Sunday Gold

I svět Sunday Gold je jasně rozdělený na ty bohaté, v přepychu a bez starostí žijící rozmazlené byznysmeny, a na ty ostatní, kteří třou bídu s nouzí a dělají vše pro to, opravdu vše, aby se nějakým záhadným způsobem protloukli ulicí až k další smrduté křižovatce.

Čím se místní obyvatelé baví? Prakticky jen jediným sportem: Psími zápasy. Jedná se však o geneticky modifikované a elektronicky a mechanicky vylepšené hafany, kteří tesákům a pařátům jen tak nepodlehnou a jsou do dalších zápasů opravovaní. Hotový postrach psů z Baskervillu… Těmito zápasy žijí jak bohatí, tak chudí, a přestože žádný vyloženě neuvidíte (možná díky bohu), z obliga úplně nebudete.

Budoucí minulost nebo minulá budoucnost?

Asi vám nemusím vysvětlovat, že za zbohatlíky si v této hře nezahrajete. Do vašich rukou, respektive jedné ruky ovládající pouze myš, bude svěřena partička kriminálníků, tedy pravý opak hrdinů, i když se ve výsledku budete pokoušet o jakýsi hrdinský kousek.

Vše ale začíná v naprosto obyčejné uličce, které byste vůbec netipovali rok 2070. Vše vypadá tak nějak normálně – běžná pouliční špína, běžný zapadlý pajzl, před ním ubytovaný obyčejný bezdomovec a vedle v uličce jakýsi hromotluk tluče obyčejného chlapíka, který jeho páníčkovi dluží lichvu.

Nic nenaznačuje desítky let vzdálenou budoucnost. Naopak to vypadá, že se Sunday Gold odehrává v 80. letech minulého století. Ale jakmile se přiblížíte k zaparkované káře s úmyslem trochu si přilepšit, její obranný systém automaticky reagující na blížící se hrozbu vás nasměruje na ty správné koleje.

Sunday Gold zkrátka působí jako vize budoucnosti autora sci-fi z osmdesátých let minulého století, čemuž ostatně odpovídají operační systému zdejších počítačů, na nichž běží jen o něco hezčí verze Biosu. Hra na vás hned v úvodu dýchne atmosférou noirových detektivek a Blade Runnera, stylem vyprávění vám zase dá vzpomenout na famózní Disco Elysium. Přitom ale zvládá být neskutečně svá.

Nejhorší z nejhorších nebo nejlepší z nejlepších?

Nepotrvá dlouho a z jediné hlavní postavy – zatrpklého Franka, jemuž na charismatu přidává opravdu cool plášť, supr háro a doutník, který nedá z pusy – se stane zlodějská trojička s naprosto výborným dabingem, ať už je řeč o přízvucích, či velmi vhodně a procítěně utrouseném sprostém slovíčku.

Frankovi bude dělat společnost jeho parťačka Sally, drsná ranařka, na kterou je i Frank krátký, a společně přiberou do party nováčka Gavina – typického osmdesátkového hackera, který je sám roztřesený jako osika, zjevně zcela nevhodný pro kariérní dráhu kriminálníka.

Ale je víc než odhodlaný pomstít se svému bývalému šéfovi, miliardáři Kennymu Hoganovi, a to tím, že se všichni tři vloupají do jeho kanceláří, odcizí přísně tajné dokumenty, prodají je za tučné peníze a odhalí tak obrovský skandál. Jenže jak to tak bývá, plány nikdy nejdou úplně podle plánu a partička se nechtíc zaplete do něčeho, o čem neměl nikdo ve městě, vlastně možná na celém světě, ani potuchy.

Point-and-click adventura nebo tahovka?

Sunday Gold je hrou dvou tváří. Dobrou polovinu herní doby jde v podstatě o point-and-click adventuru, kdy obvyklým způsobem prozkoumáváte prostředí kolem sebe, plníte si kapsy užitečnými předměty, dumáte nad rébusy a těšíte se, co dalšího na vás hra vybalí.

A ona na vás docela často vychrlí nepřátele, ať už je to již zmíněný hromotluk v zadní uličce za místní nálevnou, nebo ochranka podzemních garáží, odkud se nezdárně pokoušíte proplížit do sídla společnosti.

V tu chvíli se z point-and-click adventury stává tahová, taktická strategie, ne nepodobná JRPG. Kladné a záporné postavy se střídají na tahu podle iniciativy, přičemž si vybíráte, jakou zbraní zaútočíte, zda použijete nějakou speciální schopnost, dříve ukořistěný předmět, nebo celý tah věnujete obraně a odpočinku, čímž si obnovíte akční body.

