Teenage Mutant Ninja Turtles: Shredder's Revenge
Milostný dopis dětem 90. let, který nesází jen na nostalgii, ale přináší skvělou hratelnost a lije živou vodu na skomírající žánr automatových mlátiček. Škoda jen, že je ta návštěva dětství tak krátká.
Pokud jste jako já vyrůstali v bájemi opředených devadesátkách, čtveřice želvích nindžů vás prakticky nemohla minout. Počínaje kresleným seriálem s legendární a nezapomenutelnou znělkou přes staré filmové adaptace (vybavuji si především třetí díl s cestou do feudálního Japonska) až k akčním figurkám, omalovánkám a hromadě dalšího haraburdí, které vedle Pogů, Strážců vesmíru, kartiček s hokejisty a Lega s piráty a rytíři tvořilo moje rané dětství.
K videoherní části slavné značky jsem se ale v té době (a vlastně ani později) nedostal. Zatímco kdysi jsem bohužel nevlastnil zařízení, na kterém bych si mohl želví dobrodružství vychutnat, po přelomu tisíciletí už nebylo oč stát a želví herní adaptace se v lepším případě držely v šedém průměru, v tom horším jejich kvalita odpovídala pizze, kterou někdo nechal dva týdny v kanálu.
Konečně pořádně
Seznam titulů s želví licencí je navzdory převažující zoufalé kvalitě velmi dlouhý, a tak je zřejmé, že vydavatelské společnosti i studia stále ve značce cítí potenciál. Nakonec to po všech různých pokusech vyšlo vývojářům z Tribute Games, kteří dali hlavy dohromady, přestali se pokoušet znovu vymyslet kolo a vrátili se tam, kde to želvám sluší nejvíc. Ke kořenům.
Teenage Mutant Ninja Turtles: Shredder's Revenge je pocta starým automatovým rubačkám od Konami z 80. a 90. let, tedy z doby, kdy na tom byly želvy nejlépe. Inspiraci a předlohu čerpá z animovaného seriálu, na kterém jsme vyrůstali a který logicky strká do kapsy všechny ty moderní zhůvěřilosti od Nickelodeonu či Michaela Baye. A ačkoli jsem třeba Turtles in Time, Back from the Sewers nebo The Manhattan Project a jiné fláky z let 1990 až 1993 nikdy nehrál, už při prvním spuštění Shredder’s Revenge mě nostalgie trefila jako rozjetá dodávka April O’Neil na cestě za další reportáží.
I když vám název studia Tribute Games asi nic moc neřekne, pro Shredder's Revenge je především důležité, že se na vývoji podíleli lidé se zkušenostmi s kultovním beat-em-up Scott Pilgrim vs. The World: The Game. Nová hra je ovšem mnohem, mnohem bohatší, variabilnější a nezastírám, že s ohledem na blízkost tématu k mému srdci také daleko lákavější.
Skvělou zprávou je, že ačkoli by škarohlídi mohli hru s ohledem na žánr a stylizaci odsoudit jako zastaralý útok na nostalgii, ve skutečnosti dostáváme skvěle vycizelovanou, moderní beat-em-up s perfektní a návykovou hratelností a především skvěle responzivním ovládáním. Už nedávné Streets of Rage 4 ukázaly, že automatové rubačky ještě nepatří do starého železa a Shredder’s Revenge jdou zcela neomylně ve stejných stopách.
Pokud jste někdy podobnou hru hráli, vklouznete do akce jako želva do krunýře (pokud by tedy želva někdy krunýř opouštěla, chápeme se). Akci budete sledovat z boku a s jedním ze sedmi dostupných hrdinů budete procházet úrovně plné ikonických nepřátel a různého zničitelného prostředí, abyste se na konci utkali s bossem, který samozřejmě oplývá nějakými těmi špinavými triky.
Všichni jsou tu!
Zahrát si můžete za Leonarda, Donatella, Raphaela a Michelangela, mistra Třísku, April a Caseyho Jonese. Každá z postav má unikátní styl boje a své vlastní útoky i silné a slabé stránky, a ačkoli jsem fanouškem Raphaela (stejně jako já je cool but rude), pro sólový průchod se jako nejefektivnější bijec jeví Donatello se svou bojovou holí, která poskytuje největší dosah útoků.
