Tape to Tape

Jenže ono je tady ještě jedno tlačítko – Ypsilon. A tím se, vážení čtenáři, Tape to Tape na míle vzdaluje serióznosti NHL. Ypsilonem totiž používáte speciální schopnosti svých hráčů, ať už je to úmyslné vrhnutí vlastní hokejky po protivníkovi s cílem ho na pár vteřin uvrhnout do mdlob, roztočení se jako tornádo a prokličkování tuhou obranou, přivolání odehraného puku, který se chová jako jojo, případně aktivace raketových bruslí, kdy vás není nikdo schopný dohnat.

V tu chvíli se z hokeje stává skvělá, odlehčená taškařice. Hokej, ale s vlastním přístupem, svěží závan originality. A přitom se ze hry vůbec nevytrácí ono kouzlo sportu, fanouškovství, vzrušení, rozhořčení a řev řinoucí se ze samotného dna plic.

Jednotlivé třetiny, které mohou být dvě nebo tři (ano, já vím), trvají pouhé dvě minuty, díky čemuž je celá hra neskutečně akční, intenzivní a dynamická. Neustále jste krůček od vstřeleného/inkasovaného gólu, který může být rozhodující. Ani na chvilku si nemůžete odpočinout.

V rámci okamžité zábavy a svižnosti se tvůrci rozhodli upustit od „složitějších“ pravidel hokeje, která by zde tak akorát zdržovala. Fauly se tu nepískají, takže můžete všechny mlátit hlava nehlava. Uvolnění je tu zásadně povolené a o ofsajdu tu pro jistotu vůbec nikdo neslyšel.

Headshot pukem

Ne, se simulací skutečného sportu to nemá nic společného, a proto si myslím, že je Tape to Tape přístupná právě i těm hráčům, které hokej vůbec nezajímá. Protože je to vlastně ztřeštěná párty hra postavená na jeho základech a osekaná na strašně zábavnou základní formulku.

Zdaleka to nekončí na ledě. Máte tu naprosto trhlý příběh, v němž se golfová hvězda snaží prosadit v hokeji. Máte tu hravá jména hráčů i týmů, která jsou často inspirovaná jídlem. Máte tu bláznivé karikatury hráčů v rámci hravého vizuálního stylu, který mi neskutečně sedl. A fakt, že na sebe animace při přehrávání záznamu gólu vůbec nenavazují, mě vlastně strašně baví, protože jedině tak se opticky může stát, že jste branku střelili vlastně zadkem…

A pak je tu ještě celá nadstavba, lákavé spojení hokeje s žánrem roguelike. Není tu žádná liga ani žebříčky. Jako v jiných roguelike si volíte cestu stromem vedoucím k bossovi, kdy se rozhodujete mezi menšími zápasy (výzva na první gól, kde prohra nebolí a výhra odměňuje), tréninkem (vylepšení statistik všech hráčů) a nahodilou událostí.

Události dělají hru ještě bláznivější. Vašeho hráče může pokousat pes se vzteklinou, což má za následek to, že se ho budou protivníci bát. Můžete narazit na časovou kapsli a najít v ní mladší já vaší největší hvězdy, tedy získáte druhého nejlepšího hráče týmu, který je ale malinký, a ostatní ho tak velmi snadno složí k zemi.

S tím souvisí získávání artefaktů a talentů. Artefakty ovlivňují celou hru (první gól se počítá za dva, sražení hráči se zvedají mnohem déle, hráči bruslí rychleji…), zatímco talenty dáváte konkrétním hráčům a může jít třeba o strašlivý zápach, který od sebe odpudí každého, kdo se příliš přiblíží.

Tak končí naše komedie

Zatímco mezi událostmi, tréninkem a výzvou máte svobodnou volbu, zápasy a boss fighty absolvovat musíte. Souboje s bossy jsou velice nápadité a snad nevadí, když prozradím, že tím prvním je tým rozhodčích, kteří rozhodně nehrají fér. Při prvním, ale i druhém pokusu o jejich překonání jsem se regulérně a od srdce zasmál každému skvělému nápadu.

