Tchia

Je to hra odehrávající se na kaledonských ostrovech, která je očividným milostným dopisem této zemi od studia Awaceb. To – světe, div se – pochází právě z Nové Kaledonie. Na triku má jedinou další hru Fossil Echo z roku 2016, která ale mnoho slávy nesklidila. Zato Tchia už by mohla, protože při jejím hraní jsem nestíhal žasnout nad jejími nejrůznějšími aspekty.

The Legend of Tchia

Tchia je ve své podstatě až sandboxové dobrodružství začínající tím, že vám, dívce nesoucí stejné jméno jako hra, unese otce prapodivný válečník v ještě prapodivnějším létajícím, smradlavém, čoudícím vehiklu, který se do koloritu malého ostrůvku s perfektní zátokou s perfektním pískem a perfektní vodou zásadně nehodí.

Tato skutečnost přiměje Tchiu vyletět z rodného hnízda, tedy vlastně vyplout na voru vstříc hlavním ostrovům. A už v tomhle bodě zjistíte, že máte co do činění s něčím výjimečným.

Ostrovy jsou jen vzdáleným, pomalu se přibližujícím bodem, takže nemůžete dělat nic jiného než se vézt. Ale protože se nedokážete nabažit scenérií, krásné vody a neskutečně příjemného hudebního doprovodu hraného na tamější lidové nástroje a zpívaného v jednom z kaledonských jazyků (ve hře se mluví buď jím, nebo francouzsky), uteče vám plavba k jednomu ze dvou hlavních ostrovů jako nic. A velice příjemně.

Ani po příjezdu k pobřeží mi nezmizel úsměv z tváře. Tchia zkrátka umí vykouzlit přenádherné výhledy, ať už zrovna svítá, zapadá, nebo je slunce v nadhlavníku. Ať si zrovna vykračujete po hřebenech hor, podél koryta řeky, po pláži, nebo se potápíte. Zblízka už to taková sláva místy není, ale celková stylizace mi prostě sedla.

K tomu všemu vás příroda tak nějak sama od sebe zve do svých houštin a budete chtít prozkoumat každý její kout. Z tohoto popisu už vám mohlo dojít, že Tchia je ve skutečnosti hrou s otevřeným světem a tvůrci zde sáhli po docela klasické koncepci – jsou tu spousty druhů sběratelských předmětů, jsou tu kempy s nepřáteli, jsou tu tábořiště jako záchytné body, jsou tu nejvyšší místa, která vám všechny tyto body odhalí…

A přestože je to opravdu nálož dodatečného obsahu, necítil jsem se hrou nijak přehlcený. Svět není zas tak veliký a Tchia není RPG. Cokoliv, co tu děláte z vlastní vůle, je buď za účelem zisku kosmetického doplňku, nebo s cílem vidět něco pěkného. Tedy nic, do čeho byste se cítili tlačení. A za mě to funguje.

Nejrůznějších oblečků a módních doplňků či vizuálních úprav vašeho voru je tu přehršel, chcete-li se po nich pídit, a musím říct, že jsem se opravdu těšil z každého dalšího kusu tradičního oděvu, který mě víc a víc kotvil k tolik cizí Kaledonii.

Svět je rovněž plný miniher, ať už je řeč o střelbě z praku, skocích do vody, či závodech, z čehož všeho si můžete odnést trofej a tu v automatu s další minihrou proměnit za… další oblečení!

Tchia. Ta s darem

Závody se ale netýkají výhradně voru, spíš naopak. Závodit tu budete v roli zvířat. Tchia má totiž dar, který jí umožňuje převtělit se v libovolné zvíře na ostrově, ale i menší předměty. Chcete být kokos, kámen či rozžhavené polínko z ohniště? Můžete! To samé platí o ptáčkovi, prasátku, jelenovi, krabovi, delfínovi, žraloku, stonožce a čemkoliv dalším obývajícím zdejší končiny (a vše si můžete pohladit, protože proč by ne).

