaticky přispěchá na pomoc (přesto sem tam zlobí a kooperativní multiplayer by nebyl vůbec špatný). Stejně mile překvapila i umělá inteligence nepřátel - bojové arény jsou schválně postavené tak, abyste se mohli vplížit emzákům za záda, ale jen co spustíte palbu, protivníci na nic nečekají a věrohodně (tzn. zmateně) hledají nejbližší schovku.

Soubojový systém se inspiruje Mass Effectem nejen co do zpracování, ale i samotného obsahu - stejně jako Shepard, i Carter umí přikrčené nepřátele zvedat do vzduchu, zatímco parťáci vysílají tlakové vlny nebo pálí jednorázové kritické střely. Speciálních schopností je tak akorát, takřka všechny přichází pravidelně ke slovu a právě díky nim souboje neztrácejí šmrnc až do samotného finále. Jsou prostě zábavné.

Navíc potěší, že lze řetězit několik extra útoků najednou, což od vás hra ostatně i očekává. Není lehká, chtě nechtě vyžaduje taktizování a kdo by se rozhodl tímhle dobrodružstvím jen tak prostřílet, rychle přijde o své kolegy. Klidně i natrvalo, záleží na zvolené obtížnosti. XCOM, víme?

Kovbojové a vetřelci

Kolonizátorům z vesmíru se na Zemi očividně tuze líbí a rychle si ji začnou upravovat k obrazu svému. Pro hráče to znamená, že všední pozemské úrovně jsou nejen plné mimozemšťanů, ale i emzácké architektury. Dává to vzniknout vskutku originálním kulisám, které jen tak v nějakém sci-fi neuvidíte. 

Supermoderní vetřelci působí vedle estetiky 60. let řádně nepatřičně a je to super. Na jedné straně energetické štíty, lasery a známí sectoidi, na straně druhé kožené vesty, kšandy, ukouření gentlemani a legendární Karabina M1, která pamatuje už druhou světovou.

Při tvorbě lidské frakce se vývojáři věrohodně vrátili o půl století zpět a výdobytky vědy ztvárnily tak, jak je plus mínus ztvárňovala komiksová literatura ze šedesátek. No a co, že se speciálními batohy pak elitní komando vypadá jako krotitelé duchů.

Styl vítězí nad technologií

Z technologického hlediska The Bureau určitě není žádným výkvětem, ale co je důležitější, ta hra má styl. Zvlášť se zapnutým zrněním obrazu. Jistě, užití Unreal enginu třetí generace chtě nechtě způsobuje určitou plastovost a blyštivost, kvůli čemuž vizuální zpracování splývá s omílaným Mass Effectem a BioShockem, ale s tím už holt vývojáři nehnou.

Vezmete-li v potaz veškeré porodní bolesti, je až neuvěřitelné, že The Bureau: XCOM Declassified nakonec dopadla tak, jak dopadla. Na každém druhém rohu je vidět, že tvůrci měli větší ambice a cítili potenciál nového BioShocku - někdy je to obdivuhodné, někdy je to otravné.

Výsledek přesto překonal skeptická očekávání a prezentuje se formou zábavné taktické střílečky. The Bureau logicky není plnohodnotným pokračováním skvostné tahovky Enemy Unknown a i dějově postává opatrně mimo. Coby akční odbočka se však nemusí stydět a vedle svého slavnějšího sourozence může hrdě kráčet s bradou vzhůru.