Jsou to právě zápasy a boss fighty, kdy jde úplně o všechno, protože jsme v žánru roguelike a tam smrt, v tomto případě tedy prohra, znamená konečnou. Natvrdo. Stačí jeden prohraný zápas a celý váš postup ledovou krajinou s krakenem na konci, následovaný výletem do středověku plného rytířů, je u konce.

V takovou chvíli se navrátíte ke kováři v brankářské masce, který vám naostří nejen brusle, ale i hokejky. Až tady se projeví nějaký trvalejší progres: Během každého pokusu sbíráte gumu, kterou utrácíte ve třech kategoriích.

Jednak si vylepšujete svého jediného trvalého hráče, již zmíněného golfistu Anguse McShaggyho, aby rychleji bruslil, lépe střílel, byl přesnější a snáze bodyčekoval. Jako druhou možnost si kupujete nové hvězdy, které jste si nejprve museli odemknout hraním a vždy, když začínáte nový pokus, si jednu z těchto hvězd vyberete do svého týmu (zbylí tři hokejisté jsou obyčejní sportovci do počtu).

Třetí a poslední možností je utrácet gumu za hraním odemčené nové talenty, na které pak můžete narazit v dalších pokusech. A je to všechno moc fajn, ale přiznám se, že zrovna v této oblasti mi Tape to Tape přijde přece jen chudší a ve hře mi chyběla trochu větší hloubka.

V dalších pokusech se toho totiž moc nemění. Vždy musíte odehrát pevně daný počet zápasů, boss fight je vždy stejný a lehce se mění jen zmíněné události, kterých jsem ale během hraní nepotkal moc a rychle se opakují.

Obsah je tak mou první výtkou, která ale pro finální hru nemusí být relevantní. Tape to Tape je v předběžném přístupu a do vydání se může ještě v lecčems změnit a nabobtnat. 

Má druhá výtka pak směřuje k jednomu konkrétnímu prvku ovládání, a sice volbě hráčů v zápasu. Když nedržíte puk, mačkáním tlačítka přihrávky přeskakujete z jednoho svého hráče na druhého a často se mi stává, že hra prostě nepochopí, že teď ze všeho nejvíc potřebuju toho jediného obránce, který by ještě mohl zachránit situaci. A když už mi nad ním konečně dá kontrolu, hybnost zdejších hráčů je tak mizerná, že než se rozjedu, soupeř už dávno vstřelil gól.

Gaučový masterpiece

Hra je i přes moje drobné výtky už teď fantastická. Je to neskutečná zábava, skvělý, inovativní nápad, který funguje, je napínavý, plný adrenalinu, a protože je to pořád ve své podstatě sport, skvěle se u něj řve (viz náš GamesPlay).

To mě přivádí k poslední, ale asi nejdůležitější vlastnosti Tape to Tape – hře více hráčů. V tuto chvíli tu neexistuje online multiplayer, ale můžete hrát na jednom zařízení dvěma způsoby. Velmi potěšující je, že můžete kooperativně s kamarády hrát příběhovou část, tedy snažit se pokořit všechny bossy společně.

Mimo příběh je tu i možnost dát si jen tak zápas s klasickým nastavením délky trvání či počtu hráčů na stranu. I tady můžete hrát kooperativně, ale pro gaučové hraní bude asi zásadnější možnost rozdat si to proti sobě.

Tape to Tape je skvělá hra pro jednoho hráče, ale neméně skvělá, vlastně ještě o fous lepší, je s kamarády, s nimiž můžete hrát jak jednotlivá utkání, tak i roguelike jádro. Jde o jednu z nejoriginálnějších her poslední doby a o jednu z nejzábavnějších her, jaké jsem kdy hrál.

Jakmile se Tape to Tape vykodrcá z předběžného přístupu a vyjde (upřímně doufám) i na konzolích, půjde o adepta na gaučovou/párty hru roku, možná i delšího časového segmentu. Pokud vám ale nedělá problém sejít se u počítače s gamepadem v ruce, na nic nečekejte a pusťte se do hraní už teď v early accessu. Tady prostě není na co čekat.