Tales of the Neon Sea

Čínský Blade Runner

Když se na Tales of the Neon Sea podíváte a budete hádat, z které země pochází, asi málokdo by si tipnul právě Čínu. Kyberpunkový svět, který nezávislí autoři vytvořili, totiž asi ze všeho nejvíc připomíná některá díla západní literatury, z nichž rozhodně stojí za to jmenovat Phillipa K. Dicka. Silná inspirace jeho tvorbou je ze hry velmi dobře patrná a neškodí jí ani v nejmenším. Líbivě stylizovaný pixel art je skvělou volbou pro zobrazení zvolených témat a zvukový podkres, často působící spíš jen jako ambient s nepatrnými hudebními prvky, skvěle dokresluje celkovou atmosféru vzdálené budoucnosti.

Hlavním hrdinou je bývalý policejní detektiv Rex. Tento kybernetickými implantáty vylepšený strážce zákona nám od začátku připomínal nejvíc ze všeho Krytona z Červeného trpaslíka v situaci, kdy si myslel, že je kybernetickým policajtem Jakem Bucharem. Pomáhá tomu jak hranaté pixelové zobrazení, tak inspektorův celkový vzhled. Zdatně mu ovšem sekunduje inteligentní kocourek Will. Byť hra není kdovíjak obsáhlá, není těžké si vytvořit k oběma postavám kladný vztah.

Kromě dvojice protagonistů se hráč setkává i s plejádou dalších postav, z nichž ale po nějaké době nezůstane v živé paměti asi žádná. Skvěle zvolený svět, lákavé detektivní prostředí i odlehčení v podobě kocoura totiž ve výsledku doplácí na autorskou nezkušenost a prostředí nezávislé tvorby, kde často chybí čas i peníze pro zpracování něčeho detailnějšího. To, co nám v prvních dvou, třech hodinách připadalo jako naprosto kouzelné herní prostředí, se časem stává velmi jednotvárným.

Moře neonů, v němž se pohybujete spolu se svým hrdinou, zůstává někde na půli tvůrčí cesty. I v případě, že si jako hráč dáte tu práci, abyste si poctivě načetli všechny náhodně umístěné dokumenty rozvíjející dění v herním světě, nebude to stačit. Detektivní zápletka se v celém prvním aktu točí vlastně kolem drobností a mnohem zajímavější politický kontext, volby a s nimi spojené žití s androidy pak působí, že je tu jen omylem. Jak je to doopravdy a o co přesně v detektivce jde, bychom neradi prozrazovali, ale momenty z úplného začátku hry poměrně přesně předpovídají i její konec.

Koho to vidí mé bystré oči?

Samotná hra se v podstatě opírá o jednoduché a v žánru léty prověřené mechaniky. Hráč si prochází každou lokaci, snaží se prozkoumat a sebrat, co se dá, a o chvíli později už zkouší, který předmět by se dal použít k řešení toho či onoho problému.

Tento jednoduchý základ je obskládán dvojím typem hádanek, které v praxi zabírají drtivou většinu herního času. První z nich jsou hádanky umístěné přímo v prostředí. Hned na začátku tak například kyborg-policista nahání svůj klobouk uvíznutý na trubkách s plynem tak, že průběžně otevírá a zavírá různé ventily, čímž se snaží dostat klobouk na dosah. Nechybí samozřejmě ani různé hrátky s plošinami, páčkami a uzávěry.

Druhý typ hádanek jsou klasické minihry, v nichž se detektiv spolu s hráčem snaží přeprogramovat robota, odemknout zámek nebo přijít na kombinaci k sejfu. V obou případech jde sice o poměrně zábavné, ale často i zdlouhavé minihry, které místy nevhodně kouskují velmi pozvolna plynoucí hru.

Posledním aspektem hratelnosti je ohledávání a sběr důkazů. Nejdřív používáte lidské oči, jen abyste je pak vystřídali za kyborgův pronikavý zrak, kterým hlavní hrdina také disponuje. Po sesbírání dvou sad podnětů dojde detektiv k nějakému tomu závěru a ve chvíli, kdy už má dost poznatků, pokusí se problém vyřešit pomocí minihry se stopkami, do nichž vkládá ozubená kolečka. Cílem je, aby vám nic neuniklo a doslova vám do sebe jednotlivé důkazy a indicie krásně zapadly. Tady opravdu klobouk dolů, tohle se nám moc líbilo.

Bohužel detektivní práce v detektivce není tolik, kolik by bylo záhodno. S každou další kapitolou a ve hře strávenou hodinou je to horší a horší. Dialogy mnohdy nejsou příliš dobře napsané, pomalu přestáváte dávat pozor, protože se hra táhne jako javorový sirup a drobné puzzly jsou čím dál častější a častější, takže se k aktivnímu hraní s postavou téměř nedostáváte.

Bratrstvo kočičí pracky

Co dokázalo herní zážitek alespoň tu a tam zpestřit a vytrhnout z jednotvárnosti, byla kočka. Stejně jako v reálném životě se dřív nebo později začne všechno točit kolem kočky, a pokud to tak není, máte pocit, že je něco špatně.

Když se poprvé ujmete kontroly nad kocourkem Williamem, dá se to považovat za vtip a hříčku. Ovšem jakmile se pustíte do rozplétání problémů uvnitř kocouří mafiánské rodiny, mezi jejímiž členy najdeme třeba i Toma, Tessia nebo Paulieho a jejíž don má v kožíšku vetknutou červenou kytičku, dá se smích zastavovat jen velmi těžko.

Krátké herní pasáže, kde je detektiv nahrazen chlupatým společníkem, jsou jednoduše kouzelné, a vlastně si dokážeme představit celé kyberpunkové dobrodružství s rasou inteligentních koček. Koneckonců bychom tu rádi doporučili pustit si druhou epizodu netflixovské sbírky Love, Death & Robots. V případě Tales of the Neon Sea jde ovšem jen o ozvláštnění a dokreslení hlavního děje. I tak za něj musíme autorům poděkovat, protože se jim podařilo na výbornou.

Víc toho už ale ve hře bohužel není. Tam, kde člověk čeká hluboký zážitek filozofických rozměrů (Va11 Hall-A) nebo nějakou větší akci, tam už si tvůrci příliš netroufli a drželi se s vyprávěním nezdravě při zemi. Je to velká škoda, protože právě sekvence s kočkami dokazují, že autorům nechybí smysl pro humor a absurdno. A nepostrádají ani fantazii.

Nad neonovým mořem se smráká

Záře neonů a město budoucnosti. Lidé žijící mezi kyborgy. Všude vládnou boje o volební preference. Korupce. Pochody za práva kyborgů ve společnosti. To všechno Tales of the Neon Sea má a kdybychom vám chtěli tvrdit, že jde o špatnou hru, tak bychom lhali sami sobě. Nejednu pasáž jsme si dokázali užít a především začátek, kde je vše relativně nové, baví výborně.

Možná by hře prospělo víc adventurního vyprávění, míň hádanek a větší cit pro tvorbu příběhu, jako se to podařilo například u noirové adventury Bear With Me. V tomto případě zůstali autoři několik velkých kroků za očekáváním, které dokázali na začátku hry vyvolat.

Přesto si ale myslíme, že pokud patříte mezi hráče, které baví trápit mozkovnu a utápět se v neonovém smogu s věrným kocourem po boku, budete se v Tales of the Neon Sea cítit velice, velice dobře.