The Adventures of Elliot: The Millennium Tales

Vybíráme klišé

Řekněme si to na rovinu, hrdinské putování Elliota zaškrtává všechny kolonky generického JRPG, jenže na ně nezvládá vršit zajímavé postavy, zvraty nebo vlastně cokoliv, co by vás chytlo za srdíčko. Dobrým příkladem je vlastně samotný hlavní protagonista.

Elliot je sirotek, odhodlaný bránit ostatní, dobrodruh vlastně bez vady. Za celou hru zůstává v podobně pozitivní póze a chybí mu nějaký výraznější vývoj. Po prvních třiceti minutách, co s ním strávíte, přesně víte, jakého hrdinu před sebou máte a on vám odmítá první dojem jakkoliv vyvrátit.

Podobně to je i s dalšími postavami. Záporáka poznáte na první dobrou, protože je to doslova ten chlapík s knírkem, co obléká zásadně černou a nesouhlasí s rozhodnutími. NPC se míhají, a i když se postavy tváří, že s nimi mají vztah, vy rozhodně žádný nepocítíte. Je tu princezna, co nikdy neodešla ze zámku, ale chce poznávat svět, i víla, která je přehnaně dětinská a pozitivní, a obě vám budou do všeho mluvit.

Problém je, že tvůrci ani nijak zajímavě nevyužili proklamované cestování v čase. Slouží sice ke změně mapy, kobek a nepřátel, ale už úplně nefunguje jako zajímavý příběhový mechanismus. Rozdíly mezi třemi érami světa jsou vlastně jen kosmetické, nikoliv mechanické. Pokud byste hlavního zlouna namísto časem pronásledovali prostorem, nakonec by se zas tolik nezměnilo.

Obecně platí, že příběh není vyloženě hrozný, jen je prostě průměrný. Postavy nejsou špatně napsané, ale předvídatelné a ploché.

Jediné, co mi vyloženě vadilo, byla právě princezna (a později i víla), která Elliotovi dělá společnost celou jeho cestu. Urozená dívka alespoň není špatná v dialozích, víla ale nezvládá fungovat ani jako společnice. Její povaha mi přišla v první řadě otravná, přičemž obě pojí neustálé žvanění, komentující cokoliv kolem. Někdo vás zraní, ozve se hned dobře mířená rada, že by příště Elliot měl použít štít, najdete na mapě stěnu k odpálení a pištivý hlásek vám to dá vědět, než se stihnete pořádně rozkoukat. Zkrátka a dobře jsem měl chuť po několika hodinách zavřít vílu někam do sklenice a zapomenout, že existuje.

Akční výprava

Naštěstí, kde ztrácí příběh, nastupují ostatní herní mechanismy. V první řadě je to samotný průzkum světa, který je nacpaný nepovinnými kobkami, kde na vás kromě nepřátel čekají i jednodušší hádanky a hlavně odměny. Ať už v podobě peněz, přívěšků, krystalů, nebo třeba úlomků na trvalé zvyšování života. I nepovinné lokace zvládají vzbuzovat chuť je prozkoumat, aby mi případně nic neuteklo.

Vše neprozkoumáte hned, občas je třeba počkat na správný kus výbavy nebo přístup do jiného časového období. Naštěstí je svět posetý teleportačními obelisky a není problém si časem odskočit prostorem i časem kamkoliv, kde už jste byli.

Samotný soubojový systém je povedený. Naráz můžete mít vybavené dvě zbraně z Elliotova arzenálu, které se od sebe příjemně liší. Každá z nich má běžný a speciální útok, meč má krátký dosah, ale útočí na větší ploše, kopí bodá daleko, kladivo odhazuje pomalými útoky, luk má dosah i poškození, ale potřebuje šípy a bumerang se vrací. Zbraní je ve hře dost na to, aby neomrzelo s nimi žonglovat a najít si kombinaci svých oblíbených, aby se jejich útoky doplňovaly v příjemných synergiích.

Navíc si každou z nich ještě upravujete krystaly s nejrůznějšími efekty. Ty nejnudnější jen zvyšují statistiky, ale najde se spousta, co upravuje přímo fungování výbavy. Bavilo mě jak házet upravené mrazivé bomby, tak třeba to, že meč při úspěšném bloku štítem dalším sekem vystřelí dálkový úrok, který je normálně dostupný jen při podržení tlačítka. Hlavně vás v kombinacích omezuje jen vaše fantazie a postupně se zvyšující bodový limit, do kterého se s vylepšeními musíte vejít.

