Super Mario Bros. Wonder + Meetup in Bellabel Park

Je to vítané rozšíření, nebo jen přifouknutý, zbytečný přídavek? Na první pohled působí Bellabel Park jako typický upgrade pro Switch 2. Přináší lepší vizuál, respektive 4K rozlišení na televizi a 1080p v handheldovém režimu – v plynulých 60 snímcích za sekundu běžel už na původním Switchi, takže je vlastně trochu s podivem, že se na nové konzoli nezkouší vyšplhat až na 120 FPS, které by Switch 2 teoreticky měl zvládat.

Z hlediska technických úprav potěší v nové verzi taky upravená kamera v multiplayeru, která už není tak chaotická, což nepůsobí jako příliš revoluční změna, ale v praxi dělá velký rozdíl. Původní kooperace byla místy hodně nepřehledná a sklouzávala k situacím, kdy jeden člověk vedl a ostatní za ním jen zmateně vláli.

Jinak Wonder za tři roky nezestárl ani o den, což je dobře, protože jednoduše stále patří mezi nejlepší 2D plošinovky vůbec. Ovládání je pořád chirurgicky přesné, brilantně pracuje s tempem, srší nápady a nebojí se stavět vlastní zajetá pravidla na hlavu. Vrátit se do původních úrovní pro mě bylo trochu jako pustit si oblíbenou desku – už víte, co přijde, a přesně proto se na další skladbu zatraceně těšíte.

Nové úrovně

Zřejmě nejzajímavější čistě singleplayerovou obsahovou novinkou je sedm nových úrovní zakončených souboji s Koopalingy. Želvodračí gang se díky vlivům kouzelných květinek mění v ještě bizarnější stvoření rozesetá napříč původními světy. Čeká vás groteskní obří ryba prolétávající portály, ale taky loutkové monstrum, které si nápaditě pohraje se zdánlivě 2D perspektivou.

Design soubojů přitom mechanicky připomíná bosse z nejlepších skákaček z přelomu milénia, které jsou víc hádankami než postřehovým testem. Skočit jim třikrát na hlavu jednoduše nestačí a po první výhře si navíc odemknete ještě těžší varianty, které hbitost vašich prstů prověří skoro jako původní tajný poslední (opravdu poslední…) maraton a kde konečně záleží i na volbě posilovacích odznaků. Dohromady dávají obsahu na pár hodin, ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co upgrade nabízí.

Nenápadnějším, ale ve výsledku možná ještě zajímavějším přídavkem pro sólisty je potom režim Toad Brigade Training Camp. V něm se podíváte do víc než sedmdesáti známých úrovní, ovšem obohacených o specifické podmínky jako posbírat všechny penízky v limitu, neztratit nesmrtelnost, dohrát level se specifickou dvojicí odznaků a tak dále.

Jistě, jde o recyklaci dříve viděného obsahu, ale na druhou stranu je to obsah, který je sám o sobě skvělý a hra vás nutí o něm přemýšlet v novém kontextu. Obtížnost bohužel trochu kolísá, takže jsou některé výzvy náročné a nápadité, zatímco jinými projdete na první pokus bez většího zaváhání – zvlášť pokud máte základní hru už za sebou.

Jak nicméně napovídá název celého rozšíření, jeho hlavní hvězdou je Bellabel Park. Nová oblast plná atrakcí se zaměřuje na hraní v lokálním multiplayeru, což je upřímně něco, co mi k základnímu Wonder moc nesedí a rozhodnutí přilepit k němu improvizovanou Mario Party příliš nechápu.

Zábava pro více hráčů

Víc než dvacítka miniher se totiž od skákačkových kořenů hry dost odklání. V některých bojujete v týmech, jinde stojíte proti sobě – nechybí hra na schovávanou, sbírání mincí v časovém limitu nebo krmení Yoshiho. V praxi se to s atrakcemi má podobně jako v oné Mario Party, kdy jsou některé opravdu zábavné, jiné zkusíte jednou a už je znovu nikdy nezapnete.

Kooperativní minihry jsou zpravidla o něco invenčnější než ty kompetitivní – počítání skoků bez viditelného počitadla, společné stavění plošin nebo asymetrická hříčka, kde jeden staví a druhý skáče, což mi líbezně připomnělo časy „já běhám, ty střílíš“ u jedné klávesnice. Jsou chaotické a mnohdy absurdní, ale právě proto se u nich hodně nasmějete.

Kompetitivní minihry pak obvykle sklouzávají k modelu, kdy musíte něčeho sesbírat víc než ostatní, což snadno omrzí už na první dobrou. Většina obsahu se navíc vyloženě omezuje na lokální multiplayer až pro čtyři hráče, což je fajn za ideálních podmínek, když máte kolem sebe partu lidí ochotných hrát zrovna teď Wonder. Vzhledem k absenci pořádného online matchmakingu vám stejně nezbyde nic jiného než si ji poskládat, ale pak je na místě otázka, jestli se na lokální multiplayerová klání nenajdou na vašem Switchi nějaké kvalitnější záležitosti.  

Vedle Bellabel Parku, toadího bootcampu a Koopalingů přihazuje upgrade hromadu drobností, které místy působí, jako by se nestihly dostat do původní hry. Nový květináčový power-up vám umožní tvořit zvedající se květinkové plošinky, k tomu přibyl systém duálních odznaků, hratelná Rosalina, asistenční režim s hvězdičkou Lumou, kosmetické odměny s gača nadstavbou…

Je toho vlastně hodně, možná až moc. Některé prvky mají potenciál, třeba možnost vybavit se odznakem s velkou výhodou, ale obdobně velkou penalizací otevírá zajímavé kombinace, ale hra je moc nedokáže využít nad rámec výzvy sebe sama.

Hratelná Rosalina nedostala žádnou vlastní unikátní schopnost, zatímco Luma je vhodná vstupní postavička pro nejmenší, kteří se ještě necítí ani na místní nesmrtelné postavy. S joy-conovou myší s ní mohou létat po obrazovce, sbírat mince a odstraňovat překážky, přičemž hvězdička může doprovázet libovolnou postavu.

Celkově Bellabel Park připomíná balík nápadů, které jsou jednotlivě fajn, ale chybí za nimi nějaký jednotící koncept. Pro nováčky, kteří s původní hrou neměli tu čest, je odpověď jednoduchá: Ano, pořád je to desítková hra, jedna z nejlepších 2D skákaček vůbec a v novém kompletním balíčku ji dostanete v nejlepším možném balení.

Pokud jste ale původní Wonder už hráli a nemáte kolem sebe poskládanou multiplayerovou partu, upgrade bych s naprosto klidným svědomím vynechala, protože jako záminka k návratu poslouží jen těm nejzarytějším nadšencům.