Spousta z toho je jen roztomilá, ale nemálo zástupců má i hlubší využití. Ukázkově třeba takový pták vám umožní během pár vteřin vyletět na vrcholek hory, na kterou byste se jinak šplhali až zbytečně dlouho (Tchia je ale opravdu zdatná a podobně jako Link ze Zeldy dokáže s patřičnou výdrží vyšplhat na cokoliv).

Pokud chcete urazit během chvilky dlouhé vzdálenosti po zemi, staňte se jelenem. Že hledáte zakopaný poklad? Vykopete ho jako pes či kanec. A že pod vodou kvůli slabým plicím dlouho nevydržíte? Převtělte se v rybu. A z kopce sice můžete sletět na paraglideru (opět podobně jako Link), ale proč se nestát kamenem a bez úhony se skutálet?

Tím vším Tchia prohlubuje vztah s přírodou, která hraje prim na jednom ze dvou velkých ostrovů a mnoha menších rozesetých kolem. Na druhém ostrově vás ale udeří do obličeje kontrast s moderním světem.

Vládnou nám červi

Zatímco někde si lidé žijí pohodovým životem v dřevěných chýších, aby se večer všichni sešli u táboráku a společně si zazpívali a zatancovali, jinde je z betonové zástavby cítit nepříjemný shon každodenního života a přítomnost velkých továren nehezky narušuje jinak panenskou přírodu.

A to si pište, že se kolem toho točí příběh. Pátrání po otci vás zavede ke zdejšímu krutému vládci, který je jakýmsi polidštěným červem polykajícím lidská novorozeňata k obědu. Jo, Tchia se s tím nepáře a je schopná evropského hráče tu a tam šokovat svým upřímným, neskrývaným přístupem.

Hlavní zápletka není špatná, má své kouzlo a svět hry vás díky ní dokáže fascinovat. Bohužel už to ale moc neumí s emocemi, i když se opravdu snaží z vás vymačkat nějakou tu slzičku.

Ani herní náplň příběhu není nijak zázračná. Potom, co seženete nejrůznější dary přírody pro takzvaný coutume, tedy balíček, který se tradičně předává při jakékoliv návštěvě, a získáte tak audienci u záporáka s cílem osvobodit svého otce, budete pověřeni sabotováním tří továren, následně jedné hlavní továrny a hotovo.

Tchia je vlastně strašně krátká hra a z hlediska hlavní herní náplně velmi neoriginální. Pokud půjdete jen za příběhem, máte za pár hodin hotovo. Když se ale tu a tam zastavíte, projdete po zdejší přírodě, vylovíte nějaké ty mořské perly, vytesáte totemy, odhalíte tajná zákoutí a lehce si vylepšíte postavu (výdrž a dobu trvání posednutí zvířat a věcí), věřím, že v ní můžete strávit vyloženě desítky hodin.

Malá velká Tchia

Já to měl tak napůl a celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že už jsem něco na tenhle způsob hrál. A teď nemyslím tu Zeldu, z níž Tchia očividně čerpá mnohé. Řeč je o Biomutantovi – malé velké hře s nádherným otevřeným světem, spoustou skvělých nápadů, ale nevyužitým potenciálem. A do jisté míry to stejné platí o Tchie.

Jedním ze skvělých nápadů je začlenění vašeho ukulele do hratelnosti. Tento strunný nástroj můžete kdykoliv vytáhnout a zabrnkat si libovolnou melodii. Stejně tak ale přijde ke slovu během již zmíněných hudebních večerů s domorodci, kdy se spustí pekelně těžká hudební minihra.

