Suicide Squad: Kill the Justice League

Konec Arkhamverse?

Dokážu respektovat, že se v Rocksteady chtěli oprostit od zaběhnuté šablony, kterou jim přinesla trilogie s Batmanem. Že zkrátka chtěli vytvořit barvitý looter shooter a ukázat oblíbené postavy DC v jiném světle, s jinou hratelností. Mají na to svaté právo a s fantastickými předchozími hrami se jim podařilo stát nedílnou součástí superhrdinského univerza. Jenže Suicide Squad chybí jakákoliv inovace a i v těch nejlepších momentech se stává pouze řemeslně dobře zvládnutou akčňárnou, kterou ale shazuje recyklování obsahu, špatná prezentace a ničím nezajímavý služební model.

Než se ale pobavíme o samotné hratelnosti, endgame a příslibu nekonečné zábavy, která tady s námi jistěbude roky, je nutné si nejprve říct, jak Suicide Squad nakládá s notoricky známými postavami a jakou hrozbu zničení světa je tentokrát nutné odvrátit. Ve zkratce: Brainiac napadl a dobyl Metropolis, krom Wonder Woman zotročil celou Ligu spravedlnosti, a poslední nadějí na záchranu zůstává (bůh ví proč) partička druhořadých záporáků DC: Sebevražedný oddíl.

Moc nerozumím, proč má Warner Bros. potřebu víceméně okrajovou komiksovou odbočku tolik cpát do mainstreamových médií. A už vůbec nechápu, proč Harley Quinn, Deadshota, Kapitána Boomeranga a King Sharka postaví rovnou proti nejmocnějším superhrdinům vůbec, což nutně vede ke směšným scenáristickým zkratkám, aby komické kvarteto neskončilo v souboji s nimi ve zlomku vteřiny jako mastný flek.

Předně se ale Rocksteady díky letům dřiny podařilo vytvořit vlastní parafrázi na DC univerzum – Arkhamverse – a podle mě si taky mohou s postavami nakládat, jak je libo, a jestli chtějí oblíbené superhrdiny zabíjet, jen do toho! Jen bych si přál, aby příběh tak strašně nechvátal k vypuštění do repetitivního světa hry jako služby a dal si práci obhájit to, co se na obrazovce děje.

Čtveřice antihrdinů je totiž skvělá, jejich humor a hlášky jsou skutečně vtipné a za chvíli si zhrzené záporáky zamilujete. Obrovskou zásluhu na tom mají herci, neskutečně kvalitní výpravné filmečky, obličejové animace a špičkový dabing. Ten se neomezuje jen na hratelné postavy, ale třeba takový jeden z posledních výkonů Kevina Conroye pod maskou Batmana je vysloveně mrazivý.

Skoro to vypadá, jako by cutscény dělal úplně jiný tým. Ten, který stál za všemi těmi skvělými hrami s Batmanem. Sebevražedný oddíl vykresluje jako narušenou bandu mamlasů, ale díky tomu vtip působí nenuceně a rozhodně jde o lepší komedii, než na jakou se v posledních letech na stříbrných plátnech zmohl Marvel.

Jenže pak se dostáváme k úkolu, který Suicide Squad čeká: Zabít Ligu spravedlnosti. A najednou je jasné, že vysloveně nekompetentní skupinka kriminálníků nemá absolutně žádnou šanci. Proto musí přijít na řadu berličky: Nějaký gimmick, na který víceméně náhodou narazíte, a rázem Harley, Nanaue, George a Floyd kosí jedny z nemocnějších bytostí v jakémkoliv univerzu jako na běžícím pásu. Dokážu neotřelé dějové zvraty ocenit, na nějakou posvátnost komiksových hrdinů nehraju, ale Suicide Squad si zkrátka nedalo tu práci vystavět a obhájit ekvivalent tak zásadních momentů, jakým byla třeba Jokerova smrt v Arkham City.

Cynická čistka v Arkhamverse ale nejspíš jen znamená restart, aby se naše oblíbené postavy vrátily v sezónním obsahu. Takže vlastně jako by se nic nestalo. Ostatně za chvíli na nás má udeřit resuscitovaný Joker... Teda pardon, Joker z „jiné dimenze“.

