Synduality: Echo of Ada

Ostatní hry podobného ražení si tak nějak nedokáží uchovat svou trvanlivost. Sám jsem byl zvědav, kam se mezi ně zařadí Synduality, protože základní premisa robotických dobrodružství v postapokalyptickém světě trochu mixnutá anime působí přinejmenším zajímavě. Nejde se ale ubránit pocitu, že Synduality: Echo of Ada velmi brzy upadne do hluboké propasti titulů, na které se úplně zapomene.

Extrakční postapo

Synduality jde na extrakční střílečky trošku jinak. Celá hra se odehrává ve světě, kde lidstvo stojí na pokraji vyhynutí, protože před lety začaly planetu skrápět kyselé deště, které populaci zdecimovaly. Lidé jsou ale vynalézaví, a proto se schovali pod zem, kde vyvinuli obří mechanické stroje nazývané

Craddlecoffins. Ty obsluhují drifteři, kteří se vydávají na povrch těžit nový energetický materiál, sloužící jako palivo pro zbylou společnost.

Úvod je asi to nejlepší a nejzajímavější, co hra nabízí. V prvním mechovi jsem se cítil masivně a průzkum povrchu mi připadal zajímavý. Svět totiž obývají monstra, která velice nápadně připomínají protivníky z Death Stranding. Dalším nepřítelem je pak počasí, protože kyselé deště přicházejí, jak se jim zlíbí, a ani mech vůči nim není immuní. Po krystalech touží i odpadlí Drifteři ovládaní umělou inteligencí, kteří jsou trochu tužší, ale odměna za jejich zabití je relativně lákavá. Nicméně tento pocit, že jsem součástí něčeho zajímavého, vyprchal takřka instantně.

Po bližším prozkoumání totiž na Synduality není zajímavého vůbec nic. Příběhové podhoubí se vůbec nerozvíjí, což mi přijde jako ohromná škoda. Hra se rychle smrskne na neustálé opakování toho samého. Obhlédnout povrch, natěžit krystaly, snažit se přežít, vrátit se a inkasovat peníze. A je jedno, jestli jste ve hře první den, nebo desátý. Rozumím, že tento žánr je na opakování do velké míry postavený, ale viděl jsem v Synduality potenciál přijít s něčím neotřelým.

Robotí nuda

Už jenom to, že neovládáte lidskou osobu, ale jste schovaní pod oplechovaným mechanickým těžebním robotem, působilo v rámci extrakční střílečky vcelku svěže. Na zádech vám sedí umělá inteligence, která je vaše chůva, upozorňuje vás na nebezpečí nebo vám pomáhá při sbírání výbavy. Přibližně jednou za 5 minut vám pak propůjčí přednastavenou superschopnost.

Mechů je vícero druhů, které si postupně odemykáte, ale jakmile se na bojišti ocitnete v nesnázích, může to pro vaši mechanickou výbavu znamenat kruté následky. A tím myslím ztrátu jak mechanického obleku, tak i nasbírané kořisti.

A to byl pro mě především během prvního týdne hraní nepředstavitelný problém. Hra v této chvíli už nabízí kooperaci s dalšími hráči. Ty sice nemůžete pozvat v základním menu, ale pokud je potkáte na mapě, tak se můžete dát dokupy a bloudit světem společně. V předběžném přístupu ale tohle nešlo, a tak jsem nejdříve potkával hlavně protřelé jedince s několikanásobně kvalitnější výbavou, kteří mě při první možnosti poslali zpátky na robotí hřbitov.

Krvelačnost lidí neznala mezí a opravdu jsem se prodíral hrou podstatnou část jen se základním vybavením, kvůli kterému byl můj postup značně složitější. Souboje totiž bohužel nejsou vůbec o vašich schopnostech, ale právě o číslech. Na nevyváženosti pak kulhá zábavnost celé hry, protože nikdy nemáte jistotu, že se ocitnete ve světě, kde mají ostatní drifteři podobnou výbavu.

Obrat k lepšímu nastal, když hra oficiálně vyšla. Nátura setkání se změnila, jako když mávne kouzelným proutkem - z tvrdé PvP řežby se stala hříčka zalitá sluncem, kdy boj mecha proti mechovi prakticky zcela vymizel.

Bez duše a zápalu

Ono tedy není při soupeření s ostatními driftery o co stát. Střelba a souboje jako takové jsou fádní a extrémně nudné. Na vině je z části i výbava a střelné zbraně. Čekal bych větší diverzitu bojového arzenálu. Na to, že se hra hemží mechy, jsou zbraně velmi klasické – pušky, brokovnice, odstřelovačky nebo SMG. Liší se jenom náboje, ale ani ty nepředstavují pro hru nějaký zásadní prvek, díky němuž by souboje byly zajímavější.

A to se týká i mechů. Vizuální různorodost je sice hezká, ale jejich funkcionalita přináší víceméně jen lepší statistiky. Očekával bych, že různí mechové přijdou třeba s jinými herními mechanismy, nejen s hrátkami s čísly.

Co se týká nebezpečného deště, zpočátku vzbuzuje strach. Nejenže rozežírá štíty vaší chodící plechové rakve, ale zároveň posilňuje monstra na povrchu. Jenomže - opět jsem brzo zjistil, že nic dalšího od korozivních kapek nehrozí, nepřízeň počasí vždy celkem rychle zmizí a zase nastává nuda a šeď. Honba za krystaly v polomrtvém světě bez duše není zábavná a čpí průměrností na sto honů.

Průměrná je bohužel i vizuální stránka, které se dá jednoduše popsat jako nezajímavá. A to je ve hře, která je plná obřích robotů, prostě špatně. Ani jednotliví mechové nejsou výrazní a zajímaví. Vypadají jako krabice. Zmar dokresluje i hudba, která na povrchu leckdy zcela záměrně absentuje. Pokud to mělo být proto, aby ticho navozovalo skličující, opuštěnou atmosféru, tak to nefunguje.

Crafting na čas! To snad ne!

Jestli se dá akční část hry nazvat bezduchou a průměrnou, tak opravdový průšvih nastává v části budovatelské. Ano, budujete si své hnízdečko, k čemuž potřebujete peníze z prodeje krystalů a vybavení, které najdete a přinesete ze svých cest. Můžete si postavit výrobní stanice, ložnice, sprchu a spoustu dalšího, kdy se vám za odměnu dostane místy až falloutovského vyprávění o tom, jak je nová lidská společnost skvělá.

Jenomže je celá stavební část do hry implementovaná naprosto tristním způsobem, který dává vzpomenout na mobilní tituly. Jakmile odklepnete nějaký projekt, spustí se časomíra, za jak dlouho bude daný úkon hotový. Záležitost, kterou ve hrách absolutně nenávidím. Zpočátku to jsou minuty, velmi záhy se čas zvedne na desítky minut za jednu postavenou novinku. A to platí i při výrobě lepších zbraní či zbrojí. Tenhle mobilní relikt, kdy čekáte úplně zbytečně, než se něco udělá, aniž by to čekání mělo opodstatnění, mě vytáčí do běla.

Buď jak buď, Synduality: Echo of Ada nabízí zajímavou premisu, ale rozhodně nejde o žádný svěží vítr mezi extrakční střílečky. Jak nenápadně hra vyšla, tak během následujících týdnů upadne zcela oprávněně do zapomnění. V porovnání s ostatními hrami podobného ražení nemá duši, zato má hned několik iritujících mechanismů. Je to škoda, protože potenciál tu určitě byl, jen byl tedy krutě nevyužit.