Superliminal

Tvůrci Superliminal se rozhodli pro docela nelehký úkol – ukázat nám, jak vypadají sny. Celý, po doušcích podávaný příběh se točí okolo snů, které jako testovací subjekt prožíváte, zatímco vás neviděný vědec pozoruje a dělá si pečlivě zápisky.

Začátek hry je jednoduše Portal. Jste subjektem uvězněným v neznámém sterilním prostředí, shůry k vám promlouvá klidný ženský hlas, který vás instruuje, jak řešit snové problémy. Záhy ale zjistíte, že za kulisami, které vás obklopují, je úplně jiný svět. Po čase se ženský hlas vytratí a vystřídá ho ještě klidnější mužský hlas vědce s úvahami plnými poselství.

Chuť Portalu se naštěstí po čase vytratí. Zpočátku přílišná inspirace totiž dokáže být rušivým elementem, ale pokud jste náhodou Portal nehráli, je docela pravděpodobné, že pro vás Superliminal bude ještě mnohem větším zážitkem.

Myšlenky na vrcholnou tvorbu Valve se vytratí s nástupem zdejších puzzlů, které jsou zkrátka z jiného světa. Základní myšlenka hry se točí okolo perspektivy a Superliminal si s touto představivost matoucí věcičkou postupně pohraje různými způsoby.

Ale už ten první je natolik zajímavý, až je obrovská škoda, že se s ním ve hře nesetkáte ve větší míře. Bůhvíproč se interaktivní předměty točí okolo hracích kostek a šachových figurek (asi prožíváte sny nějakého deskovkáře). Každopádně manipulace s těmito předměty je jiná, než s jakou jste se dosud setkali.

Vidíte v rohu místnosti malou kostku? Nemusíte k ní hned běžet, abyste ji sebrali. Musíte potlačit tento instinkt a kostku zvednout na dálku. Vtip je v tom, že ji zvednete tak malou, jakou ji vidíte. Když k ní naopak přijdete, bude se logicky zdát mnohem větší, a když ji seberete, bude velká. Rychle se tímto způsobem naučíte měnit velikost objektů, a než se nadějete, bude před vámi stát plechovka limonády velikosti domu. Vždy se tímto způsobem snažíte dostat k nedosažitelným dveřím, které jsou kdesi nad vámi ve stěně.

A přesně takové věci jsou možné jen ve snech, známe je odtamtud a měli jsme pocit, že se tvůrcům podařilo zachytit zamýšlenou podstatu věci. Časem se začnou objevovat další chytré mechanismy spojené s perspektivou. Někdy půjde o malbu kostky roztroušenou po stěnách a vy budete hledat bod, ze kterého ji uvidíte celistvou, aby se před vámi zhmotnila a pomohla vám s přechodem do další místnosti třeba jako těžítko na tlačítku.

A jak půjdete dál, začnou se dít opravdu šílené věci. Příkladem za všechny budiž interaktivní dům, který leží jako miniatura na stole. Když použijete dveře ve své místnosti, zjistíte, že jste se ocitli uvnitř miniatury, ze které můžete vylézt na stůl pokoje, který jste právě opustili, respektive jste do něj právě vstoupili jako malinkatá figurka. Když to obrátíte, bude z vás obr, respektive se ocitnete v malinké místnosti. Záleží na úhlu pohledu.

Podobné hrátky s ohýbáním pravidel běžných her (a běžného světa), kdy třeba vůbec nic nevidíte, dokud se na to správně nepodíváte (rám dveří se jeví z jedné strany prázdný, průhledný, a z druhé v sobě ukrývá vilu), se budou ke konci několikahodinového zážitku jen stupňovat, střídat v rychlém sledu.

Posledních pár desítek minut se budete cítit jako v transu, jelikož jde snad o desáté vnoření se do dalšího snu ve snu ve snu ve snu… Hra na vás bude útočit různými barvami, totálně vás zmate použitím černé, ve které budete tápat po kousku světla, jež by vás posunulo zase o krok dál, i když vlastně ani nevíte, za čím a proč se to ženete.

Je to velmi zvláštní zážitek vycházející z parádního nápadu, za kterým se ukrývá vývojářská magie, jejíž procesy nejsme s to pochopit, ale jsme jimi naprosto fascinováni. A proto nás mrzí, že jsme nedostali víc. Nechyběly nám nové typy puzzlů, ty jsou dávkované dobře. Ale v rámci jejich kategorií vás nečeká tolik překvapení, v kolik bychom doufali.

Nejvíc mrzí hlavní premisa se zvětšováním a zmenšováním objektů, která je nakonec žalostně plochá. Prakticky pokaždé se jen musíte dostat do vyvýšených dveří a hra vám neumožní manipulovat ničím, co nepotřebujete. Vždy tedy máte k dispozici jeden, dva dané předměty, čímž odpadá pocit, že byste sami na něco přišli. Vezmete kus sýra, uděláte z něj obří rampu a jdete do další místnosti, kde sýr vystřídá kostka, tu poté plechovka.

Ne že byste se nemuseli zamýšlet. Pár hádanek nás docela potrápilo, ale v naprosté většině případů vlastně ani nejde o hádanku a přítomnost daného „problému“ ospravedlňuje jen fakt, že jste ve snu, dějí se divné věci, a to opakovaně. A ano, občas je to vážně schválně.

Nechceme tvrdit, že tvůrci nevyužili potenciál. S perspektivou si pohráli způsobem jako nikdo před nimi a dokázali dnešní přeplněný trh obohatit něčím vysoce originálním. Ale když si vzpomeneme na složitost hádanek Portalu, tak v této oblasti se Superliminal zas tolik neinspiroval, což je škoda.

Na druhou stranu, tvůrcům se podařilo vyvolat něco, co jsme snad u žádné jiné hry nezažili – závrať. A my netušíme, jestli máme autory obdivovat, že nám jejich klamy natolik zamotaly hlavu, až si s tím jednoduše nedokázala poradit, anebo bychom jim měli vyčítat, že nám trošku znepříjemnili jedno odpoledne.

I když vlastně tušíme. Jednoznačně bereme to první.