Svoboda 1945

Jenže takhle lidská nátura nefunguje. Žádný ráj na zemi se budovat nebude.

Místo toho masakry. Místo toho odsuny. Místo toho loupení a rabování a msta a chamtivost, oko za obě oči, zub za všechny zuby, pokud jsou zlaté, schovám si je do kapsy. Nejdřív si to vyřídíme s cizáky. Až bude po nich, vrhneme se na sousedy.

To je příběh Svobody 1945, české edukativní hry, jejíž název je možné chápat doslovně – ale ještě spíš se v něm odráží trpká ironie dějin.

Památkář a pamětníci

Svoboda 1945 vznikla pod rukama autorů ze studia Charles Games složeného ze studentů a akademiků Univerzity Karlovy a jejich spolupracovníků – tedy stejného týmu, který před čtyřmi lety vydal oceňovaný Attentat 1942. Ten za své historicky přesné a poučné ztvárnění tématu heydrichiády sklízel ovace u nás i v zahraničí. Svoboda 1945 v jeho díle, v úkolu informovat, dojmout a vysvětlit, pokračuje.

Hráči se tentokrát octnou v českém pohraničí, v sudetské vesnici jménem Svoboda, kam přijíždějí v roli památkáře zjistit, jestli budova místní školy stojí za zachování, nebo může být zbořena místním ambiciózním podnikatelem. Píše se rok 2001, ale ani půl století nestačilo k zahojení hlubokých válečných ran, které si s sebou místní nesou dodnes.

Právě v rozhovorech s obyvateli vesnice spočívá první významná aktivita, které se ve Svobodě budete oddávat. Nečekejte žádné 3D modely, hrají je živí herci – vy z několika možností vybíráte otázky, oni na ně patřičně reagují a výsledkem je něco jako interaktivní dokumentární film.

Protože se vyptáváte pamětníků, jsou to téměř výhradně lidé v důchodovém věku. Bývalý voják, který před 50 lety jako mladý vojín pomáhal s „repatriací“ sudetských Němců. Odsunutá Němka, která se po letech vrací tam, kde se narodila. Syn komunistického funkcionáře, jehož otec v padesátých letech terorizoval okolní sedláky. Volyňský Čech, který si prošel peklem Dukelského průsmyku a nastěhoval se do prázdného statku po vyhnaných kolaborantech.

Ti všichni nabízejí zcela odlišné perspektivy na to, co se před 50 lety odehrálo. Někteří se trochu stydí za krutosti, k nimž ve vsi kdysi došlo, ale zároveň tvrdí, že jinak to nešlo. Další necítí ani ždibíček viny, a kdyby mohli, vyháněli by zas. No a jiným zbyla jen zmatená, polozapomenutá hrůza, nechápavé tápání dítěte, které netuší, proč už nikdy neuvidí ani své rodiče, ani svůj domov, ani své hračky, ani svého psa.

Herecké výkony jsou excelentní a znamenají největší posun oproti Attentatu, kde v rozhovorech záměrně vystupovali neherci. Tentokrát před kamerou stanuli profesionálové a výsledek je fantastický. Postavy jsou nabité emocemi, jejich reakce a vyprávění ve většině případů nepůsobí přehrávaně.

Vrásčitého Volyňáka Vlka a jeho samozřejmé, usměvavé vyprávění o hrůzách války bych vydržel u piva poslouchat celý večer. Bezcitného statkáře Klepala bych praštil, kdyby mě hra nedonutila chápat, proč je takový, jaký je. Snad jen paní Anna Grötschel si mohla z Německa přivézt přesvědčivější přízvuk, ale ona to zase vynahradí neuvěřitelnou silou svých vzpomínek.

Vzpomínek, které si sami zahrajete, protože Svoboda 1945 přeci není interaktivní dokument, ale edukativní hra. A prvky, které nejvíc připomínají klasickou počítačovou hru, najdete právě v minulosti. Rozhovory se staroušky a stařenkami vás totiž průběžně přenášejí zpátky do čtyřicátých a padesátých let, do černobílé komiksové stylizace, kde už se nemusíte spoléhat na nejasné, dekádami zakalené vyprávění, protože si všechno sami prožijete.

V předvečer voleb roku 1946 si s chlapy v hospodě zahrajete oko bere a budete se dohadovat, jestli jsou komunisti zachránci, nebo hrozba. Pokusíte se uhájit statek před znárodněním, sázet a sklízet a investovat, zatímco na vás družstvo vyvíjí čím dál tím drtivější tlak. Zabalíte si 50 kilo toho, co bude vaším jediným majetkem na dlouhé cestě do cizí země, a to nejcennější necháte českým mrchožroutům.

Nejsou to složité minihry, nemůžete je vysloveně prohrát, ale proniknou vám pod kůži spolehlivěji, než by to dokázalo přímočaré vyprávění. Prosté sdělení „Chtěla jsem si vzít parádní kožich, ale nesměla jsem“ vyvolá přeci jen jiný pocit, než když si ze všech věcí ve svém brzo už bývalém domě po dlouhém uvažování sami vyberete právě ten kožich a zjistíte, že máte smůlu. Že jde o cennost, která je odteď majetkem českého národa.

Epizody týkající se odsunu jsou obecně vzato nejdrásavější – psal jsem to už ve svém dva roky starém preview, píšu to i teď. Za ta léta jsem si, tak trochu proti své vůli, navykl na počítačové hry shlížet z neutrální výšky, sedět na věži postavené z cihel zdánlivé objektivity. Ale když mě Svoboda nechala sledovat, jak se děti loučí s tím, co znají, aniž by si uvědomovaly, že se vlastně loučí, jak říkají svému psovi, ať je hodný, že se pro něj brzo vrátí, aniž by si uvědomovaly, že lžou, zůstal jsem sedět na zemi se solí v očích a v sutinách rozpadlé věže marně šátral po cihličkách.

