The Alters

Kdo by čekal, že prim bude hrát budování, správa zdrojů a přežívání, měl by pravdu jen částečně. Mnohem víc času totiž ve hře budete trávit rozmlouváním. Spíš než stavba nové rafinerie se pro vás dost možná stane prioritou prosté sledování večerního promítání nebo volba správné odpovědi. Hlavní hrdina, astronaut Jan Dolski, totiž na svou vesmírnou misi nafasoval posádku, se kterou by nevyšel jen tak někdo. Musí přežít se sebou samým.

My jsme Jan Dolski

Pokud jste o The Alters nikdy neslyšeli, pojďme si je krátce představit. Premisa spočívá v tom, že protagonista ztroskotá na nehostinné planetě. Vzpomínek má pramálo a před blížící se bouří najde útočiště v mobilní základně ve tvaru obrovského kola. Aby přežil, musí sehnat posádku, k čemuž mu dopomůže prvek zvaný rapidium, který dokáže z Janovy DNA vyvolat jeho alterega.

Palubní počítač vypočítá důležité body v jeho životě, načte alternativní průběh a vytvoří Jana, který je vlastně úplně jinou osobností než váš první Dolski. Jedno ale mají společné snad všichni - život jim pod nohy házel překážky, ale vyrovnat se s nimi a jejich odlišnostmi bude už jen na vás.

Celá hra stojí na nekonečném sledu otázek: Co by, kdyby... Co by se v životě stalo jinak, kdyby ses zastal matky, kterou otec mlátil… nerozešel se s přítelkyní… nevzdal studium… překousnul vlastní hrdost a vzal práci v dolech… Všechny zlomové okamžiky uvidíte na přehledné časové lince a s každým vytvořeným Janem se strom rozrůstá dál.

Zásadní události během vaší poutě přidají další body a rozhodně se vyplatí celou pavučinu sledovat. Hromadu času strávíte v rozhovorech, kdy dialogové volby ovlivňují nálady vašich společníků i příběh. Právě to, že víte, kdo, jací a proč jsou, pak může mít zásadní vliv na další dění.

Nutno říct, že se tvůrcům podařilo vytvořit vskutku zajímavou a nesourodou skupinu. Navíc je všechno zatraceně dobře napsané. Budou se střídat chvíle radosti, smutku, strachu, vzteku i zoufalství. S každým dalším dnem je totiž pořád jasnější, že celá pouť nemusí dopadnout tak, jak jste plánovali, jenže čím víc se prohlubuje otázka vlastních zájmů jednotlivých alternativ hlavního hrdiny, vkrádá se k ní i nevyřčená podotázka, co s nimi vůbec bude, pokud se dokážete zachránit.

Každý alternativní Jan má svou příběhovou linku, která může vyvrcholit několika způsoby. Sám váš hratelný Jan dostává nové možnosti díky tomu, že se učí charakterové vlastnosti svých protějšků. Jednotlivé alternativy si navíc žijí svým životem, i pokud s nimi zrovna neinteragujete. Chodí po základně, rozpráví mezi sebou, hádají se nebo přátelí.

Kromě snahy vyjít se svými dalšími osobnostmi vás ale čeká i komunikace mířící mimo planetu, která taky dost rozhoduje o tom, jak vesmírná eskapáda nakonec dopadne. Nad každou volbou se budete ve všech dialozích poctivě zamýšlet, protože dopředu nikdy nebudete vědět, co je nejlepší, i když časem zjistíte, že možná jediné, v co můžete doufat, je minimalizace škod.

Spalující slunce, magnetické bouře a jiná úskalí

Kromě pohybu po základně, kdy vidíte všechno z boku, se budete muset podívat i na povrch planety. Tam se pohled přepíná do třetí osoby a začíná průzkum. Budete hledat materiály, ale i místa, kde pomocí hlubinného skenu můžete založit důl a ten pak propojit s vaší stanicí. Kromě toho potkáte i nejrůznější anomálie, které musíte prozkoumat a přijít na to, jak si s nimi poradit. Budete řešit dostatek radiačních filtrů, a především hrát závod s časem.

Na každou lokaci, kterou v rámci tří aktů navštívíte, máte totiž určitý počet dní. Spalující východ slunce vás totiž jinak sežehne radiační vlnou, před kterou musíte utéct za každou cenu. Časovač je sice vcelku shovívavý, ale stejně není radno se flákat. Postupně se totiž kvůli rostoucí radiaci krátí taky čas, který můžete trávit mimo vaší mobilní základnu, a stačí několik chyb, abyste přišli o cenné dny, pokud třeba podceníte zrádné anomálie.

Samotný sběr surovin a rozšiřování základny je výborně navržený. Pořád totiž musíte myslet na to, že na nové místnosti a stanice potřebujete místo, jenže abyste všechno mohli stavět a vylepšovat, musíte mít taky sklady a všechno dohromady zvyšuje celkovou váhu stanice. Čím je stanice těžší, tím víc paliva stojí její pohyb. Třeba na konci druhého aktu jsem reálně řešil, že potřebuju víc surovin, než unesu, abych vůbec utekl před sluncem. Nemluvě o tom, že chcete nějaké to volné skladové místo k dobru, abyste třeba mohli rozložit už postavené doly a na novém stanovišti nemuseli začínat úplně od začátku.

