System Shock Remake

Pojďte se podívat do zlaté knihovny her na jednu z právem nejkultovnějších sci-fi stříleček, kterou do fungl nového grafického kabátku převléklo studio Nightdive. A hned na rovinu můžu říct, že tak dobrý remake, který zvládá citelně modernizovat, ale stále si zachovává obrovský respekt k původnímu materiálu, tady dlouho nebyl. Tak vzhůru na vesmírnou stanici Citadela!

Vítej, hackere

Říct o remaku System Shocku, že je jenom grafickým vylepšením, by bylo téměř urážlivé, i když vizuální rozdíl oproti hře z roku 1994 je samozřejmě markantní. Kolik toho Nightdive přidali a vylepšili, je patrné už z prvních minut hry. Těch, které jsou v originále odbyté CGI filmečkem, zatímco tady si v kratičkém prologu vyzkoušíme první krůčky v kůži protagonisty – hackera, který se v dystopické blízké budoucnosti chystá nabourat do sítě korporace TriOptimum.

Jenže korporátní bezpečnostní složky na sebe nenechají dlouho čekat, promptně vás zobuškují a odlifrují na hypermoderní stanici Citadela, která obíhá na orbitě Saturnu. Pár vět s vámi totiž chce prohodit sám viceprezident TriOptimum a na leštěný mahagonový stůl položit nabídku, která se neodmítá: Když odstraníte etické zábrany umělé inteligence Shodan, která celou stanici řídí, firma na celé vaše hackerské povyraženíčko zapomene a ještě k tomu přihodí luxusní bojový čip implantovaný do mozku.

Hra o život v režii Shodan

Jenže všechno se samozřejmě pokazí. AI bez morálních zábran, která má k ruce sílu a výpočetní kapacity celé vesmírné stanice, nadělá v chladných chodbách Citadely větší paseku, než kdyby se ze řetězu urval ChatGPT. Shodan si okamžitě usmyslí, že lidé jsou jen červi, špinavé ponravy, které je třeba z větší části vyhubit a ze zbytku udělat bezmyšlenkovité otroky, kteří ji budou uctívat jako matku-bohyni. Na celé stanici bohužel zůstal jediný člověk při smyslech, který jí ve zničení lidstva může zabránit: vy.

Shodan se ne nadarmo zapsala do seznamu nejpamátnějších herních záporáků. Její implementace do hry byla úchvatná před lety a funguje i dnes. Všudypřítomné kamery, které vás rudým okem sledují a působí nepříjemné šimrání v zátylku. Nalezené audiozáznamy, které převyprávějí pád Citadely. System Shock v útrobách vesmírné stanice rozpoutá hru na kočku a na myš a rozjíždí zoufalý boj o přežití, který rozhodně není snadné vyhrát.

Retro obtížnost

Slovo varování: Hra je opravdu těžká. Dočista jsem zapomněl, jak obtížné mohou hry z 90. let být. Není to tím, že by na vás System Shock vrhal enormní množství nepřátel a poskytoval příliš málo nábojů, ačkoliv i na takové momenty narazíte. Spíš potrápí tím, jak vám nic nedá zadarmo a ani trochu nenapoví. Po dlouhé době jsem musel hrát s notýskem a dělat si pečlivé poznámky. Zapomeňte na nějaké šipky na mapě, questové ikonky nebo aspoň jednoduchý seznam úkolů.

K určování vašeho směřování slouží už výše zmíněné vzkazy od bývalé posádky Citadely. Z logů se například dozvíte, že první pokus Shodan o anihilaci Země spočívá v odpálení supersilného těžařského paprsku. Existuje několik konkrétních úkonů, které musíte napříč palubami stanice provést, abyste tomu zabránili a příběh se posunul dále.

V navigaci skrz orbitální základnu pomáhá skvělá minimapa, která chytře zobrazuje zamčené dveře, takže vždy máte přehled o tom, do kterých zákoutí jste se ještě nepodívali. Pokud ale nebudete dávat pozor, neprozkoumáte každý metr čtvereční a neumíte anglicky, klidně se může stát, že laser nedopatřením odpálíte sami, a Shodan tak ušetříte trochu té poctivé genocidní práce. Nebo že se na Citadele ztratíte a budete dlouhé minuty bloumat prázdnými chodbami, než narazíte na ten jeden konkrétní počítač, který vám otevře cestu dál.