Čtveřice poťouchlých antihrdinů

Když tedy asi devítihodinovou příběhovou linkou prosvištíte, neúctyhodně se vypořádáte se superhrdiny a uděláte krvavou tečku za skoro celým Arkhamverse, co vám zbývá? No přece akce, akce a zase akce!

A ta se namouduši povedla. Každá hratelná postava je dostatečně odlišná, aby si svůj oblíbený styl našel každý. Velkou měrou se o to zasluhuje způsob, jakým se jednotliví antihrdinové pohybují po ostudně prázdné Metropolis.

Pro ty, kteří rádi kosí nenápadité nepřátele z dálky, je nejlepší zabiják na světě Deadshot. Díky jetpacku se dokáže vznášet nad hlavami protivníků a ty přesnými ranami ostřelovat. Raketový batoh ale skrývá i nálože na zdrcující bombardování a dokáže s ním překonávat velké vzdálenosti.

Vyšinutá psycholožka Harley Quinn díky zabavenému navijáku a batdronovi zdolává nástrahy města velmi podobně jako maskovaný křižák v sérii Batman. Dokáže se přitahovat k okrajům budov nebo se díky dronovi houpat ve vzduchu. Nepřátelé si pak nejraději podá hbitou akrobacií, ve které nechybí pořádné pecky chladnými zbraněmi.

Exulant z Atlantidy, King Shark, se zase po městě pohybuje velkými přískoky a kombinuje těžké rány sekáčky s masivním kulometem. No a Kapitán Boomerang si nejlépe rozumí s brokovnicí a jeho věrná australská zbraň páchá slušnou paseku na střední vzdálenosti a ještě se k ní dokáže teleportovat, což je zároveň také primární způsob cestování tohoto gentlemana ze země klokanů a ptakopysků.

Každá postava má pak několik preferovaných stylů, které dále rozvíjíte v celku standardním stromu schopností, aneb Chceš spíš o 20 procent vyšší šanci na kritický útok, nebo lepší doplňování štítů? Když ale dojde na bitvu, budou vám oči přecházet.

Nespoutaná a zábavná akce

Je to dané hlavně tím, že souboje jsou neskutečný vizuální bordel. Exploze, zahlcené uživatelské rozhraní (které se ale dá povypínat) a nespočet efektů s různými barvičkami můžou vypadat jako neřízený chaos, ale ten umí být také zatraceně zábavný! Když se dostatečně sžijete se svojí postavou, naučíte se rozlišovat útoky protivníků a jakou schopností nejlépe kontrovat a vracet poškození, zvrhne se Suicide Squad v nefalšovanou dopaminovou jízdu, která skvěle odráží chaotickou povahu ústředního kvarteta.

Jen je velká škoda, že nepřátelé jsou fádní fialoví paňáci, které od sebe skoro nelze rozlišit. A že těch druhů protivníků byste taky spočítali na prstech jedné ruky.

Některé holomky totiž musíte nejprve oslabit útokem zblízka, jiné zase granátem, dalším trefovat slabá místa, zkrátka celkem klasika. Vrací se i systém protiútoků z batmanovské série, byť nefunguje úplně nejlépe. Silné útoky totiž můžete včasnou „protistřelou“ přerušit a ještě zasadit vysoké poškození, což se ale třeba na gamepadu dělá strašně krkolomně, protože automatické zaměřování prioritizuje nejbližší cíl, nikoliv ten útočící. Obecně ovládací schéma je docela kostrbaté a chce si na něj déle zvykat.

Nezdravá recyklace

Bezhlavá akce je ale taky to jediné, co budete v Suicide Squad dělat. Vrací se sice pár hádanek s Riddlerem a závody skrz kruhy na čas, ale drtivou většinu času strávíte v několika typech misí, které jsou tak k uzoufání nudné, že se mi začaly zajídat mnohem dřív, než jsem se vůbec dostal k nějakému endgame (ve kterém se stejně znovu opakují).

V naprosté většině případů něco bráníte, nebo naopak ničíte. Je podle mě celkem jedno, jestli chráníte servery, kytky Poison Ivy, zachraňujete zabarikádované vojáky, nebo ničíte inkubátory. V malých arénách prostě přebíháte od ukazatele k ukazateli a cestou ničíte vše živé. Mnohdy vás ještě pohání čas a místy trochu přituhne, protože protivníky posilní nějaký modifikátor. Například že nepřátele lze poškodit jenom protiútokem, nebo musí být nejprve oslabeni granátem.