Souboje jsou krásně plynulé a bohatá nabídka útoků a schopností v kombinaci se zničitelnými prvky prostředí umožňuje vytvořit na obrazovce nevýslovný binec, který se samozřejmě ještě násobí v kooperaci. Tu si můžete vychutnat až v šesti hráčích, v takovém případě si ale holomajznu na obrazovce ani nedokážu představit. Kooperaci nicméně podporují i herní mechanismy, jako je možnost oživovat a uzdravovat své kolegy nebo vytvářet koordinované kombo útoky.
Hra skvěle balancuje mezi klasickým drtěním tlačítek v naději, že se stane to, co potřebujete (a kupodivu to často funguje, takže si Shredder’s Revenge můžete zahrát i s herními nováčky) a snahou o mechanické zvládnutí všech fíglů, které mají vaši svěřenci k dispozici. Ještě jednou musím vyzdvihnout ovládání a jeho odezvu, díky které je akce krásně svižná a v každý okamžik máte plnou kontrolu nad tím, co váš hrdina provádí. Navíc je hra relativně štědrá, co se týče naplňování takzvaného Super Baru, takže své speciální útoky budete moci předvádět docela často.
Štědrost se projevuje také v množství typů nepřátel, které hra představuje stabilně v průběhu celého průchodu, a tak se člověk jen tak nezačne nudit. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že onen průchod trvá pod tři hodiny, protože každou z celkem 16 epizod dokončíte v řádu minut.
Teenage Mutant Ninja Turtles: Shredder's Revenge nabízí dva základní režimy, Arcade a Story. Ten první vám dá klasickou automatovou hratelnost s omezeným počtem životů bez checkpointů a donutí vás projít všechny úrovně na jeden zátah. Příběhový režim je samozřejmě o poznání shovívavější a jednotlivé úrovně propojuje mapou (která je ovšem ve skutečnosti dost k ničemu).
Onu dvouapůlhodinovou herní dobu vyvažuje možnost procházet úrovně stále dokola, hledat skryté bonusy a zkoumat, kde nechal tesař nějaký easter egg pro pozorné fanoušky předlohy. Úrovně samotné jsou skvěle provedené a hlavně variabilní: Podíváte se do televizního studia, budete poskakovat po střechách, toulat se v zoo a samozřejmě nemůže chybět ani návštěva kanalizace. O něco méně zábavné jsou úrovně, ve kterých jezdíte na hoverboardu a mydlíte se s poletujícími protivníky, propříště bych si je klidně nechal ujít.
Pastva pro oči i uši
Kromě perfektní grafické stylizace vycházející z původního seriálu musím ještě zmínit famózní hudbu, která je pro tento žánr snad ještě důležitější. Na soundtracku se podílela taková jména, jako je zpěvák Faith No More Mike Patton, který nazpíval úvodní znělku, nebo rappeři Ghostface Killah a Raekwon z legendárního Wu-Tang Clanu.
Skladatel Tee Lopes, který už v minulosti do herního světa přispěl třeba soundtrackem pro Sonic Mania, vytvořil množství fantastických tracků, jako je Technodrome Redux nebo Mall Meltdown, které dokonale dotvářejí 16bitovou atmosféru, jsem ale víc než ochoten je poslouchat i mimo hru. Ostatně, soundtrack údajně vyjde i na vinylu.
Shredder’s Revenge je především milostným dopisem třicet let starému seriálu a celé jedné generaci, která na želvách vyrůstala. Znovu vidět pěšáky klanu Foot, tupouny Rocksteadyho a Bebopa, Trhače a samozřejmě zlotřilého Kranga je prostě k nezaplacení. Pokud jste navíc někdy seriál viděli v původním dabingu, uslyšíte ve hře celou řadu známých hlasů.
Extrémně krátká délka je problematická i s přihlédnutím k ceně, která se na Switchi pohybuje kolem 900 korun. Díky množství hratelných postav a z něho plynoucí znovuhratelnosti se ale fanouškům pořízení vyplatí, majitelé Xboxu si Shredder’s Revenge navíc mohou zahrát v Game Passu.
Po letech spíše mizerných her, které nestály za pozornost (ano, včetně té od miláčků z PlatinumGames) mají želví nindžové konečně zase zastoupení, jaké si zaslouží. Cowabunga!