Jediné, co bych ocenil, by byl menší efekt náhody při jejich tvorbě. Základní možnost totiž spočívá ve výrobě náhodných krystalů, takže nevíte, co vám padne za vaši těžce našetřenou měnu. Základní krystaly navíc vlastně vyrábět musíte, protože tím výrobce dostává úrovně, které zase slouží k tomu, aby vám padaly vyšší vzácnosti, na které je procentuální šance. Časem přijdou i nové metody výroby a inventář obohatíte o slušné kousky, které najdete v truhlách, ale i tak je princip náhodného generování ve víceméně lineární příběhové hře poněkud zbytečné.

Zabiják monster

Své schopnosti změříte s nejrůznějšími monstry z řad kmenů bestií, roboty a další fantasy havěti. Musím přiznat, že největší problém mi v soubojích dělalo míření, které funguje v osmi osách a třeba u štítu potřebujete celkem přesné natočení. Což pozlobí hlavně ve chvíli, kdy kvůli tomu dostanete zbytečně ránu, a to vám zhatí bonus za sérii poražených nepřátel bez utrpěného poškození.

Časem vám přibudou i vílí schopnosti s nejrůznějšími druhy magie a možnost ji ovládat zároveň s Elliotem. Spíš než v klasických soubojích jsem ji ale využíval při hádankách, kde se jí logicky nevyhnete, a při některých soubojích s bossy, kde po ní občas musíte sáhnout, pokud je chcete vyhrát, nebo vám aspoň hodně pomůže. Schizofrenní ovládání pohybu nicméně funguje překvapivě dobře.

Bossové jsou jedním z příjemných překvapení celé hry. Většina z nich je mechanicky zajímavá, donutí vás se tak akorát zapotit při jejich porážce, i když klidně pár smrtí může stát. Na systém úmrtí si ale postěžovat trochu musím. Pokud zemřete, máte dvě možnosti: Buď se vrátíte k obelisku a musíte opakovat celou lokaci, což někdy znamená se pro další pokus na bosse celkem proběhnout, bez větší možnosti se průběžně léčit, nebo prostě za oživení zaplatíte a hra vás nechá vrátit se do bodu, kde jste skončili.

I když Adventures of Elliot není nejtěžší hra pod sluncem, tahle volba mi připadala dost otravná - proč raději nevyrobit trochu rozumnější systém záchytných bodů? Jelikož jsem škrt, stejně jsem raději obětoval svůj čas a prosekal se dungeonem znovu, než plýtvat herní penízky, které se někdy můžou teoreticky na něco hodit.

Kooperace: Pro koho a proč?

Jak jsem zmínil v úvodu, hru můžete hrát i v kooperaci. Jeden pak ovládá Elliota a druhý se ujme kouzelné víly. I když ústa jí to bohužel nezavře. Nejvíc mi tenhle systém asi připomněl staré dobré Child of Light. Ani u něj jsem nikdy neměl pocit, že hrát s někým může nějak výrazně zlepšit zážitek a hlavní hráč musí odvést většinu práce.

Ano, víla se může kolem Elliota volně pohybovat, má svá kouzla, ale prostě není úplně plnohodnotnou postavou. Snad jen, pokud máte u sebe někoho, kdo není moc zdatný v hraní, může se zabavit a ne jen sedět na gauči. Jenže i pak tu chybí nějaký jiný typ motivace, třeba příběh, kvůli čemu by stálo za to hru pozorovat.

Poslední, co mluví proti kooperačnímu režimu, je fakt, že prvních několik příběhových hodin odehrajete bez víly a společné hraní se odemkne až po úvodu, který se může v rámci průzkumu okolí pěkně protáhnout. A i pak se často stává, že na vyřešení aktuálního problému je potřeba jen jedna (nebo druhá) postava, takže jeden z hráčů stojí a kouká, zatímco sólo hráč má pořád co dělat.

Zábavná výprava s hromadou chybiček

The Adventures of Elliot: The Millennium Tales je veskrze zábavná hra. Procházíte lokaci za lokací, porážíte velké i malé nepřátele, užíváte si nepovinné lokace, posloucháte příběh a vlastně to všechno příjemně utíká. Jenže téměř u všeho si taky říkáte, že by to mohlo být o kousek lepší. Mírnou nespokojenost z nenaplněných ambicí umocňuje i fakt, že hra samotná je dobrá, ale chybí jí krůčky k tomu, aby byla doopravdy nezapomenutelná.

Přesto se za svůj akční pokus nemusí tvůrci vůbec stydět a osobně bych se nezlobil, kdyby se akčnější přístup promítnul i do jejich ostatních sérií, minimálně v podobě nějakého vedlejšího dílu.