Budovy na povrchu planety zároveň slouží jako stanice pro rychlé cestování a také si u nich můžete dobít baterie obleku. I proto chcete svou síť po mapě vybudovat co nepraktičtější, abyste neztráceli zbytečně moc času běháním nebo vám nedošla energie v nejméně vhodnou chvíli. Mapy jsou totiž soustavou různě pospojovaných koridorů, které nabízí hromadu překážek, na které musíte být připraveni. K cíli sice vede několik cest, ale jen některé jsou doopravdy efektivní. Občas je potřeba provrtat se hromadou kamení, vyšplhat po laně na převis nebo použít speciální světlo na odstranění anomálií. Netřeba asi říkat, že všechno něco stojí.

Za mě je pak trochu škoda to, že hra po vás chce najít správné řešení, které ale nutně není vaše řešení. V rámci toho, jak se k jistým problémům postavíte, není zase tolik volnosti, jak by se mi líbilo. Kvůli tomu se vytrácí pocit, že jste dobrým krizovým manažerem, ale kolikrát se dostavuje spíše úleva, že jste konečně přišli na to, co po vás tvůrci chtěli. Zvlášť to kontrastuje s hodně rozvětveným příběhem, kde vaše volby naopak mají zásadní dopad.

Kterou cestou se vydat příště?

Hru projdete asi za dvacet pět hodin. Přesto bych se divil, kdybyste s nimi byli napoprvé hotoví. Vyzbrojení znalostí, co vás čeká, si The Alters přímo říkají o další průběhy. Zkusit nějakou linku vyřešit jinak, probudit členy posádky v jiném pořadí anebo všechno řešit s větší efektivitou. Tvůrci navíc se znovuhratelností počítali a jdou vám přívětivě naproti.

Ukládání je sice jen automatické na začátku každého dne a uložené pozice se postupně přepisují, ale hra vám umožní označit ty, které chcete zachovat, i zpětně. Třeba když vidíte, že jde do tuhého a nevíte, jestli se všechno podaří. Stačí zaškrtnout uloženou pozici, která vám zůstane. Stejně tak pokud si nejste jistí volbou, kterou jste udělali. Pokud navíc scény opakujete, hra vám označí odpovědi, které jste už použili v předchozích pokusech. Což je pro další průchody neskutečně užitečná věc přímo vybízející k experimentování.

Navíc je vidět, že si tvůrci s rozhovory vyloženě vyhráli. Ví, jak vám vzít vítr z plachet a hrát si s vašimi emocemi. Ano, ne všechny dialogy jsou dokonalé, ale celkovým obrazem je zatraceně silný příběh s netradiční zápletkou. Poznáte to i ve chvílích, kdy budete se svou posádkou sledovat nalezené filmy, v nichž se sice dočkáte příšerných hereckých výkonů, ale v tom nejlepším smyslu slova. Aniž bych moc prozrazoval, vězte, že se živí herci vracejí do hry tím snad nejvtipnějším způsobem od časů Command & Conquer.

Největší slabostí The Alters je ovšem samotné zpracování dialogů. Všude kromě nich totiž vypadá hra k světu. Nejnovější Unreal Engine zvládá povrch planety vykreslovat tak, aby vypadala správně nehostinně a podivně. Základna je pěkná a místnosti docela detailní. Samotné postavy nevypadají špatně. Přesto v dialozích vidíte jen stojící panáky s nepříliš sedícími pohyby rtů a minimem mimiky. Což je strašná škoda, hlavně vzhledem k tomu, kolik času v nich budete trávit.

Ještě jeden den

The Alters jsou zcela jinou hrou, než jsem čekal. Postaví před vás snad ještě těžší rozhodování než Frostpunk nebo This War of Mine. Taky se seznámíte s jejími hrdiny mnohem blíže a osobněji. Zároveň důraz na příběh trochu upozaďuje sílu manažerské a budovací části. Občas jsem se přistihl, že bych ji snad i přeskočil, abych nemusel čekat na to, až Jan vědec dokončí pitvu, která může změnit osud celé posádky. Nemusel čekat na hovor ze Země, který jsem svěřil Janu zahradníkovi, a trnout, jestli jsem udělal správně.

Mnohem víc než dolování se mi do paměti vryly momenty, jak má posádka vytáhla kytaru během cesty do druhého aktu. Po dohrání jsem se s altery hned nerozloučil a dával si dokola „ten poslední den“, hlavně kvůli příběhu. Vlastně i teď přemýšlím, co bych udělal jinak, a hru už mám kromě redakčního účtu i na tom soukromém. Protože mí Janové Dolští ještě určitě neřekli poslední slovo.