Máte tak možnost svým brnkáním doprovodit písničku, ale soustředit se na správné brnkání a číst u toho titulky, protože kaledonským jazykem opravdu nevládnu, je neslučitelné, takže jsem pokaždé uvítal možnost automatického vybrnkání melodie hrou. Pohodlně jsem se usadil a užil si krásné chvíle v přírodě bez hektických technologií, i když jsem si hudbu chtěl vybrnkat sám.

Ale ukulele zároveň umí mnohem lepší kousky. Kdykoliv můžete vybrnkat specifickou melodii a změníte tím denní dobu. Nebo před vámi vyroste trampolínová houba. Nebo si vyvoláte jakési dřevěné stvoření, které můžete posednout a zastřílet si s jeho magií…

Je to skvělý nápad, který ale není plně využitý. Pokud půjdete jen za příběhem, tak se k novým vlastnostem ukulele vůbec nedostanete. Musíte se sami honit jen tak zbůhdarma za každou ikonkou na mapě. A když to neuděláte, nic se nestane. Ukulele a jeho schopnosti k dohrání hry vůbec nepotřebujete.

Dalším příkladem je prak, který dostanete hned v začátku hry a tváří se jako vaše nejdůležitější vybavení, ale za celou hru jsem jedinkrát nebyl v situaci, kdy by mi byl jakkoliv nápomocný. A nakonec i to vtělování se do zvířat využijete primárně k urychlení cestování. Situací, kdy je to vyloženě potřeba a použitelné chytrým způsobem, je strašně málo.

Tchia má velkou spoustu zajímavých a neotřelých nápadů, které vám poskytne a je už na vás, zda s nimi budete chtít něco jen tak pro zábavu dělat. Rozhodně je nepotřebujete k dokončení hry. Protože k tomu vlastně nepotřebujete nic moc.

Ve výsledku může zklamat i fakt, že hra neodměňuje stylem, na jaký jsme zvyklí. Jak už jsem říkal, většinou tu dostáváte kosmetické doplňky, ale třeba za zničení všech soch zdejšího záporáka je jen a pouze trofej. Za vyčištění tábora od všech nepřátel (vrháte po nich olejové lampy, kanystry s benzínem, případně se proměníte v ohnivé poleno a vrhnete sami sebe) není nic.

Nová Kaledonie na vás čeká. Čekáte ale i vy na ni?

Tchia je zkrátka podivná hra. Uhranula mě svými scenériemi a okamžitě ve mně vzbudila zájem o zemi, o níž jsem dosud možná jednou slyšel někdy během hodiny zeměpisu na střední. Umí být neskutečně roztomilá, dokáže rozesmát, místy je až moc upřímně vážná a výsledek není koherentní.

Mísí v sobě spoustu herních stylů, poukazuje na kontrast nádherné přírody s hnusným moderním světem, vypráví zajímavý příběh, ale neumí dojmout. Je každým coulem překvapivá a kaledonskou kulturu hráči předává způsobem, jaký se jen tak nevidí.

Pokud vám nevadí jen tak se bezstarostně toulat krásným světem, poznávat jeho rozličná zákoutí, objevovat tradiční pokrmy a oblečení, blbnout v kůži nejrůznějších zvířat, plavit se bezcílně po moři a zkrátka si jen tak užívat okamžiku a za ničím se nehnat, Tchia umí být skvělý zenový zážitek.

Není ale tradiční ve smyslu běžné videoherní produkce, na kterou jsme tady u nás zvyklí. Není tak vybroušená, vycizelovaná. Nechá vás tápat a pověří vás relativně nudnými činnostmi. Není zkrátka pro každého a i ten, pro koho je, na její pomalé tempo a nenucený obsah musí mít náladu, aby ji dokázal ocenit.

Já si svůj čas s Tchiou skvěle užil, odpočinul jsem si s ní a loučil se s hlavou plnou zážitků. Není to ale hra, na kterou bych ještě roky vzpomínal a vracel se k ní. Příště bych se už radši do Nové Kaledonie vypravil ve vlastním těle, bez převtělení do videoherní postavy…