Kombinace starého a nového

System Shock i po třech dekádách ukazuje, jak nadčasový měl design. Přežívání na opuštěné vesmírné stanici se neustále dynamicky vyvíjí a váš boj je až do samotného závěru v podstatě zoufalá improvizace s titěrnou nadějí na úspěch.

Tomu napomáhá i skvělé grafické ztvárnění Citadely. Každá paluba má vlastní design a na první pohled jasně rozlišitelnou estetiku. Exotickým dřevem obložená exekutivní paluba je v kontrastu s obnaženými ocelovými zdmi strojírny a na první pohled je odlišíte od modročervené barevné palety výzkumného patra.

System Shock zkrátka hýří barvami, až může z obrázků budit rozpaky. Jak může být hra děsivá a zároveň tak barevná? Mně ale celý ten sci-fi neonpunk hodně přirostl k srdci. Jednak je to přímý, autentický, pestrobarevný odkaz na původní hru, jednak je spletitá architektura Citadely fascinující. Radost dělají i takové drobnosti, jako že nástěnné panely jsou odlišné a neuvěřitelně komplexní, plné složitých mechanických přístrojů, které sice nejsou interaktivní, ale dokážou vás zhypnotizovat animovaným, nádherně rozpohybovaným tancem.

I nepřátelé a zbraně dostali krásné modely Unreal Enginu 4, přitom jsou ale stále správně retro. A v tom je největší kouzlo System Shocku. V tom, jak dokáže skloubit moderno s originálem. Jak vedle sebe mohou koexistovat děsivě nádherné exploze, světelné efekty a zároveň hranaté hrnky, které jako by někdo zkopíroval z 3D střílečky na konci minulého tisíciletí. Celou tu nebezpečnou jízdu navíc podtrhuje parádní synthwave soundtrack, který stylizaci dokresluje těmi správnými kyberpunkovými tóny.

Remake s láskou a péčí

Modernizací prošel nejen vizuál, uživatelské rozhraní a ovládací schéma, které si nezadá se současnými FPS. Za vší tou evolucí nezaostává ani samotná akce. V jádru je totiž System Shock výborná střílečka. Nejde o boomer shooter, ale poměrně inteligentní akční hru s důrazem na krytí a systematický postup. 

K tomu stejně jako před lety poslouží široká škála zbraní s různými módy střelby a druhy nábojů s bonusy proti určitým typům nepřátel. Hratelnost je opět výborně posunutá do 20. let 21. století s odkazem na dobu herní renesance. Hlavní strategií ke zdolávání zmutovaných, robotických a kybernetických nepřátel je vykouknutí zpoza rohu, vystřelení pár dávek a promptní skrytí před odvetnou salvou.

Umělá inteligence protivníků není bůhvíco a občas se komicky zblázní fyzika mrtvol, ale to jsou jen drobnosti v kontextu toho, jak krásně se studiu Nightdive povedlo modernizovat legendu.

V System Shocku můžete strávit šest hodin nebo třicet. Záleží na vaší šikovnosti a na tom, jak budete dávat pozor a prozkoumávat prostředí. Jestli totiž do hry půjdete jenom s tím, že si chcete zastřílet a je vám jedno, co se v ní děje, tvrdě narazíte, protože budete složitými chodbami Citadely bloudit jako jeden z mnoha groteskních experimentů Shodan. A probůh, dělejte si poznámky! Ušetříte si spoustu zbytečného backtrackingu.

Pokud jste původní System Shock hráli a vzpomínáte na něj s láskou, udělejte si radost a vraťte se do Citadely. Pokud jste se k originálu nedostali, ale milujete všechny ty epigony, kteří ze System Shocku čerpají, podívejte se, odkud si vzali inspiraci. A já tajně doufám, že se Nightdive se stejnou péčí někdy pustí i do remaku pokračování nebo Deus Ex. Ostatně bych jim klidně svěřil i ten BioShock.