Surviving the Aftermath

Tahle budovatelská strategie s prvky survivalu vyšla loni v listopadu a my ji opomněli. Což ale právě dnes napravujeme, protože mi věřte, když vám řeknu, že je oč stát.

Welcome to the colony

Nešťastný úděl lidstva je motivem starým jako první základy civilizace. Už v době jeskynních mužů a žen určitě lomili rukama nad tím, že jednou vymřou mamuti, nebude pršet nebo tlupu postihne jiná pohroma. A s tím, jak jsme postupovali historií vpřed a vynalézali stále sofistikovanější způsoby, jak se navzájem zničit, se začaly vize budoucnosti proměňovat a povážlivě barvit do různých odstínů černé.

Přesně do takové potemnělé budoucnosti vás bere Surviving the Aftermath, duchovní nástupce Surviving Mars. Tentokrát se ovšem nesnažíte usadit na nehostinné rudé planetě, ale na zdevastované matičce Zemi, kterou pustoší radioaktivita a lidé bojují o holé přežití.

Samotná premisa, jak sami uznáte, není příliš originální, ale hře svědčí. Nečekejte zběsilou akci ve stylu Mad Maxe, ale poctivé budování vlastní základny, v níž se snažíte zajistit základní potřeby pro přežití osadníků a zároveň se dozvědět něco o světě za hranicemi tábora.

Surviving the Aftermath kombinuje mikromanagement základny a vlastně i životů jednotlivých osadníků s jejich výpravami na mapu světa, která nabízí různorodé aktivity: Obyčejný průzkum, boje s renegáty i možnost budovat malé předsunuté základny nebo obchodovat s dalšími osadami.

To, co se na začátku tváří jako poměrně plochá budovatelská hra, má ve skutečnosti mnohem víc vrstev a rozhodně není pro úplně začátečníky, protože i na nejnižší obtížnost umí pěkně potrápit vaše mozkové závity při plánování základny a jednotlivých pohybů po mapě. Zatímco spousta budovatelských strategií vás staví před jasně definované protivníky, Surviving the Aftermath si na vás přichystá obtížnost v závislosti na úvodním nastavení a navíc nikdy nevíte, v jakém pořadí vás budou postihovat jednotlivé morové rány. Pokud to tedy vůbec bude mor.

Deset ran postapokalyptických

Spolu se svými kolonisty se budete potýkat s nehostinným prostředím, které si toho na vás umí připravit opravdu hodně – krysy a kobylky, nájezdy drancířů, nukleární zimu, epidemie, vlny veder. Kouzelné na celém systému je, že pokud se vyhnete hraní scénářů, jednoduše nikdy nevíte dřív než pár dní předem, že nějaký problém nastane. Můžete tak například hromadit zásoby vody pro blížící se horko, které nikdy nepřijde. Naopak vám zmrzne úroda na polích a dojde dřevo na vytápění nepříliš pohodlných a přelidněných stanů. V mnoha ohledech je Surviving the Aftermath podobný Frostpunku, především kvůli nástrahám, které představuje sám herní svět.

Podobně jako ve Frostpunku jsou zásadně omezené i zdroje, s nimiž můžete počítat. Ani na nejlehčí obtížnost jich nebudete mít moc a investice do začátku určí, jestli vaše kolonie zvládne ustát zub času. Spravovat totiž musíte všechno: Sběr a výrobu jídla, zásoby pitné vody, léky i stavbu náročnějších průmyslových budov vyžadujících beton, kov a elektřinu.

Pokud byste měli pocit, že je to stále málo, zahrňte do rovnice spokojenost vašich kolonistů, kteří se s neútulnými stany smíří jen v začátku a velmi brzy se začnou poohlížet po lepším bydle. Pokud chcete, aby vám kolonie rostla a její obyvatelé plodili další generace, budete muset poskytnout jinačí luxus včetně rozmanité stravy.

Opět se nabízí přirovnání k Frostpunku, kde vás nedostatek pracovní síly také pravidelně trápí. Zásadní rozdíl ale představuje možnost zaměstnávat na lehčí pomocné práce děti, což v případě Surviving the Aftermath často chybí a postesknete si, že by bylo skvělé, kdyby mohly děti alespoň sbírat bobule, rybařit nebo fungovat jako nosiči. Třeba s menší efektivitou práce, ale častý nedostatek volných lidí by to rozhodně řešilo.

Polozapomenuté znalosti

Namísto dětí je tu ale něco jiného – specialisté a technologický strom. Výzkum, především jeho počáteční fáze, hraje v Surviving the Aftermath naprosto zásadní roli a doslova rozhoduje o vašem přežití. Stačí jedna nemoudrá volba a buď se na delší dobu zaseknete, nebo rovnou skončíte, protože nemáte jak čerpat výzkumné body.

Ty si musíte pořizovat pátráním na herní mapě a po vyčerpání několika základních výzkumných stanic je třeba si vybudovat vlastní, ideálně s dedikovaným výzkumným specialistou, který bude každý den dodávat určité množství výzkumných bodů v závislosti na tom, jak dobrý vědec to je.

Výzkum technologií je opět naprosto zásadní pro přežití, protože vám nejen zlepší efektivitu některých budov a zvýší počet přeživších, kteří se můžou pustit do práce, ale také odhalí staronové technologie a znalosti – sbírání a efektivní využívání plechů a betonu, nové bytové jednotky, školu a další.

Jenže jak už bylo řečeno, bodů je zpočátku pomálu a výběr nových technologií z pětice různých stromů je trošku jako střílení do větru. Opět se můžete chtít připravit na nějakou konkrétní katastrofu, která ale nepřijde tehdy, kdy jste ji čekali. A vy už jen se slzami v očích sledujete, jak prosperující kolonie mizí před očima.

Svou roli můžou sehrát i další specialisté, kteří fungují jako průzkumníci, válečníci nebo takzvaní mrchožrouti, experti na rabování dávno opuštěných lokalit na mapě. Ty jsou občas fixní a můžou nabídnout předem známé zásoby léků, oblečení nebo třeba zbraní, ale také se objevují v rámci úkolů, které můžete a nemusíte přijímat a často vás potahají po větším kousku mapy.

Odměna je nejistá a často se stává, že optimální řešení vám nabídne jen vybraný specialista – například vědec vám při přestřelce moc platný nebude a dialogová možnost, která by vám umožnila s válečníkem provést bezpečné přepadení, zůstane zapovězena.

Dobré, nikoliv převratné

Surviving the Aftermath rozhodně není nijak převratná hra, na mechanické úrovni nezkouší nic vyloženě nového, a žánrovým veteránům by se proto mohla zajíst dřív, než by sami čekali. Na druhou stranu se na ni hezky kouká, zpracovává zajímavé téma a nabízí různé rádiové stanice z pustiny, které vám zpříjemní už tak zábavné hraní. V zeleném radiačním oparu snadno utopíte desítky hodin ve volném stavitelském módu nebo nemilosrdných scénářích.