Vrací se taky fenomén, který jsem doufal, že se v herním průmyslu už neobjeví – eskortovací mise, ve kterých doprovázíte a bráníte zoufale pomalou dodávku. Občas je příjemným zpestřením kratičké intermezzo v devastujícím levitujícím tanku, ale to je tak možná jediná variabilita k jinak zoufale recyklovanému obsahu.

Teď nastává otázka, proč byste to všechno nad rámec příběhu podstupovali? No přece protože jde o live service model a za všechno vám padají různé in-game měny, zbraně, zkušenosti a další serepetičky. Přichází Suicide Squad s něčím převratným? V žádném případě. Maximálně jsem párkrát ve výbavě upřednostnil zbraň před jinou, statisticky lepší, protože měla fajn pasivku, která se mi lépe hodila ke stylu hraní, ale upřímně nešlo o nic, z čeho bych si sedl na zadek.

Odemykáte si celkem tradiční recepty, ze kterých můžete vyrábět nové a lepší zbraně (za suroviny z misí), měnit modifikátory, přiřazovat jim živelné poškození, levelovat rychlejší přebíjení nebo přesnost. V endgame se pak pachtíte po setových předmětech, ale ruku na srdce, opět nejde o nic objevného, co byste neviděli v desítkách podobných her.

Endgame a mikrotransakce

Když tedy za nějakých patnáct, dvacet hodin dohrajete příběh a poperete se s vedlejšími úkoly (což jsou pořád ty samé mise jmenované výše), co vám Suicide Squad nabízí, aby ospravedlnila ten věhlasný live service? Více toho samého.

Můžete jet do zblbnutí jedny a tytéž aktivity, akorát v „jiné dimenzi“. Padají vám o trochu lepší předměty, nepřátelé dostanou podle zvolené obtížnosti (kterých je 50, ale musíte si je postupně poodemykat) nějaké ty modifikátory, a tak pořád dokola. Opět: Bráníme kytku, ničíme inkubátory, vraždíme potvory.

Jo, a za pokus „hrát“ tyto endgame mise platíte herní měnou, kterou farmíte… uhodli jste správně! Opakováním jiných misí, ve kterých ale děláte úplně to samé, co v každém jiném úkolu – bráníte kytky, ničíte inkubátory, vraždíte potvory. Už vidíte, v čem je hlavní problém?

Rocksteady sice slibuje, že každý měsíc přibudou nové aktivity v nových prostředích, ale digitální hřbitovy jsou plné podobných her, které místo slibovaného obsahu zahlásily čas úmrtí. Aby se z jednotvárné akce najednou stala originální bomba, by vyžadovalo notné překopání systému lootu a aspoň dvojnásobné množství druhů misí.

Malé, ale bezvýznamné plus si Suicide Squad zaslouží za poměrně pasivní dodatečnou monetizaci. Nikde na vás (zatím) nevyskakují reklamy na speciální nabídky a jediné, za co můžete utrácet reálné peníze, jsou (zatím) kostýmy a emotikony. Kdybych se po online obchodu vyloženě nepídil, tak bych ho dokonce asi i přehlédl.

Zrnka zábavy v poušti průměrnosti

Neopustím si ještě poznámku, že hra vůbec nemusela vyžadovat konstantní připojení k internetu. Navíc dle mého klidně mohla vyjít i na minulé generaci konzolí, protože vypadá zastarale. Vedle špičkově vymodelovaných postav a dechberoucích animací působí sterilní, prázdné město jako pěst na oko a i dnes už stařičký Arkham Knight umí mnohem lépe pracovat s nasvícením, atmosférou a efekty počasí.

Přičítám k dobru, že hra na PS5 jede bez jediného škobrtnutí, technických problémů a bugů. Suicide Squad je ale jinak zkrátka definicí průměrné hry. Dokážu si představit, že s partou přátel může být průchod příběhem fajn zábava. Filmečky jsou špičkové, akce a pohyb po mrtvém městě se také povedly. Jenže neustálá recyklace asi pěti aktivit pořád dokola naprosto zabíjí jakoukoliv chuť se do hry vracet a příslib, že se stav někdy v budoucnu možná zlepší, mi nestačí.