Zcela (ne)obyčejné akční body

Akční body jsou pak překvapivě systémem, který – ač v jádru velmi obyčejný – zcela neobyčejně svazuje oba žánry dohromady. V boji je úloha akčních bodů jasná – různé akce stojí různý počet bodů a hráč tak musí velmi dobře rozmýšlet, kdy je vhodné útočit a kdy odpočívat.

V Sunday Gold ale akční body s vyřešením potyčky nezmizí a využíváte je i na veškerý poklidný průzkum okolí, tedy na ono „ukazování a klikání“. Chcete nahlédnout do místního počítače? Je to za 1 akční bod. Chcete prohledat police? Tak to už bude za 3 body. Že vám v cestě k tajným dveřím brání skříň? Nejenže potřebujete 5 akčních bodů, ale na tento úkol se hodí jenom Sally, která navíc musí úspěšně dokončit odpovídající minihru.

Každá ze tří postav je k něčemu předurčená a velmi často je s onou aktivitou spojená minihra. Svalnatá Sally vám pocuchá nervy s gravitačním hlavolamem, hacker Gavin vám při nabourávání systémů dá několik pokusů na rozluštění číselného kódu a paklíč Frank zase otestuje váš postřeh. Minihry jsou celkem standardní, nepřekvapí a neurazí, a budou-li vám připadat náročné, stačí přidat pár bodíků zkušeností do patřičné schopnosti a hned budou jednodušší.

Ať už zkrátka při průzkumu okolí děláte cokoliv, stojí to akční body. Ale na rozdíl od soubojů si v této fázi nemůžete jen tak beztrestně odpočinout a načerpat síly. Jakmile vám dojdou body u všech postav, musíte ukončit kolo, což dá prostor jednat neviděným nepřátelům.

Povětšinou se jen zvýší ukazatel podezření, ba když budete mít kliku, tak se dokonce sníží, ale jakmile dosáhne určité hodnoty, budete s ukončením kola čím dál častěji čelit nepřátelům v přestřelkách a pěstích soubojích.

Je to velmi originální systém přirozeně propojující tahové souboje s point-and-click adventurou, který vám může ale pěkně zavařit, pokud si své kroky pořádně nepromyslíte. Jak už zaznělo, jakmile souboj skončí, zůstanou vám jen ty akční body, které jste v něm neutratili. Je proto dobré dostat nepřátele na pokraj smrti, pak si se všemi postavami odpočinout a jednou z nich zasadit finální úder, abyste měli na následný průzkum co nejvíc akčních bodů. Jinak vás čeká kratší kolo následované pravděpodobně dalším soubojem, a tak pořád dokola.

Nevyvážené levelování

Několikrát jsem výše zmínil vybavení a speciální schopnosti. Hra má na poměry adventur poměrně propracovaný systém výbavy. Najdete v ní hned několik typů zbraní, na něž jsou nepřátelé náchylní či imunní. Můžete se dopovat různými drogami, vrhat granáty a tak podobně. Kdo neprošmejdí každý kout místnosti, ten si na novou hračku jen tak nepřijde.

Zároveň jste za bitky odměňovaní zkušenostmi a posléze bodíky do schopností za dosažení nové úrovně. Každá ze tří postav má svůj vlastní strom dovedností a zaměřuje se na něco trochu jiného. Frank to umí s noži, palnými zbraněmi, paklíči a obecně může svůj tým povzbuzovat. Sally si rozumí s boxerem, nepřátele tankuje a přátele léčí. A konečně Gavin dává přednost baseballové pálce a když se před něj postaví nepřítel prošpikovaný elektronikou, může v něm způsobit zkrat či ho dočasně přeprogramovat na svou stranu.

S levelováním postav se ale pojí jedna z mých velkých výtek, které ke hře mám. Úroveň postav je totiž završená desítkou a té se mi podařilo dosáhnout někdy po dvou třetinách hry. Zbytek jsem tak dohrával s dávno maximálně vylepšenými hrdiny a jen smutně sledoval každou další obrazovku po boji, kde se ukazatele zkušeností už neměly kam pohnout.

Není to přitom tak, že byste si u každé postavy odemkli úplně vše. Alespoň v tomto ohledu tvůrci nepochybili a při případném opakovaném hraní si můžete vytvořit o něco odlišnější partičku. Chtěl bych říct, že má smysl hru opakovat, ale i přes nějaké tři volby, které jsem v průběhu hry učinil, nemám pocit, že by se cokoliv zásadního mohlo odehrát úplně jinak. A to je škoda.