Co se týče všeobecného, celospolečenského kontextu, zahraničních a tuzemských politických vlivů, událostí ve vládních kuloárech, coby edukační materiál by vám lépe posloužila nějaká přednáška nebo dokument. Jenže ve Svobodě do dějin proniknete osobněji. Přiblížíte kameru na několik málo lidí, promluvíte si s nimi, stanete se jimi, octnete se v kráteru na Dukle i na pražském obrněném vlaku i na zakrvácené půdě staré školy i na okraji hrobu pro oběti pochodu smrti. A to je cenné, o to cennější, že navázané minihry udrží dětskou i dospěláckou pozornost, která by se v případě jiného mediálního formátu mohla snadno rozplynout.

Čtyři hry v jedné

Na Svobodě 1945 mě, kromě drobností, na které ještě přijde řeč, vlastně trápí jedna jediná věc: Chtěl bych víc a hra mi víc nedá. Chtěl bych, aby mi toho postavy o sobě řekly třikrát tolik, abych se jich mohl vyptávat na další a další podrobnosti, abych vcucnul ještě nějaké dodatečné perspektivy a nuance, aby vzpomínky byly delší, abych se do všech těch šťastných i tragických osudů mohl ponořit skrz víc než jen šest miniher.

Líbilo by se mi například, kdyby farmářská epizodka, tak skvěle nastolující pocit zmaru, boje s větrnými mlýny, na nichž místo lopatek rotuje sovětská hvězda, začínala dřív. Útlak ze strany komunistů začíná skoro okamžitě, aniž bych si mohl vyzkoušet, jaké to bylo za starých dobrých časů prosperity, za první republiky. Rozsviťte lampičku – a stíny budou o to neproniknutelnější, životní kolaps o to víc šokující.

Vlastně si umím představit, že by na tematických základech Svobody 1945 mohly vzniknout tři nebo čtyři různé hry. Jedna by se zabývala posledními bojůvkami s ustupujícími nacistickými fanatiky, řešila by první divoké odsuny, masakry německých vojáků i civilistů, mimosoudní vraždy bez pravidel a bez požehnání úřadů. Druhá by se věnovala nejistým rokům, kdy v poválečném Československu ještě fungovala demokracie, ale už se stahovala rudá mračna a do represí proti bývalým spoluobčanům se zapojila i státní mašinérie. Třetí by hráče vrhla do republiky v oficiálním područí jedné strany, do éry kolektivizace a bezcitného stalinismu.

Toho všeho se Svoboda 1945 dotkne – u něčeho zůstane déle, jindy ale hodně rychle pospíchá dál. A já to chápu, zdroje jsou omezené, téma rozmáchlé. Jen se zkrátka nemůžu zbavit toužebné představy, co všechno by asi tenhle nesmírně talentovaný tým dokázal odvyprávět na ploše patnácti hodin, nikoliv tří nebo čtyř.

Je potřeba dodat, že hra určitě není zkratkovitá, co se týče učebního potenciálu. Hraním si odemykáte nové a nové zápisy do místní encyklopedie, kde si ke každému tématu, které některá postava třeba jen letmo zmíní v konverzaci, můžete přečíst spoustu dalších informací. Tím se samozřejmě vytrácí emoční okamžitost, která zdobí zbytek hry, ale zároveň je to daleko lepší způsob, jak se dostat k faktům a detailům, než kdyby si je měl člověk dohledávat někde na Wikipedii.

Antiklimax

Moje největší bolení je tedy vlastně něco mezi výtkou a pochvalou, věta: „Je to tak dobré, že bych si dvakrát přidal!“ by určitě naše paní kuchařky ze školní jídelny moc potěšila. Protože jsem ale mezitím aspoň částečně slepil maltou svoji novinářskou věž, musím z jejího odpočivadla vykřičet do světa ještě jeden kousek kritiky. A tím je ústřední záhada.

Náš milý památkář totiž na půdě staré školy najde starou fotografii svého dědy v uniformě revolučních gard. Což je divné, protože jak prozradí následný telefonát s maminkou, o žádné takové zkušenosti děda nikdy s nikým nemluvil. No a tak tu rázem máme dvě hlavní motivace – vyhodnotit status školy coby památky a zjistit, co tady probůh dělal váš předek.

Napíšu to tak, jak jsem to zažil: Druhá linka nikam nevede. Respektive vede pouze k relativně banálním zjištěním, která nenabízejí nic jako rozřešení, nebo snad dokonce zásadní zvrat. Ano, je to docela realistické – za každou starou fotkou se hned nemusí skrývat detektivní případ jako pro Poirota. Ale že by to bylo uspokojivé, to se říct nedá.

Je možné, že mě do slepé uličky dovedly dialogové volby, které jsem udělal – části hry se vám můžou uzamknout podle toho, jak se chováte a nač se ptáte, a pro úplně stoprocentní splnění všeho, co hra nabízí, si pravděpodobně zahrajete víckrát. Přesto mě, zvlášť v kontrastu s výborně vystavěným scénářem ostatních postav, dědovo tajemství poněkud zklamalo.

Zbytek hry nezklamal. Svoboda 1945 je dojemná, informativní, zábavná, profesionálně zpracovaná a nabízející různé pohledy na nesmírně citlivé, kontroverzní období československých dějin. Kdyby byla rozmáchlejší a plnější, kdyby se uměla déle zastavit u některých fascinujících témat a trpělivě je prozkoumat, byl bych ještě nadšenější, ale to vůbec nic nemění na skutečnosti, že na naší herní scéně zase jednou vzniklo výjimečné dílo.