Já už na to nemám!

Hořkosladkou pilulí pak pro mě byl zajímavý systém vyrovnanosti vašich postav. Ne vzájemné vyrovnanosti, ale duševního klidu každého jednotlivce, který narušují herní události. Když například neuváženě přikážete vystrašenému Gavinovi prohledat čerstvou hlínu, z níž kouká hnijící kus nohy, povážlivě mu poklesne klid na duši. A jeho hladina má na hru zásadní vliv.

Postavy mají tři úrovně, kdy u nich dojde ke zlomu a začnou se chovat nerozumně a panikařit, přičemž jsou všechny na stres jinak citlivé. Sally kupříkladu začne být méně efektivní v léčení svých kolegů, na další úrovni jim svým počínáním sama začne ubližovat, a když se blíží úplnému zhroucení, nevede se jí dobře ani v soubojích.

V point-and-click pasážích jsou tyto stavy perfektně ztvárněné vyskakováním náhodných krutých slov na obrazovce, která na vás budou řvát, či vám našeptávat, jaký jste loser, vrah, ničema a mnoho dalšího. V soubojích se vám pak postarají o pořádnou dávku stresu navíc, jelikož u dané postavy nahazují časový limit na odehrání tahu.

První stupeň dává ještě poměrně štědrých 15 vteřin, ale na třetím stupni máte na svůj tah třeba jen 3 vteřiny a herní texty mají navíc popletená písmenka, což vás nutí chybovat. Je to stresující a nevěřím, že to říkám zrovna já, tedy člověk nesnášející časový pres, ale je to herně a tematicky skvěle zpracovaný prvek.

O to víc mě mrzí, že něco tak zajímavého a velmi slibného ve hře není zastoupené ve větší míře. Situací, které by způsobily pokles vyrovnanosti, bylo pomálu a povzbuzovacích drog, které vás z těchto stavů dostanou, bylo naopak víc než dost.

Smrdutí psi a tučné masařky

Sunday Gold sice není dokonalou hrou, ale má výborný dabing, osobně mi velice sedla specifická výtvarná stránka s komiksovými prvky, souboje i point-and-click pasáže jsou zábavné, jejich neotřelé propojení akčními body zajišťuje silnou vzájemnou provázanost, zdejší svět a jeho reálie vás zaujmou a touha dozvědět se, kam to celé vede, vás neopustí až do konce.

Vychladnete ale při zjištění, že postavy dosáhnou maximální úrovně příliš brzy a že nadějný, velmi zajímavě zpracovaný systém paniky je trestuhodně nevyužitý. A pak jsou tu ještě boss fighty, které jsou poněkud natahované (vaše zbraně udělují poškození za 50, když má nepřítel 6 tisíc životů…), přičemž konec mé nadšení vyloženě zchladil.

Přestože hra se svými 12 hodinami rozhodně není krátká, závěr pro mě nastal vlastně strašně náhle. Závěrečná rozuzlení proběhlo v řádu několika málo sekund a než jsem se stačil nadát, trochu se nad tím vším zamyslet, už se přede mnou začaly objevovat závěrečné titulky.

Působilo to na mě uspěchaně, nevzrušivě a bez emocí, které se do té doby postavám dařilo projevovat a přesvědčovat mě jimi o svých stavech. Příběh mě po celou dobu hry zajímal - byl pěkně špinavý, surový, svým způsobem dospělý, plný krve a velmi děsivých psisek, ale jeho konec zkrátka neuspokojil má očekávání.

I tak ale na Sunday Gold vzpomínám s úsměvem na tváři. Je to totiž dosti unikátní hra propojující zdánlivě nesourodé žánry v zase trochu jiném kyberpunkovém zasazení. Má pár větších mušek, ale i přes jejich přítomnost si celek jako takový užijete.

P.S.: Hra měla původně vyjít 13. září, ale tvůrci na poslední chvíli oznámili její odklad o celý měsíc, na 13. října. V průběhu hraní jsem nenarazil na žádný zásadnější problém, který by znemožňoval dohrání hry. Z počátku jen nefungovalo časování uložených pozic a tím pádem nefungovalo ani tlačítko „Pokračovat“. Uloženou pozici jsem musel nahrávat ručně přes „Nahrát“, což ale tvůrci v mezičase opravili. Důvod odkladu bohužel neznáme, a protože tvůrci nezakázali publikování recenzí, zjevně nemůže jít o nic zásadního. Možná, vzhledem k zasazení hry do Londýna, může být důvodem vyjádření respektu k truchlící královské rodině?